
Kdo čekal, že bude trenér Jiří Jarošík po závěrečném hvizdu pumpovat pěstí a divoce slavit záchranu, mýlil se. Na kouči Teplice byla vidět úleva, žádné divoké křepčení se ale nekonalo. „Musím se pokárat. Viděli jsme, jak se zachránil v anglické lize Everton, jak všichni slavili. Hrozně se mi líbilo, že tím žili, naskákali na sebe, byla tam euforie, i když vlastně nic nevyhráli. Příště může být euforie větší, i když doufám, že v baráži už nebudeme, nepřál bych ji nikomu," usmíval se muž, který v mládežnickém věku na Stínadlech působil.

Když společně s hráči děkoval početnému teplickému kotli, bylo znát, že si přeci jen úspěchu v baráži užívá. Na hřišti ho doprovázely jeho dvě malé dcery. „Celá rodina mě podporuje, manželka i děti, párkrát navštívily kabinu i na Slovensku nebo v Celje. Žijí tím, občas mi dají klid, že můžu zapomenout na práci," poděkoval Jarošík pak své rodině na tiskové konferenci.
Oslavy záchrany přímo před kotlem: