Mladý fotbalový obránce David Heidenreich začínal se sportem po vzoru svého otce v Mostě, poté se přesunul do Teplic a nakonec přišla nabídka z italského týmu Atalanty Bergamo, která mu změnila život. „Už jsem si odbyl premiéru na lavici náhradníku proti Interu Milan, kde bylo sedmdesát tisíc lidí,“ rozplýval se.

S odjezdem na Apeninský poloostrov neváhal a svého rozhodnutí nelituje, ačkoliv je sám bez rodiny a udržuje vztah na dálku. Ke všemu studuje dálkově ekonomiku a podnikání na Střední škole AGC. Jeho snem je zahrát si dospělý zápas Champions league, ale světovou slávu nehledá.

Před časem jste se rozhodl odjet do italského Bergama, kde hrajete fotbal za tým Atalanty. Jak složité bylo v tuto chvíli Itálii opustit?
Vzhledem k tomu, co se tam dělo a stále děje, mě to táhlo domů, abych mohl být s rodinou a přítelkyní. Takže jsme byli rádi, když nám klub dovolil odcestovat z Itálie. Ale určitě mi to teď moc chybí. Jsem v Česku už skoro měsíc a už bych se rád zase vrátil. Doufám, že se celá situace s koronavirem brzy vyřeší.

Rozhodl jste se posílat část platu na pomoc v boji proti koronaviru nemocnici. Jak vás to napadlo?
To byla samozřejmost. Nejprve jsme se se spoluhráči dohodli ve skupinovém chatu na tom, že pošleme určitou částku z týmové kasy, do které vybíráme pokuty za pozdní příchody na tréninky atd. To šlo jako první. A pak vzápětí jsem přemýšlel, že vlastně nemůžu dělat to, za co mě platí, takže poslat část platu na pomoc byla samozřejmost.

Jak to v Itálii vypadalo, než jste odjel?
Mně se podařilo odjet, dá se říct, za pět minut dvanáct, když se Bergamo začalo pomalu uzavírat. Přicházela větší opatření a my v týmu dostali papíry, které jsme museli vyplnit, než jsme šli na nákup nebo podobně, abychom nedostali pokutu, kdyby nás potkala policie. Bylo to takové smutné, nikdo nebyl na ulici, jezdilo málo aut.

Myslíte, že se sezóna bude dohrávat?
Právě, že se vše bude teprve rozhodovat. Já sám vůbec nevím, co si o tom mám myslet. Můj názor ale je, že vůči lidem, kteří v Itálii zemřeli to není uctivé a neměla by se sezona dohrávat. Ne na vše rychle zapomenout, ale uctít jejich památku. Myslím si, že velká část obětí z Bergama byli fanoušci Atalanty, také vůči nim není fér ligu dohrát, když už tam nemohou být. Na druhou stranu ale ve velkém fotbale jsou velké peníze, takže se budou snažit sezónu dohrát za každou cenu.

Přijde vám, že nařízení respektují Italové více nebo méně než Češi?
Já si myslím, že právě v Česku si na všechno dávají lidé víc pozor. V Itálii to brali na lehkou váhu, a pak se jim to takhle blbě otočilo. Nerespektovali doporučení a pravidla, ale tady to podle mě všichni dodržují tak, jak by měli. A proto to vypadá tak, jak to vypadá: lépe zvládnuté než v Itálii.

Jak normálně vypadá vaše bydlení v Itálii?
Na začátku jsem tři roky bydlel na ubytovně pro mladé hráče z různých koutů Itálie i světa a teď bydlím přes rok sám v apartmánu v centru Bergama, což je o moc lepší. Záleží totiž jen na mě, kdy vstanu a podobně.

Letos byste měl maturovat. Jak moc velkou komplikací pro vás je současná situace?
Pořád nevím, jestli se do Itálie vrátím nebo budu do léta tady. Nic není jasné, a to platí právě i pro školu a maturitu. Teď děláme vše, co jde, online a připravujeme se. Ale vůbec nevíme, jestli maturita nakonec bude, nebo ne. Je to strašně těžké si to nějak určit. Když se do Itálie zase vrátím třeba v květnu, tak bude zase dost těžké se vrátit a psát maturitní testy.

Co bude první věc, kterou uděláte, až se svět zase uklidní?
To je dobrá otázka! Moc se těším, až budu moct zase za prarodiči, jak za babičkami, tak za dědou. Takže nejspíš jako první půjdu za nimi. Jelikož jsou nejrizikovější skupinou, tak si s nimi teď jen voláme. Chtěl bych ale taky vidět známé a kamarády, které tu mám. A pak se hlavně zase těším na sportovní akce v Itálii: na zápasy i tréninky.

Jak reaguje rodina, když teď slyší vaše jméno v televizi?
Jsou rádi samozřejmě. Babičky píšou, že to vždy rády slyší a je vidět můj charakter v tom, že se nedívám jen na sebe, ale bez přemýšlení dokážu přispět nemocnici ze své kapsy. Je vidět, že mi není lhostejné, co se děje.

