Narodil se v Roudnici nad Labem necelý měsíc před tím, než k nám v srpnu 1968 přijely ruské tanky, patří k uznávaným osobnostem české literatury. I proto si jej Collegium Bohemicum zve ve středu 27. května od 19.00 do Zoo Ústí, kde bude jedním z účinkujících VII. Ústecké noci literatury. Také o ní jsme si s Pavlem Bryczem povídali.

Ano, jsem nomád

Narodil jste se v Roudnici, studoval v Ústí nad Labem, žil v Mostě a pak v Jablonci. Dnes jste opět v Ústí. To kvůli práci, kvůli obživě? Takový světoběžnický život člověku moc vyhovovat nemůže, nebo ano?
Ano, doplnil bych Prahu, kde jsem studoval dramaturgii na DAMU, po škole tam zůstal a vlastně tam žil a pracoval devět let. Stále jsem přes redakce nakladatelství, televizi a rozhlas s Prahou pracovně volně spojený, ale nechtěl jsem potit krev, pot a slzy v reklamě jako copywriter do konce svých dní, takže hypotéku jsem si vzal v Jablonci. Ale ano, jsem nomád. Na DAMU nám na jednom semináři dramatička Daniela Fischerová dala za úkol zavřít oči a představovat si místo, kde nám je nejlépe a kde se cítíme nejbezpečněji. Pak jsme to měli ostatním prozradit. A já se viděl vysoko nad dálnicí v kabině tiráku, stromy ubíhaly do dáli. Ostatní docela zírali. V Praze a Ústí, což jsou na české poměry metropole, je taky dynamika a pohyb. To mám rád.

Obal knihy Pavla Brycze: Muž bez ženy není člověk.Soudím, že je vaše zatím poslední kniha „Muž bez ženy není člověk" pro vás zlomová, až osudová. Pletu se?
Je to jízda. Spousta mužů, kamarádů po mně chtěla, abych se stal kronikářem jejich trápení po rozvodu, ztrátě zaměstnání atd.

A co vy na to? Bylo to pokušení?
Přiznám se, že mě to lákalo. Stačí se mrknout, v jakém matrixu žijeme, a ctižádostivého vypravěče to musí popíchnout. Ale na konec je to vlastně příběh velkého přátelství a víry mezi muži. Vždycky mě fascinoval Epos o Gilgamešovi, hlavní hrdina onemocní úzkostí ze smrti, když mu umře přítel Enkidu. Mimochodem Enkidu je zvířecí člověk, kterého polidštila žena. A není důležité, jestli tu pravou ženu, za kterou Martin Samko přeskočí z jednoho eskalátoru metra na druhý, aby ho zachránila, budou čtenáři považovat za reálnou ženu, anebo za ženskou stránku muže, bez které nemůže být nikdy úplný.

Jak na tu knihu reagovali lidé, na kterých vám záleží? Třeba vaše žena, další vaši blízcí…? Psal jste ji i kvůli nim a kvůli ní?
Má žena si první dvě třetiny románu odtrpěla. Měla děsivé sny a bylo jí až fyzicky špatně. Taky mi říkala: „Proč jsi tak sprostý?" Přitom je to asi tak málo vulgární jako Lolita Nabokova. Ale ano, silné kafe to je. Pak se však nemohla odtrhnout. A nakonec byla nadšená. Ano, svým způsobem jsem to psal pro ni.

Byla vaší hlavní motivací vypsat se ze starostí, problémů? Někomu něco vysvětlit…?
Mou hlavní motivací bylo představit skutečného mužského hrdinu dnešní doby. Měl jsem dost karikatur chlapství z médií. A tu naši složitou dobu s plnou parádou vykreslit. Ale jsem vypravěč a nikdy bych nepřipustil, aby příběh neměl zvrat, naději a humor, byť sarkastický a černý. Takže jsem představil cestu muže a la Dante: „Peklo, Očistec, Ráj." A projít Peklem a Očistcem, na to musí mít čtenář odvahu.

Můžeme tuto knihu vnímat i jako vaši obhajobu? Způsob, jak dojít ke katarzi?
Ano, bez katarze nemá vyprávění smysl. To podepíšu.

Metylalkohol a zrak

Kdybyste si měl vybrat úryvek z ní pro autorské čtení, který by to byl? Lišilo by se to dost podle druhu publika a prostředí?
Četl jsem z románu třikrát. Vždy jsem sklenul oblouk, aby vyprávění uvedlo charakteristiku postav, zápletku a konečně katarzi: Prozření Vikinga Svena přes zázračné navrácení zraku mladému Švédovi, kterému český metylalkohol vypálil zrak. Ale vždycky bych zařadil scénu, kdy Martin Samko v open space prohodí svého šéfa skleněnou kukaní.

