Elektrický vozík, na který akce vydělala, pořadatelé ve středu 17. července předali postiženému Matýskovy (7). O pomoci i seriálech jsme si povídalis hercem Janem Šťastným, moderátorem této nové úspěšné dobročinné akce

Tělesně postižený školák Matěj Říha i jeho rodina mohou být spokojeni. Díky pořadatelům Martině Zemanové, sbormistryni Ústeckého dětského sboru, Ivě Ritschelové, předsedkyni Českého statistického úřadu i exrektorce ústecké univerzity a očnímu lékaři Pavlovi Sušickému chlapec dostal zbrusu nový elektrický vozík.

Získal ji po úspěšné jarní benefici v Severočeském divadle v Ústí. Spíkrem této akce byl Jan Šťastný, známý z řady filmů i z aktuálních TV seriálů Ordinace v růžové zahradě či Gympl s. r. o. S populárním hercem vám dnes nabízíme rozhovor.

Po Ordinaci Gympl

Často se objevujete v TV seriálech. Musí dnes herec jako postava v jednom seriálu zemřít, aby se mohl objevit v dalším?
Jan Šťastný: (úsměv) Ono to tak úplně není. Je pravda, že když jsem zemřel v seriálu Ordinace v růžové zahradě, odešel z něj, lidi se mě často psali, jestli mám někde jiný, lepší kšeft. Já se ale musím přiznat, že na tom nemám žádný podíl. Oni tu dějovou linku napsali takovýmto způsobem. A konec konců si myslím, že jako dramatická tečka na závěr po mém asi pětiletém účinkování v Ordinaci to rozhodně nebylo špatně napsané.

To asi ano. Ale co ten skok?
Ale já nepřeskočil z jednoho seriálu do druhého hned. Natáčení Ordinace jsem ukončil někdy v dubnu či v květnu loňského roku a do Gymplu s. r. o. jsem nastoupil v prosinci 2012. Tam byla velká pauza. Ono to tak vypadalo, jako že jsem přeběhl, ale tak úplně pravda to nebyla. Abych mohl do seriálu Gympl, rozhodně jsem kvůli tomu neskončil v Ordinaci.

Soudím, že pro vás asi nebyla moc „velká legrace" hrát v Ordinaci těžce nemocného lékaře. Zvlášť když už jste věděl, že vaše postava zemře…
To se musím přiznat, já jsem něco takového zatím nezažil, a to už se herectví nějaký čas věnuji. Umírání na jevišti, to je hned, a konec konců i ve filmu. Ale v seriálu má postava s tou diagnózou bojovala tři čtvrtě roku. A když každý druhý den jdete točit a už vám zas lepí tu pleš, nasazují čepici a člověk musí studovat chování lidí s touto diagnózou, s rakovinou…
Na internetu jsme si našel, jak vypadá takový epileptický záchvat, když už jdou metastázy do mozku…

Brrr, tak to vám nezávidím…
Zabýval jsme se tím tři čtvrtě roku a už mi z toho ke konci moc dobře nebylo. Herec by se zkrátka měl umět včas odstřihnout, protože nemůžete být desetkrát za den vždy někým jiným. To byste se z toho zbláznil. Vždy od toho musíte mít odstup. No a když s tím pracujete dlouhodobě, někam pod kůži se vám to zažere. A paradoxně, když jsem umřel, tak se mi ulevilo, že už to mám za sebou.

Monika Absolonová v ústeckém divadle předloni měla úžasnou sezonu v dramatickém muzikálu Funny Girl. Dost jinou roli vaší manželky bestie má v Gymplu. Je to tak, že jí do této „role bestie" svou rolí doženete?
No, já ji neženu ani tak svou rolí jako spíš ona tím, jaká je „bestie", mne žene do bezvýchodných situací, protože je nekompromisní. Ale Monika je bezvadná holka, skvělá kolegyně. Přiznala se mi potom, že ze mě měla trošku trému. Ona přeci jen hraje v muzikálech a ono to televizní hraní je trošičku o něčem jiném. Nicméně to trvalo pět minut a velice jsme si porozuměli. Neměli jsme s tím problém.

Je ona podle vás záporná postava? Nebo ne až tak typická?
Co to je záporná postava? Známe přeci případy ze svého okolí, že ženská umí být semetrika, že se něco v manželství nepovede, lidi se rozejdou, ale ono to tím zdaleka nekončí. Takže ona je ta její role ze života… On seriál Gympl je trošku víc „nakoplý", není to jen klasická vztahovka, jakou je Ordinace. Způsob, jak je to napsané, nám umožňuje trošičku si s tím hrát, což je příjemný.

Jsem šílený chemik

Věřím, ale přesto: Jak se vám vlastně role chemika hraje?
Já jsem odskočil z medicíny k šílenému chemikovi, který nezvládá praktický život. Což taky nejsem úplně já. I proto mě herectví baví, já si můžu fakt vyzkoušet, co chci, beztrestně. Téměř beztrestně.

