Vyšel jsem večer před dům a hle! Z lesa (abych to vyjádřil skoro odborně) troubili jeleni, od hospody řvali rozjívenci a nad hlavou hvězdy. To mi – v tento již podzimní čas – připomnělo jednu letní noc. Táž situace: stojím před domem, jeleni sice netroubí, ovšem rozjívenci ano. Tu se, ve chvilce ticha, ozvalo: „Hvězdné nebe nade mnou a mravní zákon ve mně!!!“ Jasně, byl to nějaký student – a teplý večer plus nějaké to pivo v něm vybublaly do patosu. Ten výkřik pochází z dob – a v tom je ta potíž – kdy nebe bývalo jasné a nezatažené továrním smogem. V těch dobách se lidé báli Boha, a dále něčeho, o čem se domnívali, že od něj pochází – totiž svědomí. „Mravní zákon ve mně“ není nic jiného než právě to svědomí, které – když to ještě fungovávalo – mělo zařídit, aby se jeden nechoval zle, nebo přinejmenším tak, aby druhým nečinil, co by nechtěl, aby oni činili jemu (jedničku z filozofie bych asi za tuhle zkratku nedostal, ale risknu to…). Immanuel Kant (od něj to pochází) si tehdy mohl snadno myslet, že v jím poznaném světě existují dvě absolutna: vesmír (hvězdy nade mnou) a svědomí (mravní řád ve mně). Myslím, že tahle moje večerní rychlá vzpomínka byla jen reakcí krapet unavené mysli, jíž je každý den zaznamenávat (řečeno obrazně), jak ubývá hvězd na nebi a řádu v nás. Kdyby tam nějaký byl, nemohli by si (například) špičkoví centrální politici (věřím, že v regionech je to jinak ) myslet, že v okamžiku, kdy požádají dva jejich kolegy, aby odešli z politiky, zmizí tím i vyděračské a korupční prostředí, jímž je (špičková politika) charakterizována. Na zjednodušování je – tuším –veřejnost zvyklá. Ale snad ne až na zrovna takové. Copak jsme děti? Přál bych si – od našich vládců – trochu více vynalézavosti…