Není nad to, představí-li návštěvníkům výstavy sám autor vlastní uměleckou tvorbu. Vernisáže bývají hektické, ideální je absolvovat s odstupem času prohlídku jako doprovodný program. V tomto duchu se ponese i představení expozice Kabinet jejím autorem Milošem Michálkem (64 let). Máte-li tedy čas, přijďte se ve středu 19. února od 16.00 podívat na jím komentovanou vizitu v unikátním Kabinetu.
„Tato výstava je neobvyklá už tím, že se odehrává ve Fillově galerii v Severočeské Armaturce. Tedy v prostoru, který nevypadá jako klasická galerie. A je to velká výstava, na níž pan Michálek sahá po médiích grafiky, kresby, fotografie, instalace, videa… Je širokospektrální," vysvětlila Vendula Fremlová, kurátorka nové expozice Kabinet. Ve „Filovce" ji lze shlédnout do 5. března. Sám Miloš Michálek studoval na katedře výtvarné výchovy Pedagogické fakulty v Ústí, kde později působil jako profesor. V současnosti je vedoucím grafického ateliéru na katedře všeobecné průpravy Fakulty umění a designu ústecké univerzity.

Šance svým žákům

„Je sympatické, že autor nestrhává pozornost jen sám na sebe, že dává prostor ostatním umělcům, nezřídka svým žákům. To je úžasné gesto. Prolnutí témat umění a vzdělávání je hodně zajímavé a v této výstavě je přímo ztělesněno. Spolupracovat na výstavě s panem Michálkem pro mě byla příjemná práce," dodává kurátorka Fremlová.

Pane Michálku, proč jste svou výstavu nazval právě Kabinet?
Jako dlouholetý učitel jsem už několika kabinety prošel, vlastně každý učitel svůj kabinet má. Proto jsem Fillovu výstavní síň pojal jako jeden velký kabinet, který je ještě rozdělený do čtyř malých kabinetů. Prezentuji zde své výtvarné práce, tisky ze dřeva z posledních tří let a časosběrné fotoseriály. Těmi se ale zabývám už hodně dlouho.

Na co jste tu nejvíc pyšný?
Jako má každá škola kabinety, má i třídy a v nich tabule na psaní a kreslení. Díky jedné takové tabuli jsem poprvé vstoupil se svou grafikou do prostoru, vytvořil prostorový objekt „Tabule oltář". Křídla tabule jsou tisknuté oboustranně, je to kombinovaná technika, tisk ze dřeva s kresbami křídou od mé tříapůlleté vnučky Margarety. Na oltářích v kostelech bývají běžně výjevy ze života svatých, podobné postavy mám od vnučky já na tabuli. je to v podstatě současný oltář.

Musí být člověk věřící, aby mohl výtvarně pracovat s „oltářem"?
Nemusí. Ale já jsem věřící, já s tímto problém nemám.

Prezident „do ruda"

Běžné školní třídě se vaše práce přibližuje tabulí i „školním" portrétem prezidenta…
Ano, to je má starší práce. Jednička je na obraze proto, že by prezident měl být náš první občan, náš vzor. Ale trošku se to dnes mění do ruda, což mi vadí. Do ruda se nemění jen prezident, rudne celá naše společnost. Vrací se tak zpátky, vládne tu resentiment… Komunisti tvrdí, že nikomu nic neudělali, že se několikrát omluvili a na svých pozicích setrvávají. Ale my víme, že to není pravda.

Jeden z Kabinetů výstavy jste věnoval učitelům, svým žákům. Kterým? Všem?
Ne. Byli to a učitelé a učitelky z prvního stupně základních škol, kteří byli na konci 90. let a na začátku let nultých přinucení dodělat si vysokoškolské studium; neměli totiž vysokoškolské vzdělání. Kdyby do určitého termínu univerzitu neabsolvovali, museli by své školy opustit. Většinou nevěděli třeba vůbec nic o současné výtvarné výchově. Mám zde doložené, co se potom během studia naučili a co úžasného se školáky vytvořili.

Je tedy v této části výstavy Kabinetu i váš obdiv k nim?
Pro mě bylo nejdůležitější, že oni už na školách byli, učili a učit dál chtěli. Když jsem totiž učil budoucí učitele výtvarné výchovy na katedře, tedy studenty, nikdy jsem neměl jistotu, že se této práci budou po ukončení školy věnovat, že učit budou.

