Nová pohádka na Vánoce, toť pěkná tradice Činoherního studia v Ústí (ČS). Pravda, některé svátky jen tak tak přežijí. Ale jiné se už v ČS i v srdcích jeho fanoušků slušně zabydlely.

Nejstarší je skvělá Sněhurka a sedm trpaslíků s uvěřitelnou čarodějnicí, pardon, zlou Královnou (Mar-ta Vítů). Také v Činoheráku boduje pohádka Do bláta a zpátky od autora Sněhurky, tedy Františka Marka z techniky ČS.

A zas se blýská na časy! Dost si divadlo i tvůrčí tým slibují od Ronji, dcery loupežníka. Premiéru má tuto neděli a je VYPRODÁNO. Reprízy jsou v neděli 22. prosince (17.00) a v sobotu 28. prosince (16.00). Chcete-li je určitě vidět, radši si kupte lístky dřív.

Dobrodružnou pohádku o Ronje napsala Astrid Lindgrenová v roce 1981, jako film ji známe roky. Na snímek rádi vzpomínají i herci Jan Jankovský a Jan Plouhar.

Které pohádky byly v dětství vaše nejoblíbenější?
Jan Plouhar (JP): Včelí medvídci, určitě. A české kreslené večerníčky, od Maxipsa Fíka po Broučky.
Jan Jankovský (JJ): Já jich mám hodně. O lítajícím ševci, taky Ronju…

Legendární pohádka

Neříkáte ji jen proto, že ji právě v divadle zkoušíte?
JJ: Ne, je to obráceně. Právě proto jsme si ji vybrali. Je to legendární pohádka pro hodně lidí včetně mě.

Při které pohádce jste se bál?
JJ: Strach jsem měl třeba z Jamamby, hrála ji Jaroslava Adamová. To byla jakoby japonská pohádka, studiovka z ČT Brno. Jamamba říkala: „Žeru psy a žeru lidi!" Z toho jsem byl úplně podělanej strachy. (smích) Mohlo mi být pět šest let, dodnes se otřesu, když si na ni vzpomenu.
JP: Já žádného strašáka z pohádky, kterou jsme viděl, nemám.

Na které pohádky z Činoherního studia si vzpomínáte?
JJ: Křemílek, Pohádky pana Krbce, Mach a Šebestová, Sněhurka, Králíci z klobouku, Loupežnická jeskyně, Žabákova dobrodružství a teď Ronja. Je asi osmá.

Ve kterých jste kdo hrál?
JJ: Ve všech kromě Ronji.
JP: Já ve všech kromě Křemílka a Loupežnické jeskyně a Ronji.

Je jiné hrát pro děti než pro dospělé?

JP: Myslím že ne. Alespoň se snažíme nepodbízet se Ronjou dětem. Hrajeme to jako nadospělo. Je to v podstatě stejné hraní jako pro dospělého diváka.

Dva hrající režiséři

Proč pracujete na Ronje takto spolu? A jak to máte mezi sebou rozdělené? Dva režiséři…
JJ: Děláme spolu, aby toho nebylo na jednoho tolik. Jsme oba v tomto divadle dost herecky vytížení. Musíme přemýšlet jak to udělat, aby to nebyli „Kašpárci" pro tříleté děti, aby na Ronju mohly jít i starší děti, které by už nepřišly na Křemílka s Vochomůrkou. Protože co je dnes desetiletému klukovi po Křemílkovi?! Sám jsem nebyl jinej.
Ronja je uvěřitelný dětský příběh a herci, kteří v něm ty děti hrají, musí řešit psychologické otázky. Takové, které ve svém světě děti řeší.
Ve Sněhurce ji macecha vyžene, ona v lese potká trpaslíky, a tím veškerá její motivace končí. V Ronje děti řeší spoustu věcí. Je to psychologické drama se skřítky.
JP: Pro mě je Ronja i Romeo a Julie o dětech. V příběhu jsou dva znepřátelené loupežnické rody a kluk a holka, kteří se scházejí… Jen to má dobrý konec, nikdo nezemře.
Děti spolu utečou do lesa do jeskyně, kde se o sebe musí starat. Les má spoustu nástrah. Občas harpyje, nějaký skřítek, musí s nimi bojovat…

A co vy? Fandíte hlavním postavám Ronje a Birkovi, loupežnickému synkovi?
JP: Samozřejmě. Věříme jim a držíme palce, takže vždycky proti trpaslíkům a harpyjím zvítězí.
JJ: A řeší i jiné věci než jen pohádkové bytosti. Jak v lese přežít, jestli budou mít co jíst, zda v jeskyni v zimě neumrznou… Ne, náš příběh není o Kašpárkovi a princezně.

Je tenká hranice mezi pohádkou a hororem? Odliší je od sebe jen gesta, kulisy, hudba…?
JP: Hranice je to rozhodně tenká. Ze strašidelné pohádky se snadno může stát horor, ale my to hororově nemáme. Jo, budete se bát, ale ne moc.

Vyděsit k smrti? Ne!

Budou se děti bát o své hrdiny?
JJ: Těžko říct. Rozhodně nechceme nikoho děsit k smrti. I strašidelná místa ve hře jsou, ale střídají je místa vtipná, někdy i roztomilá. Jsou tam chvilky, u kterých se budeme smát, na jiných místech zase budeme naštvaní, že Ronja a Birk jednají, jak jednají. Palce jim budou držet děti i dospělí. I ti dokážou soucítit s herci na jevišti.

