Tak co tomu říkáte, Jardo?
Neuvěřitelné! Já byl překvapený už z nominace. Myslím si, že v našem okrese je velké množství hráčů, kteří by mohli být nominováni. Jsou to lidi, bez kterých by náš vesnický fotbal vůbec nemohl existovat. Oni obětují svůj čas, aby se děti mohy hýbat. Je jedno, jestli jsou to hráči, trenéři, správci, nebo jestli věší sítě. Každý se nějakým způsobem na fotbalu podílí.

Co pro vás ta výhra znamená?
Vítězství si nesmírně vážím. Fotbal a sport jsou celý můj život. Užívám si, že můžu hrát, uzívám si každý zápas. A myslím, že to na mě je vidět… Fanoušky během zápasu hecuji, komunikuji s nimi. Lidi mě takhle znají.

Takže vám pomohlo i to, jak fotbalem žijete. Také to, že do Dubí na Rudolfku chodí velké množství lidi, ta základna fandů je obrovská. Kdo pro vás hlasoval, víte?
Velkou měrou se o moje vítězství zasloužil samotný SK Dubí. Poté, co byla soutěž odstartovaná, se klubu povedlo spustit obrovskou lavinu propagace napříč internetem. Další velké množství hlasů jsem dostal od kamarádů a fanoušků z litvínovského hokeje a také od zaměstnanců a žáků naší Základní školy Dubí 1, kde dělám školníka. V neposlední řadě musím zmínit moji početnou rodinu, tam všichni hlasovali až do posledního dne, úplně je to pohltilo. Mám informaci, že hlasy dorazily i z Floridy, Islandu, Anglie, Texasu, Německa, Ukrajiny, Francie, ze Slovenska. Opravdu všem strašně moc děkuji.

Co vás to bude stát?
Musím zaplatit nějaké pití, asi soudek. Klukům z SK Dubí, musím to zapít i s rodinou, s kamarády z restaurace Bunkr. Takže něco málo ano. (úsměv)

Vy jste nevyhrál jen na okrese, ale v celé republice! Takže se není co divit, že to musíte pořádně oslavit!
Z toho jsem úplně nadšený, dostalo mě to. To už podle mě opravdu něco znamená. Děkuji a přeji nejen všem hlasujícím, ale také těm, kteří se rádi hýbou, lepší zítřky. Ať se nám sportoviště otevřou co nejdřív a ať zase můžeme dávat góly, sbírat body a ukrajovat vteřiny, protože to je z důležitých věcí v našem životě - sport a pohyb jako takový.

To zní jako konec rozhovoru, ale on přitom ještě ani pořádně nezačal. Pěkně si vás proklepnu. Kdy jste vůbec začal s fotbalem?
Bylo to někdy v roce 1980, kdy mě kamarád vzal na eskáčko na jeho trénink. Neměl jsem ani kopačky a asi ani páru, jak se fotbal hraje. Spíš jsem se snažil nezranit, vyhýbat se míči. (smích) Je to nějakých 40 let. Od té doby se nic nezměnilo. Hraju pořád za SK Dubí.

Pamatujete si svůj první gól?

Já spíš raději vymýšlel vtipné přihrávky. I z nich mám radost, když pak padne branka. Na první gól si nepamatuju, ale pamatuju si na gól, který jsem vstřelil přímo z rohu. Nejvíc si považuju branky, která padla před několika lety. Bylo to v Pozorce a dal jsem ji hlavou! To při mojí výšce není úplně obvyklé. Proto si jí tak vážím.

O čem jste snil jako kluk? O fotbale?
Kdy jsem byl klučina, tak jsem snil o tom, že budu jednou jezdit po světě kamionem. Přišlo mi to hrozně fajn. Nikdy se mi to ale nesplnilo. Když jsem dokončil školu, tak jsem šel na šachtu, kde jsem obsluhoval razící kombajn. Získal jsem tam přezdívku Maník, která se se mnou táhne.

Máte v paměti nějaký výjimečný zápas?

Těší mě všechny odehrané zápasy, nejvíc pak ty týmové. A když se k tomu daří individuálně, tak je to ještě víc príma. V poslední době k nám na Rudolfku chodí spousta lidí, po zápase někdy i zatleskají. To je nejvíc. Ten pocit se nedá ani popsat. Když lidi zatleskají i po prohraném duelu, tak si člověk řekne, že pro to se fotbal hraje. Rád vzpomínám i na postup Dubí na stadionu v Košťanech, to je pár let nazpátek. Raduju se z výher na okresní úrovni jako ti, kteří hrají profi. Ty pocity jsou podle mě stejné.

Vedení SK Dubí pořádá různé expedice do zajímavých zemí. To je určitě také zážitek!
Ano! Byli jsme dokonce v Brazílii. Naštěstí jsme tam nemuseli hrát fotbal. Už jsme si říkali, že kdyby s námi někdo chtěl hrát, tak budeme tvrdit, že jsme fotbalisti, ne hokejisti. (smích) Byli jsme také v Andoře, v Kazachstánu, Rumunsku. Dokonce jsme se dostali až do Vatikánu, kde se nám povedlo vyfotit s panem papežem. Když je parta, tak jde cokoliv. Tady bych rád zmínil Romana Hrušku, prapůvodce těchto akcí, organizátora výjezdů. O klub se parádně stará. Nejen o sportovní klání, ale i o kulturní akce. Letos jsme kromě tradiční ledové plochy měli na Rudolfce i běžkařskou stopu. To byla paráda, sněhu bylo dost a vydržel dlouho. Velkou roli v Dubí hraje také předseda Jirka Janeček, ten se stará o takové to papírování. Má v tom velký pořádek, to se jen tak nevidí.

