Před koronavirovou pauzou stihla ve druhé lize za děčínské Medvědice čtyři zápasy. Nastřílela 18 branek a nasbírala stejný počet asistencí. Skvostná bilance. „Chtěla bych u hokeje zůstat alespoň jako trenérka. Hokej mě hrozně baví a chtěla bych své zkušenosti předávat ostatním,“ řekla Forejtová.

Kromě extraligy a první ligy byly ostatní hokejové soutěže předčasně ukončené. Jako moc vám hokej chybí?
Mrzí mě to stejně, jako každého sportovce. Soutěž se nám zastavila po pár zápasech, bohužel s tím nic nenaděláme. Nařízení vlády je prostě nařízení. Hokej mi samozřejmě hodně chybí. Tréninky a zápasy pro mě byly způsobem odreagování a relaxace od každodenní rutiny.

Věříte, že další hokejová sezona proběhne v normálním režimu?
Nikdo neví, co bude za týden, za měsíc a už vůbec ne za rok. Já ale budu doufat, že se sezona rozběhne v normálním „necovidovém“ režimu.

Souhlasíte s vládními opatřeními, které se týkají amatérského sportu?
Některá opatření mi přijdou totálně nesmyslná, musíme je ale prostě dodržovat. Opatření se nám tady mění častěji, než počasí, někdy ani pomalu nevím, co můžu a nemůžu dělat.

Dominika Forejtová.Dominika Forejtová.Zdroj: soukromý archivPojďme k vašim hokejovým začátkům. Jak jste se vůbec dostala k hokeji?
Můj starší brácha kdysi hrával hokej, takže mě rodiče brávali sebou na zimák. Hrozně se mi zalíbilo, jak tam všichni bruslí a baví se hrou. K Vánocům jsem tak dostala moje první brusle, rodiče se mnou začali chodit na veřejné bruslení. Tam jsem začala dělat první hokejové krůčky. Když mě táta „vypustil“ na plochu a já pozorovala bráchu, jak bruslí, snažila jsem se ho napodobit. Samozřejmě to nešlo hned. Neobešlo se to bez pádů, modřin. Dokonce někdy ukápla nějaká ta slzička (smích).

Zkoušela jste i jiné sporty?
Ano, zkoušela. Když mi bylo asi devět, chodila jsem na judo. To mě taky hrozně bavilo, ale více mě to táhlo k hokeji. Musela jsem si vybrat a vyhrál to hokej.

Aktuálně hrajete druhou ligu za Děčín, tři české tituly jste získala v dresu Slavie.
Ve Varnsdorfu jsem hrála pouze dva roky, to mi bylo osm let. Pak jsem šla do Děčína, kde jsem do juniorské soutěže hrála za kluky. Mezitím jsem ještě hrála soutěž žen.

Jak se vám líbí aktuální podoba zimního stadionu ve Varnsdorfu?
To je opravdu příjemná změna. Hlavně, když jsem byla na tréninku s chlapama, tak mi nesněžilo za krk.

Taky o vás vím, že máte zahraniční hokejovou zkušenost v Kanadě. Jaká byla?
Bylo to úplně něco jiného, než tady u nás. Přístup trenérů a realizačního týmu byl úplně jiný. Nechci tím říct, že v Česku jsou špatní trenéři. Za tou velkou louží ale mají k hráčům prostě jiný přístup. V Kadaně jsme měli každý den čtyři tréninkové jednotky a o víkendu pak čtyři až šest zápasů. Hraje se to tam formou turnajů. Když zrovna nebyl turnaj, tak jsme hráli přátelák proti univerzitním týmům. Díky tomu byla šance, že si nás všimne skaut a my mohli dostat nabídku na studování. Mě si vyhlídlo zhruba sedm univerzit, všechny školy ale byly v divizi D3. To znamenalo, že bych si školné musela platit sama, nebo bych dostala poloviční stipendium. Stejně to pořád bylo hodně peněz, to jsem si já ani rodiče prostě nemohli dovolit. Bohužel jsem musela všechny školy odmítnout. Na ten rok v Kanadě rád vzpomínám. Na začátku jsem si neuměla ani objednat kafe, časem jsem se ale naučila komunikovat, hodně mi v tom pomohl moje tehdejší spoluhráčky. Kdyby se ještě naskytla možnost, určitě bych se tam chtěla vrátit.

Prozradíte, co vás ještě baví?
Při studiu jsem si přivydělávala jako trenérka přípravky a školičky bruslení. Hrozně mě baví, když vidím u těch malých prcků nějaké pokroky. I proto doufám, že další sezona se rozběhne v normálním režimu a já zase uvidíme děcka lítat po ledě (smích). Ve volném času si ráda zajdu do posilovny, běhám překážkové závody, jako Spartan race, Šnek race, nebo Gladiator.

Máte nějaký sportovní vzor?
Určitě, můj sportovní vzor je Patrick Kane. Odmalička fandím Chicagu BlackHawks. Dřív to bylo proto, protože se mi hrozně líbil jejich znak (smích). Sice se jim teď moc nedaří, ale pořád jim fandím. Můj druhý oblíbený tým je Vegas Golden Knights.

Jaký máte nejhorší a naopak nejlepší hokejový zážitek?
Nejhorší zážitek? Asi to, když jsme skončily dvakrát na mistrovství světa do 18 let na čtvrtém místě. Nejlepší zážitek byl, když jsme na mistrovství světa do 18 let porazily Rusky 1:0 a vyhrály jsme tak bronzovou medaili.

Máte do budoucna konkrétní sny a plány?
Chtěla bych u hokeje zůstat alespoň jako trenérka. Hokej mě hrozně moc baví, chtěla bych své zkušenosti předat dál. Svůj sen jsem si už splnila v Kanadě, protože jsem si chtěla zkusit hrát v zahraničí.

Teď úplně odbočíme. Všiml jsem si, že máte několik tetování. Má to hlubší význam?
Každé moje tetování má jiný význam, ale nikomu to neříkám. Myslím si, že by to nepochopil úplně každý.