Poslední dobou je o vás slyšet především v souvislosti s Radical Miracle. Původně to byla kapela o jednom členovi, což není obvyklé. Jak se něco takového přihodí?

To se přihodí tak, že nemáš kamarády. Pro mě je songwriting nejzábavnější aspekt v hudbě. Když tu písničku dodělám, cítím se, jako když Hank Moody dopíše knížku, čistá radost. Dělám to pořád stejně jako na začátku, píšu a pracovně nahrávám doma sám, ale teď s kapelou je konečně možné živě vystupovat.

To hraní bez živáků muselo být asi takové nekompletní, že?
Jo, jasně, já od začátku chtěl, aby to co nejdříve regulérní kapela byla. Rodilo se to vážně složitě, a vlastně pořád to z různých důvodů trochu složité je. Je to ale vykoupené tím, že mám momentálně to štěstí hrát s muzikanty, kteří to svými schopnostmi posouvají zase o kus dál.

Je možné vaši kapelu trošku představit?
Strašně nerad to nějak škatulkuji, snažím se být co možná nejrozmanitější, ale jestli to mám někam zakotvit, bude někde ve vodách alternativního rocku, který nasakuje vlivy ze všech stran, pop, hip hop, cokoliv. V kapele je baskytarista Matěj Belko, neúnavný supertalent, lidi ho možná znají z kapely Davida Kollera nebo Lenky Dusilové, bubnuje Lukáš Honig a na klávesy momentálně Adam Albrecht, se kterým jsme kolegové v kapele Bena Cristovao.

Vladimír Němeček

Když jsem slyšel váš singl, ke kterému jste natočili i klip, tak jsem si říkal, že má hodně zajímavý zvuk. Máte nějaké vzory nebo si jedete po svém?
Snažím se jít samozřejmě po svém. To je právě šeredná nemoc českých kapel, přijde mi, že se až příliš upínají na ty svoje idoly a vzniká z toho absolutně neautentická věc. V podstatě nepřiznaný laciný revival, na který ve finále nikdo mimo jejich kámoše není zvědavý. Ale logicky v tobě to co posloucháš nějakou stopu zanechává a úplně setřást to nejde. Snažím se předejít takovým těm situacím „hele musíme taky udělat takový song, to je strašná pecka“, to je cesta do háje. Jinak můj obrovský vzor je Damon Albarn (Blur, Gorillaz), je to tak hlavně proto, že dokáže být zajímavý napříč žánry, moc lidí to neumí.

Jak se kluk z Děčína dostane do kapely k Benovi a do své kapely dostane lidi od Kollera? To je asi pro většinu místních muzikantů něco nepředstavitelného.
Já sem tenkrát natočil pár písniček úplně sám ve studiu, no a ten výsledek jsem se pak nebál poslat i někomu jako je právě Matěj, kterému se to naštěstí líbilo. Od té doby se vlastně producentsky podílí na všem, co jsem natočil. To on mě pak o rok později doporučil do kapely k Benovi. Vlastně já jsem se to trochu poslat bál, ale můj kamarád Jakub, který mi pomohl dát kapelu dohromady, ten se rozhodně nebál.

Je to možné brát i jako šanci se něco naučit?
Rozhodně jo, já jsem jediný z kapely v podstatě negramot, nemám žádné hudební vzdělání, a nerozumím jejich řeči, ale i tak to pro mě je dost obohacující. Snažím se to vyvažovat tím, že budu psát dobré písničky. Jinak nejlepší špionáž je práce ve studiu, sledovat co se tam děje a být toho součástí po boku těchto lidí je samozřejmě zkušenost.

Celý rozhovor naleznete v aktuálním čísle Týdeníku Děčínsko, který vychází ve středu 9. ledna.