U čtyř dubů, tří vrb, pod zelenou střechou – kapitola 8.

Začínalo léto, víla Květinka v podvečer zalévala nedávno zasazené bylinky a zpívala si u toho. Tydlík seděl na lavičce před domečkem a pískal na píšťalku. Vodník Vrbička seděl hned vedle něj a bafal ze své kouzelné fajfky, když tu najednou přiletěl malý ptáček Brhlík, kterému nedávno Vrbička s Tydlíkem zachránili tatínka, a zpíval tak rychle, že mu nejdříve vůbec nerozuměli. Musela se do toho vložit Květinka.

Dala Brhlíkovi oříšek, který měla schovaný, a když ho Brhlík šikovně rozlouskl a pochutnal si na něm, řekla mu: „A teď nám pověz, co tak důležitého jsi nám chtěl říct.“
„Rákosnička, nožička, Rákosnička, nožička,“ zazpíval, mávl křidélky a odletěl.

Zatímco se Tydlík s Vrbičkou bezradně škrábali ve vlasech, víla Květinka už běžela do domečku pro svůj herbář tety Heřmanky.
Za chvíli vyběhla před domeček, bezradně pokrčila ramínky a zoufale opakovala: „Kobylí mléko, jenže kde ho vezmu, je přece teprve začátek června.“
Vtom si vzpomněla na zlatý bubínek víly Lesany, usmála se a běžela zpátky do domečku. Venku se pak postavila nad čerstvě zasazený záhon s bylinkami, mezi kterými byl také kostival lékařský, začala bubnovat a zpívat si.

U čtyř dubů, tří vrb, pod zelenou střechou – kapitola 7.

Vrbička nešťastně zakroutil hlavou a Tydlík řekl: „Květinko, ty jsi teda ošklivá, ale my ne, my Rákosničce pomůžeme.“ Oba se zvedli a dříve, než jim Květinka stačila cokoliv vysvětlit, byli pryč.„Tydlíku, hele, nevíš, čí kobylka má hříbě?“ zeptal se Vrbička smutně.Tydlík se znovu poškrábal ve vlasech, ale vzápětí zvesela zavýskl a řekl: „Juzek, Juzek přece chová kozy, pašíka i kobylku a ta, pokud vím, má zrovna hříbátko.“

„Brekeke, brekeke,“ zaskřehotal radostně Vrbička a vykročili spolu směrem k Juzkově chalupě.
Kobylka i s hříbátkem se pásla v ohradě, kousek dál okusovala trávu koza Matylda a velký hlídací pes, s nepatřičným jménem Bobík, se líně povaloval opodál.

„Brekeke, brekeke, Tydlíku, ale jak to uděláme?“
„Neboj, zelenáči,“ řekl rozšafně Tydlík, „podívej, Bobík spí, Matylda je zabraná do okusování trávy a hříbě se zrovna chystá k jídlu.“

U čtyř dubů, tří vrb, pod zelenou střechou – kapitola 6.

Prolezli pod ohradou a vydali se rovnou ke kobylce Toničce. Ta je sice neviděla, ale svým šestým smyslem vycítila nebezpečí a začala divoce vyhazovat zadníma nohama a hlasitě zařehtala. To zaregistrovala Matylda i pejsek Bobík, který začal hrozivě štěkat, koza začala hlasitě mečet a oba se hnali Toničce s hříbátkem na pomoc. Vrbička s Tydlíkem uháněli, co jim nohy stačily, a tak, než si jich stačili všimnout, byli už naštěstí v bezpečí za ohradou. Jenže Tydlík si stačil natrhnout kalhoty a Vrbičkovi ze samého strachu uschnul šos jeho zeleného kabátku. Tak tak, že došel ke svému Kačoku.

Oba si pak uvařili puškvorcový čaj, tiše seděli a byli mooooc smutní.
Vtom uslyšeli, jak na ně u břehu volá víla Květinka: „Haló, haló, vy dva popletové, vylezte, copak jste to zase vyváděli u Juzka v ohradě. Šla jsem kolem a slyšela ho hlasitě nadávat: „Kjery pjerun, pjeruňski dožiro, že ty potvory tak řvjum.“

Vrbička s Tydlíkem vylezli z rybníčku. Ale Květinka se na ně nezlobila, líbezně se usmála a řekla: „Jde se k Volenskému rybníku.“
A šli. Cesta to byla docela daleká, a tak když došli, už se pomalu smrákalo. Rákosnička seděla
smutně pod vrbou a plakala.

U čtyř dubů, tří vrb, pod zelenou střechou – kapitola 5.

„Neplač, Rákosničko,“ řekli všichni tři současně a Květinka dodala: „Já ti pomůžu, ukaž, která nožička tě bolí.“A potom vytáhla z ranečku bylinku, která se správně jmenuje kostival lékařský a ta Rákosničce polámanou nožičku vyléčila. Víla Květinka ji tak rychle vypěstovala pomocí kouzelného bubínku víly Lesany. Rákosnička měla velikou radost, bála se totiž, že ji zlý vodník Waserman vyžene. To by se bývalo líbilo vodníku Vrbičkovi, tajně si na Rákosničku myslel, ale říct jí to nedokázal. Tak tam s ní alespoň zůstal do rána, aby viděl, že se jí nožička úplně zahojila.

Tydlík dal Květince pusu, aby věděla, že se na ni nezlobí a že už všechno pochopil. Vzali se za ruce a šli domů. Na cestu jim svítil měsíc a všude bylo tak krásně!