O co jako režiséři usilujete?
JJ: Naším cílem je udělat kvalitní představení pro děti, které bude jiné než to, co dnes běží v televizi. Když se podíváte na veřejnoprávní televizi, nový kanál Déčko, který se večer střídá s ČT Art, tak to, co vysílá, u toho si nejsme jistý, že to je správný směr, jak bychom kulturně televizně měli děti vychovávat.
My tu děláme kvalitní věc, Astrid Lindgrenová je velice kvalitní autorka. Každý její dětský příběh je skvost.

Že je to dobrá autorka, dokazuje i fakt, jak na vás jako na děti její dobrodružství Ronji zapůsobilo?
JP: Ano, určitě. Ronju si pamatuju, bylo mi asi osm, když jsem ji viděl poprvé. Občas ji opakovali a když jsem jako dítě věděl, že bude, nikdy jsem si ji nenechal ujít. To je i cíl naší inscenace. Aby se do Činoheráku děti vracely.

Jak moc čerpáte z filmu „Ronja, dcera loupežníka" z roku 1984, posledního snímku švédského režiséra Tage Danielssona? Uvidíme třeba na jevišti, jak se hrdinové v jezírku koupou nazí?
JP: Až tak daleko nepůjdeme. My ale z filmu úplně nevycházíme, to spíš z knížky.
JJ: Jsme věrní Astrid Lindgrenové, vůbec ji nepřepisujeme. Děláme to přesně tak, jak to ona napsala, ale všechno se do inscenace nevejde. Dělat to slovo od slova, měli bychom tříhodinové představení. To by děcka neustála.

Vyprodaná Sněhurka

Pojďme ještě na chvilku ke Sněhurce. Hráváte ji jen před Vánocemi, nebo i během roku?
JJ: Hrajeme ji celoročně a bývá vyprodaná. Ona je jedním z představení, které se tu drží dlouho a zaslouženě. František Marek, náš technik, který ji napsal, ji udělal dobře, v činoherním stylu. I když na ni přijdou rodiče s dětmi, nemusí být otrávení a hodinu se trápit. Sněhurka má svoji nadsázku a nadstavbu ještě jinak, než jsme běžně zvyklí.

Kdo pro vaši Sněhurku vymyslel „vozíčky" pro trpaslíky?
JP: To byla kostýmní výtvarnice Danka Klimešová.

Jste jí za to vděční?
JP: (hraje jednoho z trpaslíků pozn. autora): Docela jo. Když si představím, že v Českém Těšíně hrají Sněhurku, těch sedm chlapů je celé představení na kolenou… Nějaký kolega to spočítal a za dobu, co to hrají, na kolenou strávil dohromady 8 dnů a 16 hodin.
Za to jsme vděční, že můžeme při pohádce sedět a jezdit na vozejčku, na bedýnce…

Výborná je ve vaší Sněhurce hostující Marta Vítů, bývalá herečka Činoheráku. Má v Ronje v některé postavě srovnání?
JJ: Co se týče lidských postav, není v Ronje nikdo, kdo by byl prvoplánově zlej. Jsou to lidi, uvěřitelní lidi a většinou rodiče Ronji a Birka.
Ti rodiče mají své děti rádi, ale sami spolu válčí. Ale nakonec uvidíme, že je to jen nějaká ješitnost, která se předává z generace na generaci. Vždyť se i v průběhu hry dozvídáme, že i ti dva loupežníci, kteří se spolu perou, si jako malí kluci spolu hráli. Takže ty nejzlejší, které tam máme, jsou divoké harpyje. Ale to jsou spíš zvířata, ne lidé. A je to něco, před čím by se ty děti měly mít na pozoru.

Která z dobrodružství dětí ze hry byste jako dítě chtěl prožít?
JP: Jdou na ryby, bydlí v jeskyni, mají celý les pro sebe. Já jako kluk jsem byl v lese de facto pořád, jsem starej skautík. To byly moje nejlepší zážitky, jet na tři týdny na tábor. A naši dva hrdinové, Ronja a Birk, si v lese užívají svobodu.

Pro Ronju se narodila

Jaká je Anna Fišerová Ronja? A jaký je Honza Ťoupalík loupežnický synek?
JJ: Anna Fišerová je narozená pro tuto roli. Byla úplně jasná volba pro nás oba.
S Birkem to bylo trošku jinak, měli jsme víc tipů, protože Honzík nevypadá úplně jako malej kluk. Ale našli jsme takové prostředky, aby se tak stalo. A při zkoušení je výbornej, se všemi se pracuje dobře. A to, že ani jeden z nás nemá žádné velké režisérské zkušenosti, tak nám zpátky hodně pomáhají. Dáváme tu inscenaci dohromady všichni a je to strašně příjemná práce.

V Ronje jsou i loutky. Máte tak šanci dostat na scénu víc postav a fantazie?
JJ: Rozhodně nám to celý ten pohádkový svět oživí. Les ožije různými příšerkami a postavičkami, které bychom těžko zahráli. Díky loutkám to myslím je barevnější. Je dobře, že to je ze dvou třetin činohra a z jedné loutkohra.

Jsou poslední roky loutky v Činoheráku jakýsi zajímavý trend? A uvidíme i velké loutky?
JP: Uvidíte. Dokonce i loutky větší, než jsou lidé. Loutky jsme si do Ronji vymysleli sami, hrajeme si s nimi, baví nás to. Ty loutky na jevišti vypadají efektně, jsou monumentální a je to radost.
JJ: Loutky nevnímám jako trend, když se objevují v Činoheráku ve Zkrocení zlé ženy, kde máme Vincenzia a koně. A v Artaudovi jsou zase pimprlata z masa.
Je to přirozený vývoj, jako když jsme do Zkrocenky zapojili akrobacii. Zkrátka hledáme stále nové vyjadřovací prostředky, a zdokonalujeme tak i sami sebe v různých dovednostech. V tom, kam ještě jít dál, co jsme schopni udělat.