První tři ovce prodal Jiřímu před dvěma roky Dan Ditrich, barman z ústeckého Činoherního studia. „To je velký zemědělec, má i vlastní traktor. To mu závidím," směje se Jiří Maryško.

„Ovce byly tři, už mi zbyla jediná. Koupil jsem teď čtyři jehňata, rozšiřuju chov," chlubí se herec. „Je to pro mě koníček, odpočinek. Ale hlavně: Ovce neodmlouvají…"

Na jaře na komín

Jste současně herec, bača i motorkář. Jak to jde dohromady?
Dobře. Ovce mají velkou výhodu v tom, že mě nepotřebují. Mám i třináct koček, i ty jsou soběstačné. Můžu si v klidu odjet na motorce nebo do divadla.

Jak vnímáte Velikonoce?
Jsou to, stejně jako Vánoce, překrásné svátky, které nám ale bohužel komunisti dokonale zničili. Sám je netrávím až tak aktivně, i když bych chtěl, ale snažím se. Například dnes (rozhovor vznikl ve středu) je Popeleční středa, tak se chystám jít čistit komín.
Mrzí mě, že nám z tradic zůstalo jen torzo, z celých Velikonoc zbylo barvení vajíček a koledování s igelitkama. Tatínkové dostanou panáka, děti zazpívají „Hody hody do provody…", a to aniž by věděly, co to ty „doprovody" vlastně jsou. („Slovo provoda s významem 'Provodní neděle, tj. první neděle po Velikonocích', ze kterého tato koleda pochází," uvádí web Akademie věd ČR pozn. autora).
A to mi na tom vadí, je to škoda. Cítím, že ztrácíme kontinuitu. Byl bych velice rád, kdybychom ctili Velikonoce třeba jako na Moravě, kde jsou ještě tradice „zakonzervované". Jsou vlastně náš jediný můstek do historie. Jediné, co máme s našimi předky společného, jsou zvyky a tradice. Tady u nás v Sudetech by jich bylo zapotřebí obzvlášť. Ve zdejší půdě kořeny nemáme, naši dědové ji teprve nedávno převzali po úplně jiných obyvatelích. Takže to, co nás spojuje s předky, jsou už asi jen krabice starých fotek.
Že staré zvyky a obyčeje pomalu vymírají, je mi líto. Ale doufám, že až budu mít jednou rodinu, budeme doma provozovat Velikonoce v plné parádě, včetně Pašijových her… Tedy velikonoční hry o ukřižování Ježíše Krista, které u nás dřív byly obvyklé.

Velikonoce v kosmu

Měl jste někdy šanci Velikonoce prezentovat i na divadle? Zahrát o nich, ukazovat tradice?
A víte že jo? Je to náhoda, ale když jsme s Divadlem Demago začínali v Praze v klubu Klamovka, měli jsme tam hru Veliká noční simulace (2002). To bylo ještě v době, kdy v Demagu hráli dva lidi, můj kamarád Pavel Fárka a já.
Hráli jsme jako amatéři, mívali jsme bodový scénář, kterého jsme se buď drželi, nebo ne. Hra vyprávěla o výpravě v kosmu v roce tři tisíce a něco, kosmická posádka plula tím prázdným prostorem a nasimulovala si Velikonoce se vším všudy. A pak byla ještě druhá hra, kterou jsme hráli na Velikonoce. Jmenovala se Ukřížalování (2003).

Na první pohled to zní jako legrace, ale asi jste tak vyjadřovali svůj vztah ke svátkům a k tradicím. Je to tak?
Přesně tak. Chtěli jsme ukázat tu ztrátu kontinuity…
A přesně na tom vidíme i náš dnešní vztah ke kultuře. Že kultura není jen pro nějaké okamžité pobavení, není to jen jednorázový zážitek.
Proti Činoheráku dnes spousta lidí brojí s tím, že je neužitečný, nadbytečný. Ale i naši odpůrci, ti komunisté kovaní, nám musí dát za pravdu, že je velká škoda, že se zbavujeme tradic, které se odjakživa předávaly z generace na generaci. Totiž ve chvíli, kdy ztratíme tuto paměť, staneme se národem bez identity. Bez té, kterou stále hledáme a kterou si pořád něčím nahrazujeme.

Třeba vy sám si tyto tradice připomínáte i přes svou ovečku a jehňátka, jarní mláďata?
Samozřejmě. Bohužel nejsem praktikující křesťan, ale strašně jim to závidím. Podobně závidím cikánům jejich vztah k vlastní kultuře a k identitě, ačkoliv tam už to taky pomalu mizí. A tak slavím Velikonoce spíš jako svátek jara, abych nebyl pokrytec. Výhodou svátků jara je to, že se vůbec nemusím starat o žádnou velikonoční výzdobu. Příroda se krásně ozdobí sama…

Jarní pusa v komoře

Dostane od vás letos nějaká žena pomlázkou z proutků?
Ale to víte že jo. A doufám, že dostane i tu pusu pod rozkvetlým stromem, pod třešní. Nebo aspoň pod třešňovým kompotem. Pamatuju si, že když jsem chtěl dát jarní, tehdy prvomájovou, pusu své dívce, byli jsme spolu v temné komoře a nikde žádný rozkvetlý strom. Tam jsem musel břízu vystřihnout z papíru a byla to ta nejhezčí jarní pusa, jakou jsem kdy holce dal.