„Nejprve mi to předčasně ukončilo aktivní kariéru. Vzápětí vlastně přibrzdilo tu trenérskou. Nejradši bych tomu prevítovi dal krosček,“ usmál se hořce Oliverius, který ve druhé lize odehrál přes pět stovek zápasů. Prošel i Litvínovem, Kadaní, nebo Mostem.

Michale, na začátku února se definitivně ukončila letošní druholigová sezóna. Jak jste to přijal?
Upřímně? Ani nevím. Ale člověk s tím dlouho počítal. Celý podzim ta situace nebyla optimistická. Měsíce plynuly, nouzové stavy se prodlužovaly. Sice se rozjela extraliga a první liga, ale na amatérské soutěže nedošlo. Přesto jsem doufal, že bychom mohli třeba v únoru začít, něco dohrát a pak si dát krátké play-off. Bohužel, nic z toho nebude.

Vám koronavirus urychlil konec aktivní kariéry. V roli trenéra jste zase stihl jenom čtyři zápasy. To asi hodně mrzí, viďte?
U hokeje jsem od 4 let. Nějakým způsobem jsem si to prodloužil do svých 42 let. Mám hokej samozřejmě moc rád, chtěl jsem u toho být, tak jsem se vydal na trenérskou cestu. Bohužel, koronavirus nám minulou sezónu zastavil předčasně v play-off. Já tak přišel o své opravdu poslední zápasy. V roli trenéra jsem stihl čtyři zápasy. Suma sumárum už je skoro rok pauza. Řeknu to jasně. Kdybych to koronavirového prevíta potkal na ledě, dal bych mu pořádný krosček.

V prosinci se amatérský sport na dva týdny rozvolnil. Ovšem trénování v rouškách nedávalo moc velký smysl…
Bylo to postavené na hlavu. Přesto jsme toho nějakým způsobem využili. Trochu jsme otestovali brusle, pozdravili, dali sváču. Po tom říjnu a listopadu jsme byli rádi, že jsme mohli být ze sedmi dní hned pět na zimáku. Bylo to krátké, ale bylo to fajn. Potrénovali jsme, zastříleli si. Chvilku tam byl ten pocit, jakoby bylo vše v normálu. Alespoň trochu člověk zapomněl na tu negativní náladu, byla to nějaká změna. Bohužel to netrvalo dlouho.

Nebojíte se, že by někteří hráči A týmu přeci jen na hokej zanevřeli? Teď mají volné víkendy, odpoledne nemusí na trénink.
To je velmi těžké odhadnout. V úterý jsem byl v Děčíně, tak jsem se stavil za Honzou Havlíčkem (manažer HC Děčín – pozn.autora) a trochu jsme debatovali. Jsou dvě možnosti. Buď bude každý na hokej nažhavený a bude perfektní docházka. Nebo na některé dolehne negativně ta dlouhá pauza. Od října se nehraje, pokud vše bude v normálu, na led se dostaneme v srpnu. To je deset měsíců bez hokeje. Jak už jste řekl, jsou tady najednou volné víkendy, více času na přítelkyně a manželky. O víkendu se chodí do práce, může tady být jiná záliba. Já samozřejmě věřím, že se všichni vrátí a budou mít obrovskou chuť. Ale je to jen mé přání, realita může být jiná.

Hokej, II. liga - ilustrační foto.
Král rozhodl! Druholigoví hokejisté mají po sezoně. Končí i další soutěže

Ten, kdo tuhle dlouho sportovní pauzou může nejvíce odnést, jsou děti. Nemáte podobné obavy?
Mám, souhlasím. Bohužel. Řeknu to možná blbě, ale na chlapech tolik nezáleží. Jasně, chtěl bych, aby druhá liga hrála. Ale ta mládež má prostě přednost. Je to velký problém. Už teď je s dětmi ve sportovních klubech potíž. Ty počty se můžou ještě snižovat. Někdo to bere pro zábavu, někdo to myslí vážně. Děti samozřejmě zleniví, to je fakt. Nechci házet všechny do jednoho pytle, ale nějaké to „kilko“ určitě přiberou. Záležet také bude na rodičích. Já pevně doufám, že dětem hokej chybí a až to bude možné, budou zase řádit na ledě.

Amatérský sport už je kvůli vládním opatřením v dlouhodobém kómatu. Co vy na to?
Nechci situaci zlehčovat, co vůbec. Ale opatření v rámci amatérského sportu mě přijde doslova uhozené. Dobře, pomineme soutěže, to bych ještě pochopil. Nikdo ale není schopen vysvětlit, proč děti nemůžou v omezeném režimu trénovat? Zajímali se o to vůbec politici? Sport se uzavřel, ale lidi jezdí plnými autobusy, chodí do obchodních center, fungují v kolektivu v práci. Já s tím zákazem sportování prostě nesouhlasím. Trvá to už rok. Může mi někdo vysvětlit, čemu to pomohlo? Ze dne na den to nezmizí. Nemůžeme takhle fungovat další rok, dva, pět, deset. To se vůbec nebudu bavit, že řada lidí krachuje. Vždyť by se tréninky mohly omezit, tenis přece hrají dva, haly jsou velké. Tohle prostě musely vymyslet fakt chytré hlavy.

Nemyslíte si, že Milan Hnilička, šéf Národní sportovní agentury, nemohl právě pro děti vyjednat přeci jen něco víc?
Do toho se nechci moc pouštět. Nevím, co mohl, nebo nemohl vyjednat. Jasně, profíky chápu, je to jejich živobytí. Ale přece sportování mládeže je klíčové. S tím se musí něco udělat. Už takhle jsme lenivá populace. Co z nás bude teď? Budeme do dvanácti sedět u počítače, pak si zajedeme nakoupit a pak zbytek dne zase prosedíme doma. Všude slyším, že je všechno špatně, tohle nemůžeme, tamto zpřísníme. Plácáme se v tom už rok a nic se nezměnilo.

Padla také varianta, že by se mohlo sportovat pouze při pravidelném testování. To asi také nedává moc smysl, viďte?
Nikdo neví, jak by to vypadlo v praxi. Osobně si to nedovedu moc představit. Někdo by musel ty testy hradit, ne? V téhle době není nic zadarmo. Za kým by to šlo? No, a že by se sportujícím dětem dvakrát týdně někdo šťoural v nose…to už vůbec. Hledáme různé varianty, kličky. Před rokem jsme si klepali na čelo, o čem se to tady vůbec mluví. No, a teď se budeme testovat, abychom mohli sportovat.

Vám teď hokej také nezabírá víkendy, ani odpoledne. Jak volný čas využíváte?
Pokud myslíte, že jsem si našel nějakého koníčka, tak vás zklamu. Ty dny jsou moc jednotvárné. Práce, pak věnujete dceři čas při online výuce, která podle mě absolutně nemůže nahradit reálnou školu, učitelé, spolužáky. Dcera hraje tenis, takže se odpoledne věnujeme tréninku. Děláme, co nám situace dovolí.