Jak moc máte rád modernizaci klasických divadelních kusů? Četl jsem pár výhrad k Marii Stuartovně ve Vinohradském divadle, kde také hrajete…
Ono je vždy dobré to představení vidět… Zásadně nejsem proti modernímu pojetí věci, pokud má hlavu a patu, je-li zcela funkční. Na druhou stranu ale nevidím důvod, proč hru posunovat, „aktualizovat" tím, že je oblékneme moderně a současně, když jdeme na příběh, který se odehrával kdysi. To, jak si ho vztáhnu na současnost, má být na mě jako na divákovi.
Ale vadí mi to trošku míň než takzvané „aktualizace". Kdy se podle toho, co se zrovna ve státě či v politice děje, do hry přidávají věty, abychom se zalíbili. To nesnáším.

A máte výhrady ke Stuartovně?
Víceméně nemám. Ono je to těžké. Když jste něčeho účasten, musíte se umět pro tu věc nadchnout a pak plně důvěřovat tvůrčímu týmu. Ve Stuartově jde o souboj dvou celebrit, ale jde v něm o život. Není to tak, jak to dnes chodí, že si jen vyřizují účty přes bulvár… A pokud se to vše zachová, pak je ten příběh silný sám o sobě. Ale na druhé straně už od hry nemám moc odstup, protože jsem byl toho procesu účasten a důvěřoval, že projekt dopadne dobře.

Jako mladší jste prý chtěl být lékařem. To proto, že vaše maminka je lékařka?
Ona mě medicína obklopuje od narození. Maminka je lékařka, moje bývalá manželka je lékařka, starší syn studoval medicínu, teď jsem si pět let zahrál doktora. Ta medicína tam nějak pořád je.
Je fakt, že jsem jeden čas koketoval s tím, že bych se stal lékařem. To bylo tím, že jsem v takovém prostředí vyrůstal. Trávil jsem hodně času v nemocnicích, býval jsem často nemocný a moje máma si nemohla brát nemocenskou, takže jsem s ní chodil na služby a trávil tam čas s ní. To prostředí jsem důvěrně znal a když dítě do něčeho zapadne, má pocit, že by v tom chtělo pokračovat i dál…

Ale vše dopadlo jinak. Proč?
Za to mohl jeden velký životní kotrmelec ve 4. ročníku na gymnáziu. Zkusil jsem zkoušky na DAMU, a ono to vyšlo. Kdyby to nevyšlo, tak už bych to nikdy neřešil a Bůh ví, co bych dnes byl.

Jana Hlaváčová mi fandila

Je někdo, kdo měl zásadní podíl na tom, že vám to vyšlo?
Ano. Ten nejzásadnější má herečka Věra Nováková, herečka ze zlínského divadla. Já byl osmnáctiletý kluk, který má jiné starosti, ale ona mě na tu školu „dokopala", připravovala mě, drezírovala tak, abych byl co možná nejlépe na ty zkoušky připravený.
A druhá je paní profesorka Jana Hlaváčová. Když jsem přijel před komisi a tam poprvé viděl živé herce, které jsem zatím znal jen z televize, to byl pro mě stres! Ale tam jsme se také potkali očima a ona mi tak strašně očním kontaktem pomohla, že jsem se uvolnil a jak jsem to měl připravené, tak jsem to dal.
Tyto dvě dámy mají bezpochyby největší podíl na tom, že se tomu dodneška věnuju.

S paní Hlaváčovou přišel do Národního divadla, ale pak jste odsud spolu také odcházeli. To nemohla být náhoda, že?
Nic není náhoda, samozřejmě. Jana byla mojí profesorkou čtyři roky, já jsem za ní přešel do Národního divadla, čtyři roky jsme tam byli spolu. My jsme si vždy názorově na divadlo rozuměli. Oba jsme se pak také rozhodli, že to zkusíme Na Vinohradech, bylo to vzájemné. Ale vzájemné to zůstalo, já později začal učit na DAMU právě v ročníku, který učila i profesorka Hlaváčová. Máme totiž velmi podobný názor na to, jak by se děti měly k hraní vychovávat. Osm let jsme tedy strávili spolu jako pedagogové…

Jak jste prožíval ústeckou benefici pro Matýska, chlapce na vozíčku? Nebylo to i stresující?
Stresující je to vždycky, zvlášť u akcí, které si nemůžete dopředu připravit. Sjíždějí se na ni lidi z celé republiky, musíte reagovat na změny… Bývá to vždy hektické, a to s sebou ten stres nese. Ale myslím, že během večera se to uvolňovalo a konec konců ten účel, který celý večer měl, byl záslužný. Mám vždy radost, když vidím, že pět set lidí jde za jediným cílem pomoci malému Matýskovi.
Jen fandím tomu, abychom se k sobě ještě uměli chovat slušně a pomáhali tak i dalším Matýskům, kteří to potřebují. Mám totiž pocit, že z ulic i z našich životů vymizela elementární slušnost. Že se na ulici nepozdravíme a v tramvaji se nepustíme sednout, což není fajn. Ale to je v nás, na to si nemůžeme stěžovat na nějaké pány nahoře. Buď slušní jsme, anebo nejsme, to už je jen a jen na nás.