„Nechci pitvat můj konec v Děčíně. Kdo se pohyboval kolem zimáku tak ví, jak to celé bylo. Já bych se trénování nebránil, ale to není otázka pro mě,“ řekl v rozhovoru pro Deník Aleš Havlík, který má i dva „hokejové“ syny Šimona a Dominika.

Můžete na úvod čtenářům prozradit co aktuálně děláte?
Na zimáku jsem oficiálně skončil po sezóně v roce 2015. Od té doby jezdím na lodi. Ještě rok, dva jsem se věnoval individuálním kempům a turnajům, které jsem pořádal. Pak to víceméně skončilo. Když z toho vypadneš, je to vždycky těžké. Trénování jsem miloval, naplňovalo mě to. Když v tom nejsi, je těžké se nějakým způsobem udržet.

Aleš Havlík v době, kdy trénoval A tým HC Děčín.Zdroj: Miroslav ZdražilTakže není v dohledné době ve hře váš návrat k hokeji?
Tak tahle otázka by asi měla směřovat jinam. Já bych se pomoci nebránil. Když jsem odcházel z HC Děčín, tak jsem pomoc nabízel. Tehdy mi bylo od vedení řečeno, že si to nedokážou představit.

Tak to vypadá, že váš odchod z děčínského hokejového klubu nebyl ideální.
Nechtěl bych to tady rozebírat, je to těžké. Nezasvěcení lidí vůbec neví…Lidé, co se pohybovali na zimáku věděli, o co šlo. Ale nechci se v tom pitvat, asi to tak mělo být, prostě to tak dopadlo. Život jde dál. Ale jedno positivum to mělo. Díky tomu poznal, kdo byl kamarád a kdo ne. Poznal jsem, kdo se přetvařoval a čekal na moje místo.

U „áčka“ Děčína jste skončil v roce 2011. Proč?
Vedení hledalo jiné trenéry, po mě to vzal Karel Chládek. Vedení se tak prostě rozhodlo, nebyl jsem z toho zdrcený. Jak jsem říkal, víc mě naplňovalo trénovat děti.

Jak tedy vzpomínáte na svou trenérskou kariéru?
Hodně často na to vzpomínám. Jsem stále v kontaktu s klukama, které jsem trénoval. Píšeme si, jak se nám daří, snažím se sledovat kluky. Je jedno, jestli ještě hrají, nebo už skončili. Zajímá mě jak se vyvíjí jejich život. Největší odměnou je pro mě poděkování od někoho, koho jsem vedl. Je to vlastně vzájemná úcta, respekt. To bylo pro mě v trénování to nejlepší. Samozřejmě byla těžká období, ale převažují hlavně hezké vzpomínky.

Máte v paměti nějaký nejhorší a naopak nejlepší tréninkový zážitek?
Těžko vzpomenout na konkrétní případy. Nejhorší bylo, když se vám zranilo na hokeji nějaké dítě, to bylo nepříjemné. Rád vzpomínám na působení u mladšího dorostu s ročníky 97/98. Tehdy jsme skončili na druhém místě a proháněli Ústí nad Labem. Měli jsme skvělý tým, byl to historický úspěch. Taky vzpomínám, když jsem přišel k „nulatrojkám“. Ten tým do té doby nevyhrál. Bylo úžasné pozorovat progres těch kluků a když se poprvé podařilo vyhrát… Byla to neskutečná radost těch dětí. Jako by kluci vyhráli titul. Jezdili na rolbě, skákali po zimáku. Navíc si pamatuji, jaká tam byla úžasná parta rodičů.

Aleš Havlík v době, kdy trénoval dorost HC Děčín.Zdroj: DENÍK/Jaroslav ZemanKolik kategorií jste vlastně za své působení v Děčíně trénoval?
No…já si myslím, že kromě juniorky úplně všechny. A v letech, kdy bych se na juniorku i cítil, tak ani v Děčíně nebyla. V tom případě jsem prolezl všechno.

