Ta příhoda se mohla stát vtisících měst a obcí, tisíckrát denně. Takže by se mohlo zdát, že je svým způsobem „banální“. Pro mě je (na druhou stranu) ta příhoda spíše příznačná – a to bez uvozovek. Jenže, stala se mně a bylo to takhle: Vyřizoval jsem cosi vjednom zvětších měst našeho okresu. Zastavil jsem se i vuzenářství – a pozor, nepřijde žádná komunální satira! Přede mnou ve frontě si starší paní, důchodkyně, poručila deset deka uheráku. Dalo by se říct, normální věc. Jenže ona se vtu chvíli na mně tak nějak stydlivě podívala přes rameno a omluvně řekla: „Víte, vždycky se trochu stydím, že takhle rozhazuji…“ Naprosto mě ta její poznámka smetla, paralyzovala. Ne, že bych průběžně netušil, že se „nám nevede nejlépe vnaší historii“. Ne, že bych nevěděl (například), o kolik za posledních pár měsíců vzrostla nezaměstnanost (čí spíše nezaměstnatelnost) našich spoluobčanů. Ne, že bych netušil, jaký dopad začínají mít tzv. reformy veřejných financí, zdražování služeb, zvýšení spotřebních daní či další poplatky na „obyčejné lidi“, čili na většinu. Jenže tahle drobná a pokorná poznámka jedné paní jako by vsobě obsahovala naprosto přesnou a celkový stav vystihující analýzu situace: to našim špičkovým politikům se vede nejlépe vnejnovější historii státu. Nikoli občanům, a hlavně těm starším. Styděl jsem se vtom krámě já – a koupil dva párky…