Frederik Velinský: Můj otec byl velký ctitel Foglarova díla

Jaroslav Velinský (18. prosince 1932, Praha - 19. února 2012, Ústí nad Labem), autor báječných detektivek i ceněných sci-fi knih, měl v plánu ještě pokračování knihy Poslední tajemství Jana T. Ale napsal jen pár stránek a dál už nepokračoval. I to Deníku prozradil v rozhovoru Frederik Velinský.

Foglara četl rád

Budeme-li se bavit o novém vydání knihy „Poslední tajemství Jana T.", napsal ji otec proto, že byl velký fanoušek Foglarův? Či je pokračovatelem jeho odkazu?
Říkat, že je Foglarův pokračovatel, tomu by se asi bránil. I když někde uvnitř by ho to jistě potěšilo. Koho ne?
On byl v první řadě velký ctitel Foglarova díla, protože na něm jako kluk vyrostl. Když poprvé vyšel 1. díl stínadelské trilogie o Rychlých šípech Záhada hlavolamu bylo mu osm. Krátce nato vyšel i 2. díl Stínadla se bouří. S Jestřábem, to byla Foglarova skautská přezdívka, se otec navíc osobně znal, krátce po válce navštěvoval jeho oddíl.
No a pak ho samozřejmě celý život hryzlo, kolik záhad Foglar ve svých knihách o Rychlých šípech nakousl a nevysvětlil. Už na gymnáziu začali s kamarádem Ríšou Švandrlíkem psát třetí díl „Stínadel", který nakonec nedopsali. Foglar sám ho napsal někdy v 80. letech a vydal až po revoluci, to bylo Tajemství velkého Vonta. Ani v něm některé záhady nevysvětlil. A to mého otce jako spisovatele a navíc autora detektivek jednoduše nemohlo nechat spát.

Jaké byly reakce čtenářů na knihu? Když pak zmizela tak rychle z obchodů…
Pokud jsem měl možnost to sledovat, tak většinou shovívavé až kladné. Ctitelé Foglarova díla byli vesměs rádi, že dostali nové dobrodružství svých oblíbených hrdinů, podané víceméně ve foglarovském duchu. Otec znal Jestřábovy knihy i kreslené příběhy o Rychlých šípech skoro zpaměti, takže mu nedělalo velký problém psát podobným stylem a zapojit do děje desítky hrdinů, které čtenáři znali.
Pochopitelně se našli šťourové, kteří ho nachytali na některých nesrovnalostech a tu a tam se jim něco nelíbilo. Ale to se dalo předem předpokládat. Každý čtenář si o svých hrdinech vytváří nějaké vlastní představy. A když to jsou takoví hrdinové, jako Rychlé šípy, tak dvojnásob.

Ke které postavě měl nejblíže? A dostal mezi řádky i sám sebe?
Podle mě musel mít nějaký důvod, proč v „Posledním tajemství Jana T." udělal hybatelkami děje dvě děvčata, kterým Rychlé šípy dělají jakousi (i když podstatnou) stafáž. To je něco, co by Foglar nikdy neudělal! V jeho knihách jsou dívky naprosto okrajovými postavami, hrdinové jsou chlapci. Takže snad Martina Ramouzová ze Stínadel, té určitě patřily jeho sympatie. Jeho samotného najdete jen mezi řádky, jako detektiva nápovědu, který mluví na střídačku tu ústy Jarky Metelky, jindy ústy kdysi tajemného Široka, strážníka Usměvavého a nebo inspektora Sadílka.

Ty výčitky, že dívky nemají v knize co dělat, mrzely otce?
On ty výtky čekal a určitě ho nemrzely. A když, tak jen trochu.

Jak ta knížka pro něj byla důležitá? V mezích žánru i v kontextu ostatní tvorby?
Určitě hodně. Právě proto, že měl celý život neodbytné nutkání vysvětlit to, co Jaroslav Foglar nevysvětlil. Možná je to tak trochu i jeho pocta Jestřábovi, pocta s úklonou. Jak už jsem říkal, Rychlé šípy to bylo jeho dětství. A na to člověk ke stáru rád vzpomíná.

