Dominik má za sebou například angažmá ve Francii, na které hodně vzpomíná. „Popravdě mi to chybí. Zázemí tam bylo nádherné a určitě se tam budu vracet si zalyžovat,“ řekl mladý děčínský obránce.

Dominiku, v sezóně 2017/2018 jste odehrál jednačtyřicet utkání za litvínovskou juniorku, v témže roce jste také naskočil poprvé v mateřském Děčíně za místní "áčko". Byl to pro vás velký skok co se věkové kategorie týče?
Ano, skok mezi juniorským a seniorským hokejem byl znát. V juniorském věku je hokej " nahoru dolů", naopak v seniorském hokeji jsou už hráči chytřejší a zkušenější.

V Litvínově jste působil tři sezóny se svým bratrem, dvojčetem Šimonem po tom, co jste přišel z karlovarského dorostu. On už tam hrál. Jak to vlastně vzniklo, že jste ho následoval?
Následoval jsem ho, co si pamatuji, těsně před letní přípravou jako druhoročák ve starším dorostu, kdy jsem šel za tátou s tím, že bych chtěl z Varů odejít. Po tom, co mi Šimon řekl, že jejich tehdejší trenér juniorky pan Mrázek by měl o mě zájem. Rozhodl jsem se tak proto, ze v Karlových Varech mi první sezóna moc nevyšla a třikrát se mi v ní zlomila klíční kost a větší část jsem tedy strávil doma a chtěl změnu.

Poté jste dva roky hrál ve Francii, ve třetí francouzské lize za tým Morzine-Avoriaz, v prostředí francouzských Alp. Dohromady jste tam nasbíral sedmatřicet kanadských bodů. Jaké to tam bylo? Je velký rozdíl mezi českým a francouzským hokejem?
Pokud bych srovnal čistě po hokejové stránce naši třetí českou soutěž s tou francouzskou, tak je to podle mého stejná úroveň.

Letos v létě jste se objevil v přípravě děčínského A týmu a poté se probojoval do základní sestavy pro nový ročník druhé hokejové ligy. S Francií jste se tedy už definitivně rozloučil?
Ano, s Francií jsem se už asi definitivně rozloučil a popravdě mi to chybí. Zázemí tam bylo nádherné a určitě se tam budu vracet si zalyžovat.

Ve čtyřech odehraných utkáních jste nasbíral tři kanadské body za tři asistence. Také jste ukázal, že se se svojí postavou nebojíte jít do souboje. Je to tak?
Snažím se na kanadské body moc nekoukat a hrát co nejlépe umím, ale jsem rád za každý bod, to je jasné. K tomu, jak říkáte, tak hrát do těla mi také není cizí.


Fanoušci samozřejmě vědí, že jste syn Aleše Havlíka, dlouholetého skvělého beka Děčína a v mnohém na ledě ho také připomínáte. Ta podoba tam prostě je. Vnímáte to také tak?
Ano vnímám, právě proto jsem si před sezónou vybral Děčín. Hrál tu táta, klub mě tu vychoval a k tomu tu mám rodinu a chtěl jsem, aby mě měli možnost vidět hrát co nejčastěji, protože poslední dvě sezóny ve Francii to nebylo tak jednoduché. I když pro mě je Děčín trochu z ruky a musím sem dojíždět skoro každý den z Litvínova, kde mám svůj byt a práci.

Řada hokejistů má před zápasy své rituály. Patříte mezi ně?
Mám jen maličkosti, ale ty si nechám pro sebe (smích).

Vrátím se zpět k probíhající sezóně. Tu už od začátku poznamenal návrat pandemie Covid-19. Dost zápasů bylo odložených, nyní se dokonce nebude minimálně 2 týdny hrát ani trénovat. Bude to asi hodně náročné, že? Bude tedy obdoba letní přípravy, a sice venku?
Momentální situace okolo Covidu je hrozná. Každý den se všechno měnilo, až to nakonec, jak říkáte, na minimálně čtrnáct dní úplně uzavřeli. Bude těžké se do toho po takové pauze zase dostávat.

Je ale možné, že se nebude hrát ani po těch dvou týdnech. Jak tohle vnímáte se spoluhráči v kabině? Je jasné, že návrat do herního tempa bude složitý a hlavně se jen těžko sezóna dohraje s plným počtem zápasů…
Je to pro nás všechny náročné. O volnu se má každý sám udržovat a musíme jen čekat, až nám to znovu povolí.

Jediné, co si přát, je samozřejmě zdraví všech a ať se vše zvládne a vy se zase mohli prohánět po ledě a bavit diváky. Doufejme, že to bude co nejdříve, že.
Přesně tak, hlavně ať jsou všichni zdravotně v pořádku a můžeme jít co nejdříve znovu na led.

AUTOR: Vendula Zdražilová