Poslouchali jste jako děti Spejbla a Hurvínka?
Denisa Kirschnerová: Ano. Poslouchala jsem jak Skupu, tak tátu, měla jsem ráda oba.
Martin Klásek: Poslouchal jsem je, jenom když byli v rozhlasu, protože jsme neměli gramofon. V dětství jsem vůbec netušil, že desky se Spejblem a Hurvínkem existují. Žil jsem v Českých Budějovicích a ani jsem jako malé dítě neviděl Hurvínka v divadle. Poprvé jsem ho spatřil na vlastní oči ve večerním představení „Mnoho Spejblova povyku pro nic“ v patnácti letech v Římské ulici.

A za tři roky už jste byl jeho interpretem. Loni jste oslavil 45 let působení v divadle S+H. Kdybyste měl vybrat období, na které vzpomínáte obzvlášť rád, dokázal byste to?
MK:
Asi ano. Bylo to na podzim roku 1994, kdy se mi povedlo přivést na jeviště moji první opravdovou hru pro děti. Jmenovala se Hurvínek a zrcadlo. Byl jsem šťastný, že to ještě mohl zažít pan Kirschner, protože on si přece jenom nebyl úplně jistý, jestli si svého nástupce vybral dobře. I pro interpreta Spejbla a Hurvínka je totiž důležité, aby byl pro divadlo nějakým přínosem, to znamená, aby si uměl také něco napsat. Za dva roky jsem měl další hru a tak dále. Myslím, že to pro mě byla nejšťastnější doba.
DK: Těžko vybrat jeden nejšťastnější moment. Já jsem hlavně vděčná, že naše divadlo funguje dál. Za loňský rok nás navštívilo 46 tisíc diváků. Jsem ráda, že je o Spejbla s Hurvínkem stále zájem. Čekám, co všechno ještě přijde, co nového nás napadne. Pořád máme kam jít, a z čeho těžit.

Martine, zajímá mě ta chvíle, kdy se zjistilo, že máte hlas vhodný na Spejbla a Hurvínka. Jak k tomu došlo?
MK:
To bylo v roce 1973, kdy jsem krátce pracoval jako jevištní technik a byli jsme na zájezdu, tuším, že v západním Německu. A já jsem se chodil do portálu jeviště dívat na mistra Kirschnera, jak hraje forbínové dialogy. Nejenže mluvil za Spejbla a Hurvínka, ale on si i sám přitom vodil pana Spejbla. A to mě fascinovalo, navíc hrál v němčině, pochopitelně zpaměti. Bylo to pro mne něco úplně nového. Zájezdy byly tenkrát většinou šestinedělní, takže jsem těch představení viděl strašně moc, jelikož se hrálo téměř denně. A jak jsem to tak okukoval a poslouchal, zkusil jsem si jednou sám pro sebe promluvit Hurvínkovou fistulkou. A zaslechla to Helenka Štáchová, která s Máničkou čekala na výstup. Tím to celé vlastně začalo.

Jaký byl Miloš Kirschner učitel? Vlídný, nebo přísný, trpělivý, nebo netrpělivý?
MK: On byl nevlídný a netrpělivý na lidi, o které mu šlo. Vyžadoval píli, a jakmile zjistil, že člověk trošku lajdá, dokázal být i zlý. Ale v jádru měl velké srdce a byl to laskavý, velice vzdělaný člověk. Ale jako šéf byl kolikrát velmi drsný a někdy i nevybíravý. Pak mu to samotnému nebylo milé a sám se z toho těžko vzpamatovával. Divadlo držel pevnou rukou a z toho, co si vytyčil, neslevil. Chtěl z nás ze všech mít profesionály a na profesionalitu kladl úplně největší důraz.

Vy sám předáváte své zkušenosti novým hlasům Ondřeji Lážňovskému a Marii Šimsové. Jak dlouho trvá, než se člověk naučí mluvit, a možná spíš myslet jako Hurvínek nebo Mánička?
MK: Neumím říct, jak dlouho to trvá. Třeba Ondra je zkušený loutkoherec, prošel několika divadly a je výborný speaker v různých rolích. Když přede dvěma lety začal hrát Spejbla a Hurvínka, tak jsem vlastně teprve na jeho prvních pokusech zjistil, jaké chyby jsem dlouhá léta dělal v interpretaci. Mluví totiž dvě figury a každá má svůj daný charakter, jakýsi „dechorytmus“ a dejme tomu tempo myšlení. Je potřeba držet otcovskou lajnu Spejbla a dětsky vnitřní neklid jeho synka. Navíc musí mluvit podobnou barvou hlasu jako já, aby měl divák a posluchač stále „svého“ Spejbla s Hurvínkem. Pokud Ondru nějakým způsobem mentoruji, pak ho spíše upozorňuji na drobnosti. Neříkám mu, jak má hrát, ale kladu mu na srdce, aby to bylo v každé situaci pravdivé. 