Byl perfekcionista

V zajímavém úvodu knížky, popsané historii jejího vzniku i dopisu od Foglara k ní, také píše, že Foglarova kniha Strach od Bobří řeky nebyla dobrá. To byl přesně on, ke stáru spíš bručoun, ale i člověk, který nepochválil něco, co mu připadalo špatné, byť od oblíbeného až ctěného autora, dětského idolu?
Otec byl hlavně perfekcionista a v řadě ohledů nešetřil nikoho, ani sebe samotného, často ani vlastní rodinu.
Pokud vím, na té Foglarově knize mu vadilo, že nestála „mimo čas a prostor" jako ty ostatní odehrává se ve válečné době, za okupace, a to podle něj k Foglarovi „nesedělo", nedokázal se s tím poprat. Otec sám přitom musel svoje „Poslední tajemství" do nějakého konkrétního času zasadit, ale snažil se to udělat pokud možno nenápadně. Pokud mohu soudit, docela se mu to povedlo.

Byl jste při tom, když otec „Poslední tajemství" psal? A byl tak jeho první čtenář, radil otci v něčem? Nechal si vůbec poradit?
Nejsem takový znalec Rychlých šípů, aby mu moje rady k něčemu byly. Ale kdybych na nějaký „kopanec", třeba v ději, přišel, určitě by moje rady uvítal. Když bylo hotovo, na můj názor byl pochopitelně zvědavý. A já ho pochválil. Knihu jsem přečetl jedním dechem.

Jak vlastně došlo ke znovuvydání? Ozval se sám vydavatel, či byl rodinou upozorněn?
Vydavatel nás oslovil sám a my jsme byli rádi.

Bude ta spolupráce pokračovat?
To zatím nevíme, ale není to vyloučeno. Nakladatelství Baset jinou otcovu knihu nevydalo, ale pan nakladatel má jeden nápad, o kterém teď diskutujeme. Jsme teprve na začátku, tak bych nerad říkal další podrobnosti.

Kniha o nás i pro nás

Kterou jeho knihu máte nejradši?
Nedokážu mít rád jen jednu. Ale pokud bych měl jmenovat své oblíbené hrdiny z tátových knížek, byl by to penzionovaný detektiv Augustin Veliký a jeho přátelé. To pro trochu groteskní styl vyprávění a absurdní humor, který se v téhle sérii detektivek vyskytuje. A novinářský šťoura z budoucí Antarktidy Christy Biggs, protože sci-fi byla vždycky moje „krevní skupina". Hodně rád mám i Tři trosečníky. To je dětská knížka, kterou táta psal hlavně pro nás (tedy pro mě a moji sestru Kristinu) a o nás, a která bohužel nikdy nevyšla.

Proč, proboha?
Protože otci v jistém známém nakladatelství řekli, že takové děti neexistují. Ale my jsme existovali!

Ovlivnila vás některá kniha zásadně? I při volbě povolání?
To ne. Spíš mě ovlivnily knihy jiných autorů, které si otec vždycky koupil, přečetl a pak mi je dal pod stromeček. Často to byly knihy o vědě, zejména o vesmíru, přírodě nebo historii. Rád jsem si s ním taky povídal o různých „dänikenovských" záhadách a podivnostech z celého světa.
A nakonec jsem skončil u popularizace vědy ať už v Českém rozhlase, pro který už 18 let vyrábím magazín Planetárium a nebo na UJEP v Ústí nad Labem, kde působím jako organizátor vědeckých kaváren Café Nobel.

I pátý příběh Šípů?

Sám píšete, troufl byste si na napsání pokračování „Posledního tajemství"? Či by to nešlo?
To bych si netroufl. Zdaleka se nepovažuji za znalce díla Jaroslava Foglara. Možná jsem schopen trochu si zabásnit, napsat popularizační článek na nějaké vědecké téma nebo vymyslet pro děti pohádku, ale na román se rozhodně necítím. O otci vím, že pátý příběh Rychlých šípů nosil v hlavě, určitě měl připravenou nějakou synopsi, ale už ho nenapsal. Tedy asi…

Asi? Nejste si tedy jistý?
No ony archivy jsou dost hluboké a kdo ví, co se v nich ještě najde.