Je nějaké pravidlo, které byste z fotbalu nejraději vyřadil?
Tak to nevím. (smích) Možná jen to, že začali dávat žluté karty za to, když si hráč sundá po gólu na oslavu dres. Nic jiného mi nevadí.

Před odchodem do Bergama jste hrál za Teplice. Jaké byly vaše fotbalové začátky?
Jako malý jsem začínal v nyní bohužel již zaniklém Baníku Most, kde to bylo skvělé. Trénoval tam můj táta a další skvělí trenéři. Vyhrávali jsme vše, co se dalo a byli skvělá parta kluků. Potom jsem se posunul za tátou do Teplic, kde jsem odehrál dvě sezóny a dostal se odtamtud na turnaj reprezentací do šestnácti let, kde mě viděli právě skauti z Atalanty a projevili o mne zájem.

Byl právě váš táta ten, kdo vás inspiroval k začátku s fotbalem?
Ano, já ho vždy uvádím jako svůj vzor, což stále platí, i když už tolik nehraje. Jako malý jsem na něj vždy chodil koukat a sledoval jsem jeho zápasy.

Vzpomenete si na svůj pocit v momentě, kdy jste se dozvěděl, že o vás mají zájem?
Byl jsem v šoku, když mi rodiče říkali, že o nás má zájem tým z Itálie a chce, abychom přijeli na zkoušku. Takže jsme tam letěli s taťkou a agentem ze Sport Investu, který mě zastupuje. Říkali jsme si, že si jedeme užít a je nám jedno, jaký bude výsledek. Stáž mi vyšla, ale další čtyři pět měsíců se nikdo neozýval. Nakonec nám ale zavolali, že o mě mají zájem a můžu přijet podepsat smlouvu. To byla neskutečná radost a nepopsatelný pocit.

Do zápasu A-týmu jste zatím nezasáhl, ale trávil jste s nimi tréninky i čas na lavičce. Jaké to pro vás je?
Je to splněný sen, protože jsem si odbyl premiéru na lavici náhradníků proti Interu, kde bylo sedmdesát tisíc lidí. Přijela se tam podívat i má přítelkyně s mamkou, takže to bylo ještě o stupínek lepší. Nádhera! Žít s celým týmem je velký rozdíl oproti mládežnickému fotbalu. Je to obří a za tuhle zkušenost jsem opravdu moc rád.

Myslíte, že se váš nástup za A-tým blíží?
Těžko říct, obzvlášť v této situaci. Myslím si, že si musím projít dospělým fotbalem ještě v jiných týmech, abych se pak mohl vrátit a hrát na té úrovni, na které teď jsou.

Hrajete na postu obránce. Těší vás na hře více, když někoho zastavíte nebo naopak, když sám dáte gól?
Oba dva momenty jsou skvělé! Ale, co si pamatuji, tak nejlepší moment byl, když jsem minulý rok v semifinále italské ligy zastavil balón letící do prázdné brány na brankové čáře a vykopl pryč. To byl nejlepší pocit, jaký jsem zatím zažil.

Chtěl jste být vždy obráncem nebo to na vás zbylo?
Tak určitě jsem nechtěl být obráncem. (smích) V Baníku Most i později v Teplicích jsem hrál spíše v záloze, protože taťka byl taky záložník. Když ale přišly těžší zápasy, tak se ukázalo, že mi jde i bránit a začali mě posouvat níž a níž do obrany, kde už jsem zůstal. Ale nestěžuji si, baví mě to tam! Myslím si, že je to pro mě dobrý post.

Jak byste popsal rozdíl mezi stylem hry v Česku a Itálii?
Určitě je v Itálii v klubech mnohem větší konkurence. Musíš makat na víc než sto procent. Rozdíl je především v taktické stránce, protože Italové na to hodně dbají, což je vidět, protože dostávají méně gólů a zkrátka se na to více soustředí.

Potkal jste v Itálii nějaké české spoluhráče?
Potkal, ačkoliv jich tam moc není. Se mnou v týmu hraje Lukáš Vorlický, pak jsem se viděl s Honzou Kubalou, který hraje v Udine a je stejně starý jako já. V Juventusu Turín hraje zase Nicolas Penner, ale ještě jsme se osobně neviděli. A taky hodně komunikuju s Romanem Mackem.

Jaký máte vztah k Mostu?
Dobrý, jelikož jsem tu vyrůstal. Znám ho celý! Kdyby mi někdo zavázal oči a někam mě postavil, tak dokážu určit, kde co je. Mám rád výlety na Hněvín, Hipodrom a podobně.

Co byste poradil všem začínajícím fotbalistům?
Ať dělají, co je baví s radostí a hlavně, ať dělají věci na víc, pokud chtějí něčeho dosáhnout, protože jen talent nestačí.

David Heidenreich
• Profesionální fotbalista, 19 let
• Dálkově studuje ekonomiku a podnikání na Střední škole AGC, letos by měl maturovat.
• Začínal v Baníku Most, pak hrál za Teplice. Poslední tři roky nastupuje za mládežnické týmy italského klubu Atlanta Bergamo.

Eliška Ratiborská