U fanoušků se útočník Michal Oliverius těšil velké oblibě. V příští sezóně už ho ale na ledě neuvidím, Oli se totiž rozhodl ukončit kariéru. A díky koronaviru to bylo dokonce o pár zápasu dříve. Sezóna pro Děčín skončila v rozběhnuté sérii předkola play-off za stavu 2:1 na zápasy proti HC Řisuty.

„Zahrál jsem si extraligu, první ligu a druhou ligu. Mohlo to být lepší. Ale když se za svou kariérou ohlédnu, bylo to dobré,“ přiznal v rozhovoru pro Deník.

Michale, sezóna díky nebezpečí šíření koronavirem předčasně skončila. Jak jste to v klubu vnímali?
Sledovali jsme to a prakticky každý den řešili. Čekali jsme, že něco přijde. Druhá liga je poloamatérská soutěž, bylo jasné, že nás to nemine. Tak nějak jsme doufali, že stihneme dohrát sérii proti Řisutům. Poslední zápas jsme vyhráli 5:1, to už se hrálo bez diváků. Další den přišla ze svazu stopka. Tak jsme si přijeli zatrénovat, dali pivko a pizzu, poseděli. A rozloučili se.

Jaké to bylo odehrát zápas bez diváků?
Člověk v té dlouhé kariéře zažil hodně situací. Pro mě tohle bylo něco nového, sám jsem byl na to zvědavý. Bylo to hodně zvláštní. Na naše zápasy sice chodí okolo čtyř stovek fanoušků. Ale i tak vždy byla nějaká kulisa, šrumec, bubny. Nebylo to příjemné, nechtěli jsme tomu podlehnout. Zdálo se mi, že jsme na tom byli v hlavách lépe, než Řisuty. Herně se nám to podařilo.

Během sezóny se spekulovalo, že skončíte. Je to pravda?
Ano, končím. Sice jsem svůj poslední zápas vyhrál, ale ty další okolnosti mě prostě mrzí. Bez diváků, předčasný konec sezóny, nedokončená série. Budu na to vzpomínat tak, že kariéru mě předčasně ukončil koronavirus (usmívá se). Co se dá dělat. Já jsem chtěl skončit už minulý rok, ale s Honzou Havlíčkem (manažer HC Děčín) a Lukášem Vaníčkem (předseda HC Děčín), jsme se ještě na jednu sezónu domluvili. Abych předal nějaké zkušenosti. Jak na ledě, tak v kabině.

Play-off je vyvrcholením celé sezóny. Vy jste odehráli ne tři zápasy, celá základní část tak defacto přišla vniveč.
Moc nás to mrzí. Měli jsme skvělý začátek sezóny, pak tam bylo od listopadu do ledna jalové období. A na konci jsme zase začali vyhrávat. Chvilku jsme honili vůbec postup do play-off, nakonec jsme urvali čtvrté místo a po dlouhé době začínali na domácím ledě. Takže to honění bodů v základní části nám ve finále bylo k ničemu. Ale alespoň jsme si zahráli tři zápasy v play-off.

Během sezóny jste dosáhl na zajímavou metu. V rámci druhé ligy jste odehrál 500 zápasů. Sledoval jste to vůbec?
Upřímně? Vůbec jsem to nevěděl. Přišel s tím za mnou Honza Havlíček. Ten to sleduje, má kroniky, statistiky. Já jsem na některé zápasy dostal volno. Honza mi pak říkal, že jsem ten jubilejní zápas mohl odehrát doma s Mostem. Ale nakonec to vyšlo až v Jablonci. Samozřejmě mě to těší, je to pěkné číslo. Ale fakt jsem to vůbec nesledoval.

Když se ohlédnete za svou kariérou, jaká byla?
Mohl jsem si zahrát všechny tři soutěže. Po vojně jsem hrál extraligu ve Varech, chvilku v Litvínově. Něco jsem odehrál v první lize, hodně zápasů pak ve druhé. Mohlo to být lepší, vždy to může být lepší. Okolo mě byla hromada vlčáků, kteří chtěli na vrchol. Člověk by neměl ničeho litovat. Poznal jsem hodně lidí, měl hromadu zážitků. Je na co vzpomínat. Bylo to dobré.