Spejbl a Hurvínek: 

Deniso, vaše maminka Helena Štáchová sem chodila do práce. Kdy vás napadlo, že její práce bude jednou i vaší prací?
DK:
Dalo se předpokládat, že u divadla s bratrem Mikim jednou zakotvíme. Celá naše rodina jím byla téměř prorostlá, a byla to tak téměř naše organická součást. I vzhledem k ochranným známkám na Spejbla a Hurvínka, které jsme zdědili, máme navíc zodpovědnost za to, co se s nimi a jejich tradicí bude dít do budoucna. Co se týče ředitelování, plánovala jsem původně zůstat doma tři roky se synem, který se mi narodil, ale maminka téměř souběžně onemocněla, a tak se mi to podařilo jen rok. V divadle jsem tak ředitelkou už dvě sezony.

Když jste přebírala funkci ředitelky divadla, dovedla jste si představit, co všechno to obnáší?
DK: Svým způsobem ano. Ale je to o to náročnější, že mému synovi jsou tři roky. Pracuju třeba po nocích, když spí. Ale s postupujícím časem věřím, že se to ještě usadí. Jsme dobrá parta a prostě děláme pro divadlo maximum. Stojíme o příběhy s nadsázkou, které si dělají legraci z absurdnosti lidského života, z lidských slabostí, ale zároveň pro ně mají pochopení.

Aby tohle fungovalo, na to by měl dohlížet umělecký šéf. Je to vděčná role?
MK:
Já o sobě neříkám, že jsem uměleckým šéfem, jsem spíš šéfem souboru loutkoherců. My jsme tady čtyři, kteří tvoříme jakési umělecké vedení divadla. Scházíme se pravidelně a o věcech, tedy záměrech a realizacích, si intenzivně povídáme — Deniska, která je ředitelkou, ale i dramaturgyní, Ondřej Lážnovský, vystudovaný dramaturg a režisér. Výtvarník a režisér Miky Kirschner a já. Z pozice své funkce spíše rozporuji některé navrhované činnosti a plány mých mladších kolegů, které se mi nezdají například z hlediska mých zkušeností. 

Obměňujete programově herecký soubor?
MK: Snažíme se, ale vůbec to není jednoduché. Jsme marionetové divadlo a je pravda, že lidí, kteří by měli zájem hrát opravdu profesionálně divadlo s marionetami, ubývá. Je to fyzicky náročné, pak je nutná jistá dispozice, chcete-li talent, a jelikož jsme divadlo patřící městu, jsme stále příspěvková organizace, takže platy nejsou moc vysoké. Další věcí je, že ta naše disciplína, hraní s marionetami, se už nikde důsledně neučí. Na DAMU - Fakultě alternativního a loutkového divadla se hra s marionetou učí velmi okrajově. To je jedna z věcí, které nás nutí k tomu, abychom si následovníky vychovávali sami, ať už mají takovou, či makovou uměleckou školu, anebo žádnou. Pokud mají předpoklad, že by se mohli uplatnit, pak je učíme vodit loutky od začátku. Zatím je nás tady více zkušenějších než těch mladších, ale zase se ti mladí mají od koho učit.

Do divadla S+H chodí na představení hlavně školní děti. Spejbl s Hurvínkem se vždy zapojovali do různých výukových a osvětových programů pro děti. Co je to aktuálně?
DK: Díky dialogu, který s učiteli vedeme - vycházíme z potřeb škol. Aktuálně pro ně pořádáme workshopy v duchu dramatické výchovy, které navazuji na zhlédnuté představení. Vzhledem k obecnému neduhu — nedostatku času a velkému množství povinností, které dnes učitelé mají — nabízíme také pracovní a metodické listy ke všem představením. Ve spolupráci s Prahou 6 pořádáme semináře pro učitele, aby věděli, jak lze využít dramatickou výchovu při výuce. Máme i kurzy loutkového divadla pro děti, ty běží už osmým rokem.

A co chystáte pro dospělé?
DK:
Otevíráme klub přátel divadla, který nebude postavený na slevách, ale na zážitcích. To znamená, že příznivci Divadla S+H budou mít možnost účastnit se tiskových konferencí, podívat se tam, kam se běžný divák nedostane, účastnit se workshopů, které jim budou připraveny na míru, a to jak dětem, tak dospělým. Ve spolupráci s nadačním fondem Karla Janečka pořádáme nově odpolední představení pro seniory. Díky nadačnímu fondu také běží již šest let projekt pro sluchově a zrakově handicapované děti.
MK: Na forbíně je při představení také tlumočnice do znakové řeči.
DK: Ano. Představení je opatřené titulky a tlumočnice je navíc simultánně tlumočí do znakové řeči. Snažíme se o pestrou nabídku. Výhledově chystáme také projekt pro nejmenší děti od 1-3 let. Takové první seznámení s hrdiny našeho divadla, a to tentokrát skrze Žeryka, říkáme tomu „miminí představení“. Bude interaktivní a děti se jich zúčastní pochopitelně spolu s rodiči. 