Hrál jste proti nějakým známým tvářím?
Proti internacionálům nebo staré gardě Teplic. Tyhle zápasy jsou moc fajn. Zahrajete si proti fotbalistům, které jste dřív obdivovali v televizi. Najednou proti nim stojíte a můžete si s nimi i něco říct. I když těm osobnostem je už hodně let, tak vám udělají kličku, dají housle. To je mazec, paráda.

Máte nějaký fotbalový vzor?
Můj fotbalový vzor byl vždycky Pavel Verbíř. Možná i proto, že má přibližně stejnou výšku v centimetrech. (smích) U něj se mi strašně líbilo, jak dokázal na hřišti bojovat. Dřel, bojoval, dokázal strhnout celý mančaft. Nevypustil žádný souboj, sprint. Ten mančaft když to cítí, tak dokáže podat úplně jiný výkon, než když takový hráč na hřišti není. Spoustu věcí jsem si od Pavla Verbíře snažil vzít.

Fotbal přináší i různé vtipné situace. Vybavíte si některou?
Za tu dobu, co hraju, jsem nasbíral spoustu vtipných zážitků. Třeba v době, kdy jsem hrál za dorost, jsem se rozhodl při jednom utkání dát malou domů. Míč putoval směrem do brány, ale brankář tam nebyl. Křičel na mě z křoví, že prostě musel. Dožadoval se toaletního papíru, mezitím se balon pomalu ploužil do brány, naštěstí se do ní nedokutálel. (smích) Nepříjemné okamžiky jsou, když se někdo zraní. To fakt není dobrý. Já sám jsem měl zranění, po kterém jsem skončil v nemocnici. Byl to silný otřes mozku. Další nepříjemné zranění bylo, když se nějaké slečně utrhl pes z vodítka. Nevím, proč si vybral zrovna mě. Stál jsem zády a slyšel lidi, jak na mě křičí. Nevěděl jsem proč a v tu chvíli se mi ten pes zakousl do lýtka.

Jaká je na okresní úrovni životospráva?
Měl bych asi říct, že jsem ji bezmezně dodržoval a vždy byl stoprocentně připravený. Není to tak. Za ta léta jsem ji porušil hodněkrát. Třeba jsem šel z oslavy hrát. Na hřišti pak člověk vypadá, jak vypadá. Hrát nepřipravený není dobrý, protože je to pak znát. Pyšný na to nejsem. Ale nikdy jsem nevzal žádný doping. (smích) Na okresu to snad ani není možný. Na vyšší úrovni tomu tak asi je, stejně jako kupování a prodávání zápasů.

Setkal jste se prodaným zápasu?
Na okrese nemůžu pouštění zápasů za sud piva vyloučit.

Na kterého oblíbeného spoluhráče rád vzpomínáte?
Vedle mě se jich za dlouhou dobu vystřídalo hodně. Nikdy jsem s nikým neměl probém. Spoluhráči byli úžasní, zvlášť teď to tak je. V novodobé historii pod Michalem Valentou to není jen o fotbale. V klubu se děje spousta zajímavých akcí - máme totiž v eskáčku nejen fotbal, ale i volejbal, florbal, pinčes, golf. Lidí je tu spoustu, hodně jsme se rozrostli. I když je sport na okresní úrovni na ústupu, tak u nás se mu daří. Máme různé slavnosti, kdy se scházíme, člověk pozná spoustu lidí. Je to vážně fajn.

Které typy protihárčů nemáte rád?
Agresivita a tvrdost k fotbalu patří, ale já jsem nikdy neměl rád hrubou hru. Ani jsem ji nikdy nepraktikoval. Dodneška neumím ani skluz. Spíš technický fotbal „pocem - kamdeš - tady máš". Někdy jsem taky vytekl, ale spíš slovně. Nikdy jsem neměl potřebu někomu ukončit kariéru.

Jste sparťan, nebo slávista?
Jsem slávista. Nejsem srdcař - slávista. Ale národ se dělí na sparťany a slávisty, mně je bližší Slavia. Pod kůží mám hlavně Teplice, i když se jim teď nedaří. Věřím tomu, že Teplice vstanou z popela, že zase budou plná Stínadla.

Jak snášíte to, že se nesmí hrát mistrovské zápasy?
Největší problém je to u dětí. Všichni si přejeme, aby ho zase mohl hrát, aby se mezi sebou stýkaly. Zkrátka aby nekynuly, netíhly k tabletům a mobilům. Pokud se něco nezmění v nejbližší době, tak těch dětí bude méně a méně. Bude těžké je přesvědčovat, že ten sport má smysl. Moc si přeju, aby se to změnilo, abychom viděli plná sportoviště.

Ztloustnul jste za ten rok?
Našel jsem si idndividuální cestu, jak se hýbat. Denně ujdu 10 - 14 kilometrů. Díky tomu jsem nepřibral, naopak jsem okolo 10 kil zhubl. Je to znát. Ale vyměnil bych to za možnost tréninků a zápasů.

Co budete dělta po aktivní fotbalové kariéře?
Věk nejde zastavit. Je mi něco málo přes 50 let a hlavou mi pochopitelně vrtá, jestli skončit, nebo ne. Fotbal mě vždy bavil, naplňoval. Je tomu tak i teď, i když ta ráno po zápasech jsou horší. Až ale zjistím, že klubu nemám co dát, tak skončím. Nemělo by cenu, abych se trápil. Ale doufám, že ještě nějaký rok hrát budu. A co pak dál? Jako rozhodčí bych to asi nedal. Všechny sudí obdivuju, bez nich bychom si fotbal nezahráli. Nevím, jestli bych mohl být trenér, možná bych mohl vést děti. Nejsem si ale jistý, že jsem ten správný typ. I tady však platí ono „nikdy neříkej nikdy".