Je „zábavnější“ trénovat děti, nebo dospělé hokejisty?
Chlapi vlastně nepotřebuješ trénovat, spíše jen koučuješ. Samozřejmě s nimi musíš pracovat na neustálém zlepšování se, ale koncepčně to jde lépe s mládeží. Ve druhé lize je „blbé“, že nemáš na ty kluky páku. Chodí do práce, je to pak prostě strašně složité. Chtěl bys, aby trénovali každý den a vždy to prostě nejde. Za mě nejsložitější byla práce u staršího dorostu. To je věková hranice od 16 do 19 let. To jsou strašná léta, takže dost komplikovaná práce. (smích)

Vy máte také dva „hokejové“ syny. Hrají ještě hokej?
Dominik je od této sezóny v Děčíně, kde hraje druhou ligu. Šimon je brankář. Po juniorce se oba rozprchli. Dominik byl ve Francii, Šimon to zkoušel v Hodoníně. Ale tam to nevyšlo. Pak to svým způsobem zabalil. Nechtěl už podstupovat ten stres v boji o triko. Velkou roli v tom sehrála i slečna a další životní kroky. Aktuálně bydlí ve Varech, pracuje u policie a hokej má jenom pro zábavu. Chytá krajský přebor za Nejdek. Dostane se na led, mají tam skvělou partu. Je super, že já jsem také hráčem Nejdku a zahrál jsem si se synem mistrovské utkání. S Dominikem jsem zase v hokejbalovém týmu. 

Těší vás, že syn Dominik je v Děčíně?
Určitě. Jsem radši, když ho máme blíž. Můžeme se častěji vídat. Mám k Děčínu určitý vztah odehrál jsem tady mraky sezón, tak jsem rád, že hraje zrovna v Děčíně.

Vy jste od A týmu odešel v roce 2011, aktuálně ho trénuje bývalý skvělý děčínský útočník Michal Oliverius. Jaký byl pro vás přechod z hráče na trenéra?
Michal má výhodu v tom, že už nějakou dobu trénoval děčínskou mládež. Já to měl trochu jiné. Když jsem ještě hrál, dělal jsem i hrajícího asistenta u Martina Šnajdra. Každý se musí vyvíjet, i já udělal spoustu chyb. Je potřeba ty chyby najít a poučit se z nich. Člověk by s odstupem času dost věcí změnil. Něco jiného je začít s trénováním u A týmu, něco jiného zase u dětí. Já to měl těžké v období, kdy jsem současně trénoval 5. třídu, 7. třídu a pak i „áčko“. Přepínat se mezi jednotlivými tréninky nebyl žádný med.

V jaké kondici je podle vás aktuálně hokej v Děčíně?
No, to je docela těžká otázka. Je pravda, že v A týmu je teď několik mladých kluků. Třeba Horák, Arnold, Tenkrát, Černohorský.. a další. Ale zase tam podle mě chybí mezigenerace kluků. Třeba ti kluci okolo Radima Vacka. Možná, že nedostali tolik příležitostí nebo už se jim nechtělo čekat na větší šanci. Díra tam ale je. Teď mladí dostávají čuchnout, ale otázka je zda to bude stačit a jak si poradí se situací, až to třeba za dva roky bude stát právě na nich? Nebo se může stát, že budou hrát pět, deset minut za zápas a nebude se jim pak chtít být denně dvě, tři hodiny na zimáku. Dají přednost práci, nebo škole.

V dresu juniorky Alkmaaru v utkání proti Ajaxu.
Padesát vteřin proti Ajaxu krutě zabrzdilo fotbalový rozlet rumburského talentu

Je podle vás dobře, že HC Děčín vede trenér, který kdysi v klubu odehrál několik sezón a je s ním spjatý?
Určitě! Klub na druholigové úrovni Děčína by měl trénovat člověk, který je s klubem propojený. Mělo by mu záležet na mladých, aby na nich klub do budoucna stál. Možná to řeknu ošklivě, ale byli tady trenéři, kteří byli vlastně žoldáky. Přijdou si prostě vydělat peníze. Na rok, nebo na dva. Je jim v podstatě jedno, jak to tady bude vypadat, až skončí. Takový trenér chce hrát nejlépe právě tu jedno sezónu. Takže mladí nedostanou šanci, místo toho přijdou čtyři zkušení borci z jiných klubů, na nich se bude stavět, zaberou to místo místním a ještě stojí peníze.

