Můžete jí vidět na ledě, kde se snaží střílet góly za děčínské Medvědice. Nebo s fotoaparátem na krku, třeba na zápasech děčínského basketbalu.

Veronika Kučírková Kroftová je opravdu aktivní žena. „Jak všechno stíhám? Chodím rychle a moc toho nenaspím,“ směje se v rozhovoru.

Veroniko, jak jste se vůbec dostala k hokeji?

To byla taková souhra okolností. Asi v patnácti jsem jela do Jánské ke koním stopem a svezli mě hokejisté z Mělníka. Ti mě pozvali na zápas, který hráli druhý den v Děčíně. Šla jsem, bavilo mě to. Spolužačky v té době randily s dorostenci, chodily jsme se dívat na tréninky a když jsem se na jaře dověděla, že se bude zakládat dívčí družstvo, neváhala jsem. Zpočátku to byla taková recese, výzva, ale dokonale jsem se v tom našla. Jako trenér se nás ujal pan Jandera, což byl společník mého táty, takže ten mu začal brzy asistovat. Když se po letech družstvo v Děčíně rozpadlo, přešel táta s několika děvčaty do Litvínova, kde působí jako asistent dodnes. A díky hokeji jsem poznala i svého muže, který v té době přišel chytat za HC Děčín.

Jaká byla poslední sezóna v dresu HC Děčín?

Po sportovní stránce proběhla poměrně dle očekávání, naším cílem bylo udržet první ligu a vyhnout se baráži, což se nám podařilo. Organizačně byla ale velmi náročná, brzy po jejím zahájení jsme se rozloučily s dosavadní trenérskou trojicí, musely jsme sehnat trenéra nového, který tak naskakoval do rozjetého vlaku. Naštěstí si vše sedlo, současný trenér Roman Špírek mladší si přivedl jako asistenta mladíka Jiřího Poulíčka. Aktuálně jsme asi v polovině letní přípravy, trénujeme dvakrát týdně, pracujeme na fyzičce a „tmelíme kolektiv“ mimořádnými tréninky o víkendech, teď naposledy třeba cyklovýlet do Veleně a na Lesnou (smích).

K vaší osobě patří focení. Prozraďte, kdy vás okouzlil tento „koníček“?

Odjakživa se považuji za „kumštýře“ nebo přinejmenším estéta, snila jsem o kariéře malířky. Na uměleckou průmku jsem se těsně nedostala a po gymnáziu jsem vystudovala VOŠ obalové techniky v oboru obalový a grafický design. To má k fotkám hodně blízko. A nedostatek času mi prakticky vyrazil tužky z ruky, vyjádřit se fotografií je jaksi rychlejší. Takže při druhé mateřské jsem si pořídila malou zrcadlovku a začala se učit. Napřed jsem fotila „kdeco“ a postupně jsem se vyprofilovala. Ze všeho nejraději mizím do lesů, případně polí, a fotím chladnokrevné koně při práci, to je opravdový relax.

Máte ještě nějaké spojení s děčínským basketem. Je to tak?

Ano, ačkoli jsme s mužem oba hokejisté, syny jsme dali hrát basket (smích). Začala jsem pro vlastní potřebu a radost ostatních rodičů fotit reportáže ze zápasů mládeže v kategoriích, kde hrají naše děti. Tu a tam někdo potřeboval i jiné družstvo, občas nějakou zvláštní akci, jako třeba teď reportáž z Národního finále chlapců U 12, něco fotím i pro A tým, s Koubou spolupracuji na charitativních kalendářích. A samozřejmě fandím (smích).

Focení váš živí, nebo je to opravdu jen koníček?

Když jsem se po mateřské měla vrátit do práce, nebylo už kam (pracovala jsem jako grafička v tiskárně, která mezitím skončila), takže logickým krokem bylo začít sama na sebe. V současnosti je větší objem focení koníček nebo charita, a co fotím za peníze, to by mě neuživilo. Takže mám ještě práci.

Zdá se mi, že musíte být v jednom kole, ne?

Chodím rychle, popobíhám a moc toho nenaspím (smích) A taky nemám nijak pečlivě poklizeno. Ano, je to náročné. Můj muž navíc pracuje v zahraničí, takže většinu povinností tu musím zvládnout sama, ale naštěstí mám poměrně chápavé a velmi ochotné a hlavně obětavé rodiče, kterým tímto moc děkuji. Bez nich bych to nedokázala. Bydlíme v jednom domě, takže si nemusím dělat starosti, co s dětmi, když nejsem doma. Ale i tak, není čas na prostoje, vše musím mít promyšlené, aby to navazovalo (smích). Chci rodiče využívat co nejméně. Někdo by mi třeba vyčítal, že kluky pořád na tréninky vozím, ale když je nechám jet autobusem, ztratí hodinu času, kterou bychom mohli věnovat učení. A zrovna mladší Martin to potřebuje jako sůl (smích) Já tu cestu spojím s nákupem, nebo běháním, nebo si nadělám něco v práci, někdy stihnu i dvě z možností (smích).