Říkalo se o vás, že jste měl velký talent. Ale tak trochu ho promrhal.
Mohl jsem ze sebe vymáčknout víc. O štěstí mluvit nebudu, to nemám rád. Teď vím, že jsem byl líný a pohodlný. Vystřídali se na mě hodně dobrých trenérů. Když jste mladý, vidíte to jinak. Starší hráči vám řeknou, jak by to před lety udělal jinak. Hráči, kteří si přidávali, pak byli rozdíloví. A odskočili. Poznal jsem hokej z jistého pohledu, spojení druhé ligy a zaměstnání mělo své plusy a minusy.

V hokejovém Děčíně jste odehrál jedenáct sezón. Jak na to vzpomínáte?
Bylo to skvělé, bavila mě ta každodenní rutina. Je to rodinný klub, lidi jako Honza Havlíček, nebo Lukáš Vaníček. Trenéři mládeže, spoluhráči, co se okolo mě vystřídali. Všichni byli na pohodu. Za těch 10 let nemůžu říct nic špatného.

Asi nejlepší sezónou byl ročník 2011/2012, kdy jste dokráčeli do finále play-off druhé ligy. Tehdy jste s Kláštercem prohráli 2:3 na zápasy.
To byla určitě nejlepší sezóna. V prvním kole jsme porazili Milevsko, v semifinále pak vyřadili silnou Kobru Praha. Ve finále přišlo na Klášterec skoro tři tisíce lidí, byli jsme krůček od toho, zahrát si baráž. Rozhodující zápas jsme prohráli v Klášterci 0:3.

A nejhorší sezóna?
To bylo asi šest let zpátky. Druhá liga se spojila, bylo tam snad osmnáct týmů. A my se dlouho pohybovali na spodku. Nebylo to dobré, chtěli jsme to zlomit a ono pořád nic. Až na konci jsme zabrali, začali bodovat a vytáhli to do středu tabulky.

Nejlepším hokejovým parťákem byl pro vás Lukáš Zika. Diváci pro vás vymysleli přízvisko „Oli Band.“
Určitě, se Zikym jsme si na ledě hodně rozuměli. Pak si našel práci dál od Děčína, nemohl tu být celou sezónu. Voláme si, píšeme, vídáme se. V létě si střihneme dovolenou. Užíváme si srandu i po telefonu. Lukáš už aktivně nehraje, co vím, tak dvakrát týdně si jde zabruslit se starším hráči.

Rýsuje se pro další ročník nějaká spolupráce s děčínským hokejem?
Chtěl bych zůstat u hokeje, mám to v sobě. Jako trenér toho za sebou moc nemám. Sice jsem toho hodně odehrál, ale to neznamená, že ze mě bude dobrý trenér. Něco jsem zažil, trochu tomu rozumím, rád bych předával zkušenosti. Bavili jsme se s Honzou Havlíčkem, že pokud by měl u nějaké kategorie místo, šel bych do toho. Týká se to mládeže, tam by snad nějaké místo bylo.

Netroufl byste si třeba na asistenta u A týmu?
Nevím, těžko říct. Skončil Jarda Hašek, takže ani nevím, kdo bude trénovat. Honza Havlíček to chce mít co nejdříve připravené, aby to nedělal na poslední chvíli. Takže uvidíme.

Vaším odchodem ztratí Děčín několik kanadských bodů, ale také zkušenosti. Kdo by měl teď Medvědy táhnout?
S těch starších tam zůstali Honza Kaltenböck a Dan Volráb. Ale dorostli hráči středního věku – Lavinger, Zajan, Faigl, Sýkora, Kuchynka, nebo Balcar. Právě tito jedinci by měli tvořit kostru týmů. Takže tam bude mix starších hráčů, střední generace a nadějných mladíků. Nevidím to tedy do budoucna nějak špatně.