Ten černý divočák, který pronásleduje hlavního hrdinu, to je osud, alkohol i svědomí?
Archetyp stínu, tedy ta temná nevědomá stránka muže. Jeho pudovost, vydrážděná sexualita, agresivita, jednou namířená ven, podruhé do sebe. Ano i alkohol a černé svědomí. Hrdina, který má koule, musí toho divočáka přemoct a vědomě zpracovat, jinak mu pořád bude dělat ze života peklo.

Kniha nabízí i vojenské termíny, ale jak to tak počítám, do revoluce jste ji už nestihl, že? Ale být o něco starší, bylo by to jinak na „modrou"?
Vojnu jsem si odkroutil na vojenské katedře, a protože jsem po pajďáku studoval ještě DAMU, tak dlouho jsem dostával odklady, až povinnou vojnu zrušili. Nevím tedy, jestli bych byl jako vojín Kefalín, nebo můj otec Roland u PTP.

Řekl bych, že máte autorská čtení rád, nebo alespoň se jim nebráníte. Je to tak? A proč?
Píšu moc rád, ale je to přece jen osamělá záležitost. Všichni se někde baví a vy sedíte a bušíte do klávesnice. Ano, někdy se zasmějete, jindy máte knedlík v krku, někdy úplně žasnete, co se to z vás řine. Ale nemůžete to sdílet. Proto rád čtu, tam se konečně setkáte s lidmi. Je to výzva. A taky je ve mně trochu komedianta.

Na VIII. ústecké noci literatury budete číst z německé literatury. Můžete si vybrat, přinést do ústecké zoo svůj oblíbený román, nebo to tak zkrátka nechodí?
Tematicky jsem dostal přiděleného Bernharda Grzimka. Je to Wasserpolák jako já, tak mi je blízký. Navíc psal o divokých zvířatech, takže se čtení váže k zoo.

Jak zajímavé pro vás bude číst přímo v Zoo Ústí nad Labem? Zvlášť, dostane-li se tam člověk v noci jen mimořádně…
Mě zajímá v psaní magično, rituály a různé iniciace, jak se z chlapců stávají muži. A kdysi mi v Revolver Revue vyšla povídka Kristián, muž z pravěku. Je o mladíkovi, který se rozhodne postavit vlkovi. Vyzbrojí se nožem a vleze v noci do zoo. Prvně v životě prozrazuju, že to byla ta ústecká. Rozhodně se těším.

Lenka mi mluví z duše

Těšíte se i na koncert Lenky Dusilové, která zde bude zpívat v netradičním prostředí? Její hudba, poezie a poetika, je to váš šálek kávy?
V románu „Muž bez ženy není člověk" hlavní hrdina s nadšením poslouchá její Baromantiku a charakterizuje ji jako zvláštní kočku, zatoulanou na pomezí rocku a šansonu. Mluví mi z duše.

Máte k někomu z lidí, kteří budou v zoo číst, blíž? Třeba k Jaroslavu Achabu Haidlerovi?
Považuju si za čest, že jsme spolu psali těsně po revoluci do Severočeského deníku a že jsem mu jednou pomáhal se scénou k jeho úžasné adaptaci Pana Theodora Mundstocka. Jinak s nadšením vzpomínám na jeho Ivana Karamazova v úžasném představení Činoheráku. A pak docela často čtu židovské anekdoty.

Zpět k divočákům, kterých teď v našem okolí nebezpečně přibývá, byť těch živých. Neviděl byste to čtení v zoo na rizikový příplatek, nebo do toho dobrodružství zvaného zoo a literatura jdete s tím rizikem a rád?
Víte, Grzimek by se nebál, a když jsem vzal na sebe jeho text, vezmu si i zaječí pacičku, nebo jiný fetiš pro štěstí.

Přesto: Mít jako finále kariéry plodného autora románů, básní i dvou Večerníčků „Poslední akcí jeho života bylo čtení v zoo" by bylo zajímavé i ochuzením pro Česko. Na čem právě pracujete?
Odevzdal jsem první sérii fantasy seriálu pro rozhlas „Ptakoještěří letka". A píšu román „Střídavá péče pro Kukačku". Vidíte, že ze zoo se teprve rozletím! (smích)

A když na úvod románu „Muž bez ženy není člověk" čteme báseň „Na pí sí píšu svoje sí ví/ a civím, kam se poděly/ ty maliny a trpký roky/ a holky v mini v mojí posteli…", je to text mostecké kapely Zdarr i vaše slova pro ni. Je to jeden z vtípků knížky? Navíc vedle citátu z Dantovy Božské komedie…
Ano, mám rád takové vtípky. A moc rád pro kluky píšu. Když měl kapelník Zdeněk Souček krizi středního věku, požádal mě o text na to téma. A tak jsem kvůli němu prošel tou krizí taky. Co bych pro kamaráda neudělal!