Když tak poslouchám, jak je všechno edukativní a interaktivní, nevytrácí se z toho trochu humor?
MK
: Na to se musí dávat velký pozor.
DK: Pochopitelně nám jde o nadhled, humor, ale chceme, aby se naše představení dotýkala témat, která jsou aktuální a která děti řeší. Naše doprovodné programy nejsou edukativní ve smyslu, že bychom děti poučovali či vyučovali. Poslouchali jsme, co učitelé spolu s dětmi řeší, a zkrátka jsme spojili své síly. V našich workshopech jsme vyšli z moderních přístupů, jak prohloubit prožitek z příběhu. Workshop pak děti vede do světa emocí a prožitků, a vyvažuje tak většinou čistě racionální část jejich školního dne.
MK: Naše divadlo nebylo nikdy didaktické. Vždycky to měla být především zábava pro děti, ale když jim z toho v hlavě něco zůstane, je to fajn.

Říkali jste, že pro vás píšou noví autoři. Jak je hledáte? Když za vámi někdo přijde, že má skvělý scénář pro vaše divadlo, přečtete si ho?
DK:
Scénáře si poctivě čteme a může to tak být. Zdánlivě se zdá jednoduché pro Spejbla a Hurvínka psát. Ale autoři musí být služební, ochotni respektovat jejich charaktery, omezující technologii loutek, a ne všech témat se mohou dotknout. Jeden z nejlepších autorů pro S+H Augustin Kneifel to vyjádřil trefně, napsal: „Autor netvoří Spejbla a Hurvínka, naopak oni tvoří jej. A tak bych byl moc rád, kdyby mi jednou řekli, že jsem se jim povedl.

Jak už bylo řečeno, Josef Spejbl bude v roce 2020 slavit 100. narozeniny. Už víte, jak oslavu pojmete?
DK: První vstup pana Spejbla na scénu není zaznamenán. Uvádí se, že vznik loutky probíhal v roce 1919 a debut pana Spejbla proběhl na podzim roku 1920. Proto jsme se rozhodli, že budeme slavit celý rok. Hned na začátku roku 2020 spustí svou činnost Klub Hurvajz, který divákům kromě jiného nabídne také pohled do zákulisí. Za oponu se naši fanoušci dostanou také díky prvnímu Dni otevřených dveří, který proběhne na jaře příštího roku. Od ledna budeme zkoušet nové představení pro dospělé Hotel Spejbl — osvědčeného autorského týmu Kirschner-Král-Lstibůrek. Na jaře vyjde reediční CD s klasickými dialogy S+H. A chystáme ještě další spejblovské věci.
MK: A Česká televize natočila dokument Neobyčejný život Josefa Spejbla.

Vedle divadelní rodiny máte oba i svou rodinu. Máte tolerantní partnery?
DK: Kdybychom s tatínkem mého syna spolu ještě žili, tak bychom spolu možná už nežili. Je to opravdu náročné, takže bych se mu ani nedivila.
MK: Se mnou to moje žena měla těžké. Byla doba, kdy jsme trávili spoustu času na zájezdech, takže já jsem prošvihl celou výchovu našich dvou dcer. Pořád jsem někde byl. Teď mám od každé jednu vnučku, a to je fajn. Už není tolik zájezdů, navíc už mám i nástupce, takže mám na vnučky víc času. Nechávám si jenom takové bonbonky, hraji své oblíbené hry. Loni jsem si vytvořil své vlastní autorské večerní představení „S+H — Ve dvou se to lépe…“ , které jsem do té doby neměl, a teď si ho nesmírně užívám. To také patří k mým šťastným obdobím, na která jste se ptal.

Denisa Kirschnerová a Martin Klásek při fotografování pro Deník v Divadle Spejbla a Hurvínka v Praze 30. července v Praze.Martin Klásek

* narodil se 25. února 1957 v Českých Budějovicích
* do Divadla Spejbla a Hurvínka nastoupil v roce 1973 jako šestnáctiletý do jevištní techniky. Zakrátko se stal členem uměleckého souboru, kde několik let alternoval vodění loutky Hurvínka. Již v roce 1974, pouhý rok po svém nástupu do divadla, si poprvé vyzkoušel interpretační alternaci Spejbla a Hurvínka ve hře Hurvínek mezi broučky. Pravidelnou alternaci s Milošem Kirschnerem pak začal od roku 1982. Roku 1990 se stal šéfem uměleckého souboru divadla a v roce 1996, po smrti Miloše Kirschnera, je již třetím otcem hlavních protagonistů divadla

Denisa Kirschnerová

* narodila se 17. srpna 1974 v Praze
* je dcerou Heleny Štáchové a Miloše Kirschnera.
* vystudovala obor kulturologie na Filozofické fakultě UK v Praze
* v Divadle Spejbla a Hurvínka působí od roku 1996. Začínala jako dramaturgyně, autorka her a knih a po smrti Heleny Štáchové se stala ředitelkou divadla