„Přesto je nová publikace o Chvojensku první kniha, kterou jsem napsal," prozradil v rozhovoru ke knize o 346 stránkách. Vznikala osm let, celý její název zní„Chvojensko. Historie a současnost obcí Velké, Malé a Luční Chvojno, Arnultovice, Mnichov a Žďár".Vydalo i pokřtilo ji Občanské sdružení Chvojensko v čele s Jiřinou Bischoffiovou. Koupit ji lze také v ústeckém knihkupectví Beran či na webu Chvojenska.

Do šuplíku? To ne

Koho napadlo zmapovat historii obcí Chvojenska od 12. století do nedávné minulosti?
Napadlo to členy OS Chvojensko při pořádání výstavy v roce 2006. Spoluobčané přinesli spoustu krásných fotek a materiálů, které bylo škoda nechat ležet „v šuplíku". Přišlo období studia archiválií, oslovování veřejnosti, navázali jsme kontakty s německo-českou agenturou v Pirně. A sháněli další materiály, setkávali se s pamětníky, bádali…

Kolik lidí se na knize podílelo?
Mnoho. Ale všechna fakta, poznatky a příběhy jsem dohledal, ověřil, zpracoval a sepsal já. Historie tohoto kraje mě hodně zajímá a baví, bylo pro mě nepřijatelné použít pro knihu jen strohá fakta. Volil jsem víc čtivou formu.

Popisujete příběhy lidí, že? Těch, kteří tu žili, či dál žijí.
Ano. A také netušené souvislosti a zajímavosti, o kterých ti, kteří tuto obrovskou aktivitu začali, původně neměli ani tušení.

Obsahuje kniha také rarity?
Celou řadu rarit. Třeba část pamětní knihy Žďáru, kterou přeložila paní Ševicová. A také unikátní, nikdy nezveřejněné ,fotografie a historické dokumenty. Řadu z nich zapůjčily Archiv města Ústí a ústecké Muzeum.
Záměr byl, že by mohlo vzniknout asi osmdesát stran. Pak ale lidi začali vozit další fotografie a povídání. Když to bylo tři sta šedesát stran, řekli jsme si DOST. Mít víc, knihu bychom nikdy nevydali.

Tato kniha je vaše první. Bavila vás více současnost, či historie?
Jednoznačně historie, současnosti jsme se spíš vyhnuli. Končili jsme v roce 1989, o současnosti jsou na konci asi jen čtyři stránky.

To proto, že už se tam nevešla? Nebo by mohlo být nevděčné, zabývat se žhavou současností? Ničemu by to asi moc neprospělo?
Ano, je to ta druhá možnost. Každý má jiný náhled na dění ve vsi a do knih nemohu dát své názory. Ale v historii s tím už nehnete, to se prostě stalo.

Seznam použité literatury není řazen chronologicky. Proč?
Seznam odpovídá tomu, jak je psaná kniha. Začíná nejstarší historií, to jsou první tři německé knihy. Následují dvě německé od archiváře Umlaufta a jedna Hübnera, to je celá historie až do konce 18. století. A pak jsou diplomové práce; zabývaly se víc současností s pohledem na minulost, než přímo minulostí.

Čemu věřit, čemu ne

Jaké je, „opisovat" z tak starých knih? Jak moc člověk vyhazuje to, co tam podle něj nepatří, jak se vám s tím pracuje?
(úsměv) To je jednoduché. Protože se už léta znám s lidmi z ústeckého muzea, poradili mi takový postup. Seženete si informace a ty si musíte ověřit minimálně u dalších dvou pramenů. Pokud se u každého zdroje letopočet rozchází, je lepší tu informaci nepoužívat.

To je také důvod, proč se vám do knihy „nedostaly" žádné pohádky a pověsti?
Pověstí je tu moc málo, přímo z Chvojenska téměř žádné. Mám sice dva sborníky pověstí a knihu starých německých pověstí, ale to je všechno Tisá, Petrovice, hodně Chlumec a nejvíc Ústí nad Labem a Litoměřice.
V našich vesnicích jsem našel jen povídání starých Němců. Ale to byly spíš příběhy o pašerácích. Prostě na Chvojensku se, bohužel, žádné pověsti nedochovaly.

