Byla to velká radost a sláva, když v únoru 1986 vznikla skupina Stromboli ve složení Michal Pavlíček (kytara), Vladimír „Guma" Kulhánek (basa), Klaudius Kryšpín (bicí), Bára Basiková (zpěv), Vendula Kašpárková (klávesy) a příležitostný host Vilém Čok (zpěv).

I na ty časy vzpomínala Bára Basiková, zpěvačka i muzikálová herečka, v rozhovoru pro Deník, při příležitosti vydání slavného 2LP„Stromboli: Výroční edice 1987 2012"(Supraphon) na 2CD.

Nejprve však mluvila o zrušeném turné Noc filmové hudby s Danem Bártou, Jaroslavem Uhlířem či Petrem Kolářem, které mělo těšit publikum i na zámcích Sychrov a Ploskovice. Zde měl být koncert 4. srpna. Ale už nebude.

Vadí vám, že se akce nekoná?
Ano, moc nás to mrzí všechny, těšili jsme se a věnovali přípravám hodně času a energie. Mohly to být nádherné koncerty s neopakovatelnou atmosférou. Ale chápu pořádající agenturu, že nechce riskovat finanční ztrátu i přesto, že už investovala do reklamy velké peníze.

Vše končí kvůli malému zájmu publika, že? Chápete to?
Ne, nechápu diváky, kteří nemají o tak velkolepou událost zájem. Je to velmi smutné zjištění, a svědčí to, podle mého, o společenské a ekonomické situaci v naší zemi.

Ovlivnilo zrušení Filmové noci vaše léto 2012?
Ano, ale v podstatě kladně. Mám víc času na rodinu.

Neplánujte s Danem Bártou udělat třeba jen jeden koncert?
Bohužel. Je to dost hudebníků, velký orchestr, mnoho lidí a jejich volné termíny. A pochybuji o zájmu publika. Jsem už velmi skeptická.

Letos vyšlo opět po 25 letech úžasné 2CD „Stromboli" od skupiny stejného jména, kterou založil kytarista Michal Pavlíček a vy. Byl rok 1987 časem bojů skupin Precedens a Stromboli? V obou jste zpívala současně…
Bojů ne, ale bylo to časově náročné. Obě kapely totiž byly slavné a vytížené, ani s jednou jsme nestíhali uspokojit neustálý zájem pořadatelů. Manažerka, která nám dělala koncerty, z toho byla úplně šílená; měla stále nabídky, ale kapely neměly čas. Měsíc má maximálně 31 dní, ale zájem byl takový, že bychom mohli hrát i dvakrát denně.

Vyčerpávalo vás to, ničilo?
Když tak stále dokola jezdíte, je to vyčerpávající psychicky i fyzicky. Ale bylo mi dvacet nebo pětadvacet let, tak mi to tak ani nepřišlo.

Ale vracela se vám zpátky ta energie a radost z publika, že?
Určitě! Vidělo nás hodně lidí, koncerty byly stále vyprodané, hráli jsme v halách i v amfiteátrech. Jsem šťastná, že jsem ty časy zažila, něco takového dnes už zažije málokdo. Ta doba byla euforická, vždyť byla totalita a moc šancí vidět u nás dobrou hudbu lidé neměli. Za tou naší táhli i přes celou republiku, atmosféra koncertů byla skvělá, hodně jsme si to všichni užívali a užili.

Michal Pavlíček, kytarista (Pražský výběr, Stromboli, BSP), autor muzikálů (Excalibur, Obraz Doriana Greye) nerad vzpomíná na nešťastný koncert v Plzni-Lochotíně k Mírovému pochodu Olofa Palmeho 1987. Policie zasahovala a pár kapel nesmělo vystoupit, jak se ty události vybavují vám?
Byla totalita, když se někde něco rozvášnilo a uvolnilo, policajti nasadili antony, zasáhli a chovali se k účinkujícím i k publiku hnusně. Tady došlo k zásadní dramaturgické chybě, pořadatelé pozvali avantgardní kapely jako byli Stromboli, němečtí industriální Einstürzende Neubauten a punkoví Die Toten Hosen (SRN) a vedle toho dali Michala Davida. To byl úlet, to musel tehdy vymyslet jen debil. Ve fanoušcích se tam rozvířila nenávist a vztek, Davida vypískali a házeli po něm plechovky a vše možné… To ale vyvolalo reakci policie, což zákazem hraní odnesly obě německé kapely. Není divu, že jim celá situace přišla nepochopitelná, nesmyslná.

