Jak jsem tady minule napsal – i když nerozumím melioracím, přesto mě leze krkem, že je někdo vyrobil, a když přestanou fungovat, mám či máme – my všichni sousedé - to nějak napravit sami. Tak mi to alespoň radil anonymní „Milan“, jehož emajl ke mně doputoval.

Tímto porušuji svou vlastní zásadu nereagovat na anonymy.

A tak mám pro všechny „Milany“ další námět na téma „komunismus v nás“, tedy opět záležitost, které nerozumím a ani rozumět nechci: stát hodlá (za každou cenu) dostavět dálnici D 11, ale nějak se „zapomněl“ dohodnout s majitelkou pozemků pod silnicí ležících. Je jí paní Havelková, pokračovatelka rodu tam hospodařících zemědělců. Ta (resp. její rodiče) předmětné pozemky získala zpět v rámci restitucí, tytéž pozemky jim (jako „kulakům“, kteří nechtěli do „Jézedé“) zabavili komunisté v padesátých letech. Paní Havelková po dlouhých jednáních uzavřela se státem smlouvu, která jí umožňovala jaksi vyměnit 10 hektarů pozemků pod dálnicí za 250 hektarů zemědělské půdy.

Zdá se to jako blbý obchod pro stát, ale – podle mého – není.

Havelkovi si se „státem““ užili až až, tak ať se stát trochu snaží, ne?

Nejsme jako oni, nebo jak se to říkává, že? Paní Havelková chce totiž i nadále hospodařit. Ale ouha, nějaký „bolševik“ (nebo v lepším případě jen „závistivec“, což je v podstatě synonymum) na Pozemkovém fondu tuhle smlouvu soudně napadl jako „pro stát nevýhodnou“.

Takže další řešení se rýsuje v tom, že stát pozemky paní Havelkové pod dálnicí vyvlastní (zase znovu po nějakých padesáti, šedesáti letech) a pak jí (možná) „šoupne“ nějaké odškodné.

To si ovšem paní Havelková bude moct „nabouchat do kecek“, na kupě pětistovek brambora vyroste jen těžko a dobytek se jich nenažere…
Stát nejsou jen hloupá rozhodnutí jednotlivců v mocenských postaveních, jsme to i my ostatní. Jenže ta hloupá rozhodnutí se nějak množí a převažují. Co si s tím počít, fakt nevím.