Myslíte si, že by si zasloužil někdo z výstavy Kabinet i „vyšší ocenění", cosi jako pomník?
Určitě. Jsou to děvčata, mé bývalé studentky, které učí v ústavech tělesně i psychicky postižené děti, vlastně často už i dospělé. V kabinetu vystavuji takové práce třeba šestadvacetiletých pánů a pětadvacetiletých dam, lidí, kteří do té doby nikdy neměli možnost výtvarně se realizovat. Totiž ředitelé těchto ústavů se divili, proč chtějí najednou tato děvčata, učitelky, pro klienty ústavů výtvarné potřeby, barvy, tuš, barevné papíry, tužky…
Na těchto učitelích je úžasné, že je k tomu vedli, jsou nedocenění. Ale i tyto učitelky z ústavů si musely dodělat magisterské studium, takže jsme je učil stejně jako své běžné studenty.

Také práce postižených

(přecházíme do malé buňky v galerii, na jejíž zdech visí zmiňované obrázky postižených dětí i dospělých. Uprostřed místnosti je arbor, zásobník na umělecké práce)

Miloš Michálek: Tento arbor je prázdný. Všemi pracemi, které v něm byly, jsou vytapetovány stěny tohoto malého Kabinetu.
Honza, 16 let, ústav Janov. Obrázek je na úrovni čtyřletého dítěte, letí zde letadlo.
Kluk, 26 let, Sen o kouření
Pepíno, 15 let. Opravdu nádherné kresby…
Tomáš Zelinka, obraz formátu A4 a na něm nápis Nerad kreslím. To znamená, že měl dobrou učitelku výtvarné výchovy, že se nebál předložit takovou kresbu. Že neřekla: „Tomáši, za to bude pětka! Jak to, že ty nerad kreslíš?"
Jak vidíte, tato výstava je pocta, vznikla z obdivu!

A tyto obrázky? Řekněte, kdo je namaloval?
(Zastavujeme se v další části Kabinetu.)
To jsou práce mých žáků, které jsme učil v Lidové škole umění, tedy v dnešní Základní umělecké škole Evy Randové. Tak jsme si dovolil doplnit výstavu Kabinet z mé výuky. Jsou to například artefakty, na kterých kreslili jako model přímo mě. Musel jsem tenkrát dokonce sedět na židli na stole, protože bychom se tam jinak nevešli. Tak tady je pár věcí inspirovaných mnou…

Obrázek od nevidomé dívky

(A Miloš Michálek ukazuje obrázek pláže u moře.)
Malovala ho dívka s úplnou ztrátou zraku. A přesto ji učitelé tak dobře vedli, že svedla namalovat vlny, písek, na pláži slunečníky…

Tím ale zajímavosti výstavy Kabinet nekončí, soudím…
Nekončí. Mám tu i celoroční projekt, který jsem zadal svým studentům oboru výtvarná výchova jako nepovinný úkol z kresby a šel do toho s nimi.
(Zastavujeme u původně bílé zdi, na níž jsou nalepeny stovky obrázků formátu pohlednic. Každý jiný…)
Zde je 365 kreseb z roku 2007, každý den se mělo něco vytvořit. Ze sedmnácti lidí jsme to dokreslili tři a já tu svou roční sérii vystavuji od ledna, ten je nahoře, až po prosinec dole. Lepil jsem, kreslil, muchlal… Ale byl to i úkol morální, protože jsem si nechtěl nadělat artefakty dopředu nebo zase zpětně. Ale skutečně tvořit každý den.

Prozradíte, jak pro vás byla zajímavá a přínosná nedávná vernisáž výstavy Kabinet?
Zajímavá byla hlavně pro některé mé kolegy. Přišli na ni také proto, aby zjistili, jak jsem se jako grafik vyrovnal s tak velkým prostorem, jaký je v Galerii Emila Filly. Přiznávám, pro mě to byla velká výzva.
A jako poslední z výstavy Kabinet bych vám tu ukázal, co je vystavené v prostoru. Jsou to dřevěné matrice, kterými prezentuji návštěvníkům, z čeho grafické listy tisknu. Totiž i takové matrice mají svou výtvarnou kvalitu. A možná i větší než tisk samotný. Mají také svou strukturu, svůj charakter. A odrážejí se na nich i ty detaily, které se už tolik nezobrazí na samotných tiscích.
Můžeme tedy říci, že mají matrice a výsledné tisky minimálně rovnocennou uměleckou kvalitu. A jsou-li ještě takto zavěšeny v prostoru…