Opustila stabilní zaměstnání s jistým příjmem kvůli něčemu, v čem nebyla absolutně žádná jistota. Tereza Jirotková (25) vystudovala hotelovou školu, ale místo práce v oboru chodí spát s východem slunce a živí se hraním v nejlepších pražských i zahraničních klubech.

„Bylo to trochu stresující, ale já to zvládla,“ líčí dívka pocházející z Teplic a dnes žijící v Praze. Jaké byly začátky této talentované slečny a co znamená být DJ na plný úvazek?

Na jaké zážitky z dětství nejraději vzpomínáte?
Jsem panelákové dítě ze sídliště z Prosetic a moje dětství se odehrávalo hlavně tam. Trávila jsem veškerý volný čas s kamarády na hřišti a kolem našeho paneláku. Hráli jsme Šim šam šom, skákali gumu, kopali do míče, šplhali po stromech a prolézačkách nebo tancovali před vchodem. Sídliště mě naučilo mít ostré lokty, a to se do života hodně hodí.

Od svých 13 let tančíte ve skupině VIVAjump, kde působíte i jako trenérka. Tam jsou kořeny vaší přezdívky Battle Lady?
Ano, je to od slova battle, tedy bitva, souboj. Když jsem začínala brát tancování vážně, začala jsem jezdit kromě workshopů také na taneční battly. Můj první battle v životě se odehrál na soutěži Coca-Cola Dance Cup pro základní školy. Dostala jsem se do finále, které skončilo nerozhodně. Byl to neuvěřitelný úspěch. Holky z mé základky byly nadšené a začaly mi říkat „Betlařko“. Postupem času jsem to změnila na Battle Lady.

Jaké jsou vaše taneční úspěchy?
Vyhrála jsem spoustu medailí i pohárů, doma už to nemám kam dávat. Účastnila jsem se spousty soutěží, ať už na domácí půdě nebo na té zahraniční. Čím starší ale jste, tak zjišťujete, že ty kovy nemají takovou cenu jako samotné zážitky a radost z tance. Pro mě je největší úspěch, že jsme za pomoci ostatních lektorů a naší šéfky VIVAjumpu vybudovali naše jméno na taneční scéně, postavili vlastníma rukama naše taneční studio, které neustále rozšiřujeme, a můžeme v něm učit tancovat další a další generace, předávat radost dál, vzdělávat a učit děti pokoře a lásce k tomu, co dělají nejraději.

A co vaše DJ dráha? Vzpomínáte si na první akci, na které jste hrála?
K hraní jsem se dostala jak slepá k houslím. Můj kamarád DJ Roxtar mi na jedné party nabídl, že mě naučí hrát, když budu chtít. Já jsem to brala jako výzvu a chtěla jsem si rozšířit obzory a dovednosti, takže jsem ihned kývla. Nikdy předtím by mě ale nenapadlo, že mě to teď bude živit. Svou první party jsem odehrála v Chapeau Rouge, pamatuju si to dodnes. Celý týden před akcí jsem nemohla spát, byla jsem nervózní. V tu dobu jsem trénovala teprve dva měsíce, takže jsem byla hozená do jámy lvové a vyšlo to. Party byla skvělá, a já věděla, že se tomu chci věnovat naplno.

Co je na vaší práci nejtěžší?
Lidé si myslí, že být DJ je hrozně jednoduchý job, že se to vlastně ani jako práce nedá nazvat. Troufám si říct, že holky to mají v tomhle řemesle ještě trochu těžší, protože se na ně valí daleko víc předsudků než na kluky. Začátky jsou pro holku asi úplně nejtěžší. Další věc je ta, že se vám úplně obrátí režim. Já funguji i přes den, mám tréninky a jiné povinnosti. Mé tělo si na to zvykalo opravdu dlouho. Dnes už to zvládám dobře, někdy jsem jen prostě víc unavená, tak to jiný den dospím. Hraji čtyřikrát až pětkrát týdně, takže je to takový normální pracovní týden. Občas hraji i přes den, ale jsou to nárazové akce, jako jsou otevření nových obchodů či firemní akce.

Jak se s novou prací změnil váš životní styl?
Zcela. Odstěhovala jsem se do Prahy. Jsem sama sobě manažerkou a šéfkou. S DJingem mám možnost cestovat, potkávám vlivné lidi a osobnosti. Rozšiřuji si kontakty a dostávám se na místa, kam bych se jindy jen tak nedostala, a to poslední je, že chodím většinou spát s východem slunce.

Hrála jste několikrát v cizině. Jak jste se k tomu dostala?
To je ta nejlepší zkušenost. Moje první hraní v zahraničí se událo ve švýcarském St. Gallenu a Curychu, kam jsem se pár měsíců na to opět vrátila. Párkrát do roka hraji také v Bratislavě. V Británii jsem si zahrála v Londýně a v Edinburghu.

Kde je nejpříjemnější a nejveselejší publikum?
Nedá se říct, které publikum je veselejší. Můžu jen říct, že lidé v zahraničí jsou více otevření a sdílní a dokážou vám projevit podporu. České publikum je trochu zarputilé.

Je pro vás důležitější, kolik peněz si vyděláte nebo láska posluchačů?
Obojí! Jak jsem se už zmínila, DJing mě živí a abych se tomu mohla věnovat, potřebuji zaplatit nájem, poplatky a mít co jíst. Promotéři dnes chtějí ty nejlepší DJs, ale odmítají je za jejich práci dostatečně zaplatit. Je to začarovaný kruh. Takže ano, je to byznys a peníze jsou důležité, ale to, že je práce odvedená s láskou, tomu dává další rozměr. Lidé, kteří mě znají, vědí, že do toho dávám vše. Tu energii mi lidé následně vrací zpět. Je to k nezaplacení.

Zasahuje vám povolání do soukromého života?
Mnoho DJs má problém s tím, že se často cítí osamoceně a někteří trpí i depresemi. Ačkoli jsou na party tisíce lidí, většina vašich kamarádů pracuje přes den, kdy vy máte čas něco podniknout. Skloubit čas s kamarády a rodinou je těžší, ale vždycky se to dá zvládnout. Na své pravé přátelé si snažím najít čas, i kdybych neměla spát. Další problém přichází s potencionálním přítelem/ přítelkyní, ne každý je ochotný tolerovat tenhle životní styl.

Kde se vidíte za deset let? Jaké jsou vaše profesní cíle?
Ani nevím, co bude zítra. Chtěla bych dále cestovat s DJingem, poznávat nové lidí, navazovat další a další kontakty. Velmi ráda bych se chtěla dostat k nějaké letní rezidentuře a na pár měsíců odjet hrát do teplých krajin. Poslední dobou také dost zvažuji práci v nějakém rádiu, a tak zatím zjišťuji informace a možnosti.

Alina Tsiuleneva