„Ondra přišel v první třídě s tenisovým letáčkem. Byli jsme s manželkou překvapeni, přeci jen šel tenis mimo nás. Vydrželo mu to do 17 let. Z Děčína přestoupil do Krupky, pak ale přišlo zranění ramene. Tady se to zlomilo a Ondra zjistil, že může mít jiné záliby. Na tenis zanevřel a začal sportovat s kamarády. Jde si zaběhat, zacvičit, zaboxovat. Vše na rekreační úrovni,“ řekl na úvod Dušan Korselt.

To šestnáctiletý „Maty“ pobíhá po zelených trávnících. Začal zhruba ve čtyřech letech v Děčíně v tamním Junioru. První seznámení s tréninkem přípravky byl velmi zajímavý. Na prvním tréninku se rozbrečel. Odešel jsem ze hřiště aby si zvykl na trenéra a nové kamarády. Tehdejší trenér Kuba Veselý si k němu našel cestu díky komunikaci a porozumění. Zařadil ho do tréninku, pak už to bylo dobré,“ směje se.

Na trénincích se pak rodiče seznamovali mezi sebou. Korselt se seznámil s dalším „fotbalovým“ tátou Vratislavem Lánou. Společně pak začali pomáhat s tréninkem děčínské přípravky. „Kuba Veselý měl třicet dětí a to bylo prostě moc. Takže Vráťaa Kuba trénovali, já pomáhal s organizací. Po dvou letech přišel Petr Voříšek a Roman Stružinský s nápadem, který se týkal založení Fotbalové akademie Petra Voříška Děčín. Po několika schůzkách se vše potvrdilo a my jsme s Vráťou přidali pomocnou ruku. Psal se rok 2011 a vše stále dobře funguje. Přidávali se k nám další tátové. Jeden z nich, Rostislav Donát, se k nám taky přidal. Pomáhal například s financemi,“ zavzpomínal.

Mít doma dvě sportovní děti? Pro rodiče to znamená velkou časovou vytíženost. „Kluky jsme si vlastně rozdělili. Manželka jezdila na tenisové turnaje s Ondrou, já zase s Matym na fotbalové zápasy. Na mě byl ten tenis dlouhý. Když jsem viděl, co musí děti obětovat. Třeba vstávat v pět ráno, jet na turnaj a tam se dozvědět, že po losu hrajete až v jedenáct,“ zakroutil hlavou.

Dušan Korselt při tenisu poznal negativní vlastnosti ostatních rodičů. „Měli nastavenou výchovu, že děti hned vyhrají Grand Slam a budou vydělávat balíky peněz. Nevěřil jsem, jak rodiče můžou být sprostí na sebe, na jiné rodiče, ale i na vlastní děti. Kroutil jsem hlavou, co všechno jsou lidé schopní udělat pro zisk, slávu, úspěch a sebeuspokojení. Zapomněli, co je sport.“

Sám ale připustil, že na prvních fotbalových zápasech mladšího syna Matyáše měl na sport jiný trochu jiný pohled. Ten se postupně měnil. „Pak přišlo setkání s Milanem Šimoníčkem ze Slovanu Liberec. Bylo neuvěřitelné, jaký měl nadhled, rozhled, uvažování. Ovládal dětskou psychologii. Postupně jsme Milanovi naslouchali a zjistili, že sport je o něčem jiném,“ zdůraznil.

Dušan Korselt tak pomalu začal sport chápat úplně jinak „Hodně lidí v tom vidí hlavně ty miliony. Přitom jde o potěšení, nebo poznání nových kamarádů. Jde také o radost, je důležité, aby se děti těšili na tréninky, na trenéra, na spoluhráče. Jde o povinnost. Díky Milanovi jsme vštěpili podobný náhled na fotbal i do Fotbalové akademie Petra Voříška. Chtěli jsme mít pro všechny stejné podmínky, neexistovalo rozdělovat děti na ty z bohatých a chudých rodin.“

Sám vzpomíná na pocity mladšího synka po fotbalovém zápase nebo turnaji. „Maty kolikrát přišel a ani nevěděl, kolik to skončilo a jak hráli. Buď měl medaili, nebo ne. A šel si hrát s legem. Teď už hraje opravdu pořádný fotbal, předtím to vlastně byla taková hra,“ pokýval hlavou. Společný rodinný život se počítal na hodiny. Přes týden tréninky, přes víkend turnaje nebo zápasy. „Manželka má krámek s dětskou obuví, bývá tam tak do pěti. Já jsem taky časově zaneprázdněn. Doma jsme se sešli v sedm večer. O víkendu jsme si popřáli štěstí a každý jel svou cestou. Manželka s Ondrou na tenis, já s Matym na fotbal,“ zapátral v paměti.

Právě mladší syn Matyáš má svou fotbalovou kariéru našlápnutou velmi zajímavě. Ačkoliv mu je 16, nastupuje už za FK Teplice U19. Dokonce je vybírán do „speciální“ tréninkové jednotky. Trenéři vytáhnou pět hráčů z dorostu a jednou týdně pracují na jejich zlepšení. Chodí je pozorovat i sportovní ředitel FK Teplice Štěpán Vachoušek. „Maty dělá fotbal poctivě, s radostí a srdíčkem. Jako rodina ho stále podporujeme. V životě měl štěstí, že narazil na dobré trenéry. Vše začalo Vráťou Lánou a zatím končíu pana Jamricha v Teplicích. Dostává příležitost mezi staršími, na hřišti má hodně prostoru, teď záleží hlavně na něm,“ podotkl pyšný táta.

Matyáš nakoukl i do reprezentace, při zápase s Irskem dal dokonce dvě branky. Má také zajímavou zkušenost z Anglie. Na Kouba Cupu reprezentoval, společně s Matyášem Lánou, Ústecký kraj. Jejich výkonů si všiml skaut slavného FC Liverpool a nabídl jim týdenní stáž v anglickém velkoklubu. „Moc jsme tomu nevěřili, až za dva měsíce přišla pozvánka. Kluci měli obrovskou radost a v Anglii si to užili. Jen škoda, že Matymu tehdy bylo 14 let. Teď by to mělo jiný fotbalový efekt. Z pohledu tréninků a vnímání. Na druhou stranu to byla odměna za jejich trénink a výkony. Mají obrovský zážitek, který jim nikdo nesebere. Poznali, že něco dokázali, ale museli pro to něco obětovat. Zjistili, že zadarmo nic není,“ zdůraznil.

Jaké rady má pro rodiče, kteří chtějí dát své děti na sport? „Důležitý je dialog, komunikace s dětmi, vzájemní porozumění. Je potřeba děti povzbudit, vysvětlit jim, co je dobro a zlo. Nebudou mít vždy na růžích ustláno. Je důležité vědět, jaké potřeby mají vaše děti. Musíte mít mezi sebou důvěru. Sport nám dává do života hodně dobrých věcí – přátelé, cíle, zážitky a samozřejmě zdraví.“