Jak na to reagovali Stromboli?
My hrát mohli, ale bylo to nešťastný celý. Ten den v noci jsme se vrátili z festivalu v Mnichově, ještě jsme byli plní euforie, jak to funguje, šlape, jak to tam mají zmáklé. A přijeli jsme sem a tady totální blázinec! Ten koncert v Plzni byl nešťastnej, bohužel.

Jaké bylo dělat s Vildou Čokem. Už se zklidnil, nebo to byl dál ten „šílenec" z časů Výběru?
(smích) Vilém je takovej pořád, ten se nezmění! Michal ho tenkrát vzal jako hosta pro oživení, repertoár Stromboli chtěl Vilémem ozvláštnit. Měl tam dvě písničky, třeba Ó hory, ó hory (tu Vilda hraje na koncertech dodnes pozn. autora) Vilém byl pořád ten stejný „šašek" a je dodnes. (smích)

A co vy, máte občas příležitost, třeba na mimořádném koncertě, zazpívat si hity Stromboli?
To ne. Na vlastních koncertech s orchestry, s filharmonií nebo nějakou kapelou, věci od Stromboli zásadně nezpívám, pokud tam není Michal Pavlíček. To by bylo těžko možný, řada těch věcí je postavených na komunikaci s Michalem a jeho kytaře, na vzájemné improvizaci. Písničky Stromboli hrajeme výhradně jen s Michalem, když koncertujeme spolu.

Letos na podzim se vrací na krátké turné Pražský výběr. Byla by šílená myšlenka, aby se vrátili na pódia i Stromboli?
Nevím, myslím, že obnovovat takové věci je trošku nesmysl. Je jiná doba, dorostla nová generace, uplynulo 25 let to je moc dlouho. S Precedens máme letos 30 let a já se obávám, že už to nikoho nezajímá. Všechno jsme s Precedens i se Stromboli řekli už v 80. letech, kdy to mělo své odůvodnění, své místo. I slávu jsme si užili, odehráli tisíce koncertů, natočili krásný desky a dnes s tím vylézt na jeviště, to by bylo trošku troufalý. Obě ty kapely mají určitou generační výpověď i dobovou stylizaci a ta už dnes neplatí.

Které hity Stromboli pro vás byly ty nejsilnější, nejlepší?
Určitě ty vokální plochy, abstraktní, bez textů, postavené jen na Michalově kytaře a mém hlase. A pak většina Morgensternových básní…

Ano, písničky Košilela a Velké Lalulá jsou dodnes úžasné…
…to je myslím taková ta charakteristická linie.

Když Vendulka Kašpárková a Klauda Kryšpín emigrovali do Austrálie, byl to jasný konec, zánik Stromboli?
My měli jasno, že se tím etapa života Stromboli uzavírá, éra končí. Kapelu jejich odchod oslabil, tehdy jsme měli rozdělanou druhou desku, tak jsme ji dotočili s hosty, Romanem Dragounem a Honzou Seidlem a tím to v roce 1989 skončilo.

Brali jste emigraci Vendulky a Klaudy i jako „zradu"? Nebo jste jim naopak přáli, že odcházejí do svobodného světa?
(rozpačitě) Těžko říct. Ač to „zrada" svým způsobem byla, nevím jako ostatní, ale já pro to pochopení měla. Šli sice v roce 1989, ale kdo mohl vědět, že brzo padne „železná opona"?! Měli jsme víc takových kamarádů, kteří emigrovali, kdo by se na ně tehdy zlobil? Brala jsem to tak, že jdou za lepší budoucností.

Jistě máte i CD „Stromboli in Quartet" (Sony Music/Bonton, 201), kde hrají hudbu Stromboli smyčce, skvělý Epoque Quartet. Baví vás ta deska?
Baví, moc se mi to líbí.