V těchto dnech se na knižních pultech objevily hororové povídky „Když dvanáctá hodina odbila" od severočeského spisovatele Vladimíra Pospíchala.

Čtenáře tohoto žánru literatury autor zaujal už vydáním úspěšného biografického románu Inverze (Nakladatelství Bor, 2010). A naplno pak rozehrál hororovou strunu v temně fantaskním románu Společenství vlků (nakladatelství KAVA-PECH Litoměřice, 2011). Ani jeho nové povídky nepostrádají zručné dávkování napětí, strach z neznáma, děsivé přízraky a niterné zápolení fantazie se všudypřítomným zlem.

Vladimír Pospíchal už našel ve svých hororech originální styl a svébytný rukopis. Prvořadými v nich nejsou hektolitry krve, vraždy a násilí. A když se vyskytují, tak v citlivé míře a s přesahem do kvalitní literatury. Předností pak právě vydaných povídek „Když dvanáctá odbila" je i neopakovatelná severočeská atmosféra, krajina dolů, oprámů, propadlin, samovznícených ohňů a mlhy, staré polorozpadlé příbytky a zbourané domovy a v tom děsivě skutečné i vybájené příběhy, z nichž naskakuje husí kůže. A s překvapivou pointou. Pravý literární horor se napínavě odvíjí od začátku do konce a dopředu ho nelze prozrazovat. Jako ukázka stačí úryvek z povídky Sklep, podle níž dostala název celá knížka:

Obálka knihy.„A potom tu byly ty ztracené děti a ta hrůza s Mrázkem! V tom roce Mrázka konečně chytili a o ničem jiném se dlouho nemluvilo.

Masový vrah Mrázek, noční můra hornického severu. Mrázek vyjíždějící na svém kole z chuchvalců mlhy stoupající z okolních oprámů. Temná postava v dlouhém kabátě, pod kabátem pistole. Ano, tak viděl Mrázka jako kluk v těch nejděsivějších představách. Mrázek, už to jméno nahánělo hrůzu…

A on, malý kluk krčící se v hloučku ostatních dětí v potemnělém koutě dvora. Každý večer, sotva se do ulic vkradlo šero a stavení začala olizovat mlha zvedající z okolních šachet, si o Mrázkovi se zatajeným dechem vyprávěly. Hornický sever, krajina jeho dětství. Kraj pobořených stavení krčících se na okraji kráteru lomu, čekajících tiše v dýmu samozápalů, na svoji likvidaci. Krajina posedlá tmou.

A také hrál tenkrát s ostatními dětmi tu hloupou hru. Na krvavé koleno.

Vůbec už si nevzpomene, kdo tu nesmyslnou hru vymyslel a kde se vzala. Prostě tu náhle byla a oni ji ten rok hráli večer co večer, sotva se zešeřilo.

,,Co piješ?" ptali se šeptem vybraného ze svého středu.

,,Lidskou krev."

,,Co jíš?"

,,Lidské maso."

,,Kdo jsi?"

,,Krvavé koleno!"

Potom s vyvalenýma očima odříkávali fascinovaně sborem:

,,Devátá hodina odbila a lampa ještě svítila.

Desátá hodina odbila a lampa ještě svítila.

Vladimír Pospíchal tak v sobě nezapře severočeského autora a pojmem se už stávají jeho „severočeské horory". Žije v Oseku, pracuje v Severočeských dolech. Kromě psaní také maluje a fotografuje, ale též experimentuje s řezbářstvím a keramikou.

Zpracovala Věra Bartošková, severočeská básnířka z Duchcova, má vydavatelství Kapucín