Situace hokeje na severu Čech ale není růžová. Litvínov se na poslední chvíli zachránil v extralize, Chomutov hraje první ligu, Ústí nad Labem bojuje o holou existenci.
Je dobře, že se Litvínov zachránil. Patří tam, je to tradiční hokejová vesnice. Doufám, že Chomutov se dostane z problémů a třeba se časem pokusí dostat zpět do extraligy. Situace v Ústí není růžová, tam už se dva roky vyhýbají totálnímu krachu. Pro Děčín je důležité, aby se Ústí nějak dalo do kupy. Pokud by spadlo, tak by oba týmy hrály druhou ligu. A to by nebylo pro Děčín dobré. Není tajemstvím, že Děčín byl na ústecké pomoci trochu závislý. Je stále potřeba, aby k nám chodili mladí hráči z Ústí a nebo z Litoměřic. Takže musíme Ústí fandit, aby se to tam dalo dohromady.

Pověsíte brusle na hřebík, nebo budete chodit na nějaký sranda hokej?
Časem třeba budu mluvit jinak, ale teď převažuje pocit, že hokej nebudu vyhledávat. Výstroj hodím do komory. Člověk je zvyklý se pohybovat. Budu si muset najít jinou aktivit, jinak do dvou let nevyjdu tři schody (smích). Otázkou je, co si najdu. Můžu mít víc času na rodinu, mám taky práci. O víkendu chodím hrát hokejbal. Dát si hokej se starými pány mě zatím neláká. Ale třeba se to může změnit.

Těšíte se, že budete mít více času na rodinu? Všiml jsem si, že vaše dcera je velmi dobrou tenistkou.
Jestli budu trénovat nějakou mladší kategorii, tak zase toho času tolik nebude. Těším se, že mi odpadne ten aktivní hokej. Kolikrát byl člověk fakt unavený, ale v hlavě musel být nachystaný na trénink, nebo na zápas. Někdy ta únava byla fakt velká. Pokud budu trénovat, tak tam člověk může být unavený a přesto ten trénink může v pohodě zvládnout.

Hádám, že některé zápasy pro vás v poslední sezóny byly náročné.
Letos mi bude 42 let. Hrát třeba proti Vrchlabí, které je poloprofesionálním týmem, už prostě pro mě nebylo. Tam mají našláplé kluky, bylo to strašně fyzicky náročné, byl to velký nápor na hlavu.

Co byste vzkázal děčínským fanouškům?
Je potřeba jim poděkovat. Chovali k nám přízeň, těšilo mě skandování, tleskání, vyvolávání mé osoby. Fandili,i když se nedařilo. Kolikrát nás překvapilo, kam až s námi dokázali jet. To jsme fakt koukali. Děčínští fanoušci jsou skvělí, vždy vytvářeli dobrou atmosféru. Doufám, že jim to vydrží.

Máte za sebou dlouhý hokejový život. Co vám dal?
Každý den jsem musel něco dělat. Sice mě sport tělo zhuntoval, ale také mám natrénováno. Naštěstí se mi vyhýbala zranění, díky hokeji mám určitou disciplínu v tom smyslu, že jsem musel každý den něco dělat. Člověk neseděl po hospodách, nebo jen u počítače. Hokej mi také dal spoustu nezapomenutelných zážitků.

MICHAL OLIVERIUS

Narodil se 30. července 1978, pochází z Ústí nad Labem.

Extraligu si zahrál v Karlových Varech a Litvínově – 34 zápasů, 12 bodů (3+9).

V první lize (nyní Chance Liga) hrál za Mělník, Kadaň, Mladou Boleslav, Ostravu, Šumperk, Most a Třebíč – 310 zápasů, 212 bodů (63 + 149).

Ve druhé lize hrál za Most, v České Lípě a posledních 11 sezón oblékal dres HC Děčín – 506 zápasů, 697 bodů (193 + 504).

Byl také úspěšným hokejbalovým reprezentantem. V roce 2009 slavil s národním týmem zlato na hokejbalovém MS v Plzni.