Byl někdo, o čí práci jste se při psaní opíral a před jehož prací byste „smekl klobouk"?
(smích) Minimálně dvacet procent z knihy jsou věci, které napsal ústecký archivář doktor Franz Josef Umlauft (1883 1960), odsunutý po roce 1945 z Československa. Už na začátku 20. století vlastnil fotoaparát, bydlel v Lipové, ale jeho příbuzní byli roztroušení po víc vesnicích v okolí. Byl i mecenášem, organizoval odhalování pomníků, vše nafotil a hlavně vydával Ústeckou vlastivědu. V ní toho napsal o Chvojnech a o jejich okolí hodně. Z jeho vlastivěd jsem opisoval, do naší knihy z nich zabudoval celé odstavce. Nechal jsem si je přeložit od lidí, kteří umí číst švabach. Takže Umlauft mi toho do knihy o Chvojensku „dal nejvíc".

Zničili víc než dost

Bylo vám z některé části historie smutno, či byla „k vzteku"?
Smutno ne, ale jedna věc je zvláštní… Hodně se zachovalo z let 1920 až 1940, Němci psali zápisy do archivů, vedli evidenci obyvatel, v různých vlastivědách se dochovala spousta vyprávění. Lidé nám posílali celé dopisy lidí, kteří už dávno zemřeli…
Když na fotkách vidíte, jak tu všechno bylo krásné, čisté, jak Němci o vše dbali, že jejich pole dobře fungovala, a pak se podíváte na zprávy z hospodaření v letech 1950 až 1960, a vše porovnáte, vidíte, jak najednou bylo vše zanedbané…
Budovy a stáje spadly, pole tu rozjezdili, vše ničili. Začali to tady totiž řídit lidé, kteří dřív v zemědělství nikdy nedělali, k hospodaření neměli žádný vztah, necítili to tak. Spadl jim třeba do klína statek a zničili ho. Je k naštvání, vidíte-li fotky z roku 1938 a pak stejné budovy z roku 1950… Jako kdybych je navrtal a napůl odstřelil. Hrůza.

Doporučil byste z knihy zajímavý příběh, který zaujme?
Naši knihu tvoří sedm kapitol. Šest prvních je každá věnovaná jedné vesnici, a pak jsou děje, které se týkaly všech obcí. Zájemci se tu dočtou také o místním hospodaření, které fungovalo jako celek. Ale také o reformách Marie Terezie, které se i Chvojenska dotkly. Začali stavět školy i ve vesnicích, přišlo zrušení nevolnictví, pak také zrušení poddanství…
A úplně na závěr knihy jsou stránky o válkách, které tudy prošly a končí to až druhou světovou válkou. Tato kapitola se mi dělala úplně nejlépe. Řekl bych, že je to to nejhezčí, asi nejzajímavější, čtení.

I přesto, že zde umírali lidé?
Oni tu neumírali. V knize je na několika stránkách vyprávění ještě žijících lidí, kteří to zažili, byli tady. Jedné paní byly tehdy tři roky, pánovi šest let. Zažili příchod osvobození na Chvojensko, to je krásné povídání. To člověk jen kouká, co se tu tehdy dělo.

Zaujalo mě, jak se tu chovali krátce po válce ruští vojáci…
V Lučním Chvojně byli jen Němci, tam se Rusové chovali dost drsně. V Malém Chvojně také byli Němci, ale i jeden Čech. Z něj měli ruští vojáci respekt, dokázal si je udržet „v lati". Na to v knize vzpomíná paní, Češka, která se nedávno přijela podívat na křest knihy z Německa, kam se v 60. letech odstěhovala. Na konci války jí byly tři roky, vše má z vyprávění od otce a matky.