Koronavirus hodně zasáhl druhou ligu. Poslední sezóna se nedohrála, ta letošní už velmi dlouho pauzíruje…
Mě to taky štve. Chodili jsme se jednou týdně s klukama trochu sklouznout a teď to nejde. Ale hlavně u dětí si nedokážu představit, že od září prostě nemůžou sportovat. Nemůže to prostě vynahradit nějaký on-line trénink po internetu. Děti chtějí mít partu, kamarády, chtějí se při sportování bavit. Myslím si, že se to později projeví.

Našel jste v „karanténní“ době nějakého nového koníčka?
Ani ne. Kluky už doma nemáme. Snažíme se s našimi pejsky chodit ven. V létě jsem si koupil novou motorku, takže byla spousta projížděk a to je ta nová činnost. A díky koroně jsem začal renovovat jednu starší, co už mi 5 let stála v garáži.

Chodíte do Děčína na hokejové zápasy?
Když jsem doma, tak chodím pořád. Teď tam máme Dominika. Když hrál ve Francii, tak jsem za ním často jezdil. Nalítal jsem spoustu kilometrů. Ale stálo to za to. Nechodím jen na chlapy, mrknu i na zápasy mládeže.

Je lepší hrát hokej s vlastními odchovanci i na úkor dobrých výsledků?
Za mě jednoznačně. I za cenu výkonnostního propadu po nějaké období. Druhá věc je ta, že mládežnické týmy neprodukují tolik kvalitních hráčů. Je to otázka celkového nastavení klubu. Musí se s mládeží pracovat tak, aby tam nebyl výkonnostní propad. Vypadnou vám jeden, dva, tři ročníky a už je problém. Každopádně je lepší, když hrají místní kluci, kteří mají ke klubu vztah. Samozřejmě musí podávat odpovídající výkony. A možná by dorazili do ochozů babičky, dědové, strejdové. Co si budeme podívat, na zápasy chodí tak 250 diváků. Propad v návštěvnosti by jistě nenastal.

Ještě jedna otázka k Dominikovi. Má ještě nějaké vyšší hokejové cíle?
Je to spíše otázka na něj. Ale ono je to těžké. Kluci zjistí, že vůbec dostat nějakou šanci ve vyšší soutěži je dneska těžké. Dva roky byl ve Francii. Teď má práci v Litvínově, kde také bydlí. Už to dojíždění je pro něj složitější. Najel na jiný režim. Myslím si, že by si zkusil i vyšší soutěž, ale to mělo přijít po té juniorce. Ale nikdy neříkej nikdy. Bohužel i v hokeji se projevuje odraz fungování celé společnosti. V dnešní době jsou prostě nejdůležitější konexe a peníze. Takže je už dávno předem dané kdo šanci dostane a kdo ne. A je úplně jedno jestli se teď bavíme o Havlíkovi nebo třeba Pepovi Novákovi. Za mě nejsmutnější zkušenost je ta, když jsem viděl jak se k těm klukům staví ti „extra“ trenéři s medailemi z Nagana. Poznáte, že ti kluci jsou pro ně jen nástroj na to, aby jim odehráli sezónu a oni dostávali pravidelně výplatu. Byl to smutný pohled. Bohužel, nikdy neznamená to, že bývalý skvělý hráč bude i skvělým trenérem a člověkem.

Jak byste se ohlédl za svou hráčskou kariérou?
Jsem s tím spokojený. Mohlo to být jiné, zlom přišel v Dukle na vojně. Byla možnost hrát něco vyššího, ale tehdejší děčínští trenéři a spoluhráči z ústeckého dorostu mě nalákali do Děčína. Měli jsme několik let velmi dobrý tým. Tenkrát jsme chtěli postoupit do první ligy, ale nebylo nám sportovně přáno. Vedení se k tomu stavělo jinak. Upřímně si myslím, že kdyby se tehdy trochu tým doplnil, v té první lize bychom obstáli. Má kariéra mohla být jiná, ale beru to tak, že bych zase nepotkal svou ženu a neměl takovou skvělou rodinu, jakou mám.