Doma už je v Českých Budějovicích, kde se s rodinou po skončení profesionální kariéry před lety usadil.

„Ze Zlína jsem pryč od roku 1997. Občas si s někým zavolám, ale každý žijeme jinde. Navíc času je čím dál tím méně. Jsem pracovně vytížený a nemá to nic společného s fotbalem, od kterého jsem si dal oddech. Je těžké to skloubit,“ říká Otepka.

Když má čas, jezdí se Sigi Teamem po republice.

Hraje různé benefiční zápasy a turnaje. O Velikonocích zavítal do Hodonína, kde byl na vojně a pak chvíli hrál v sousedních Ratíškovicích. „Ono se to nezdá, ale už je to třicet let,“ ví dobře.

Na Slovácku se tehdy potkal s bratry Kulyky i dalšími borci. „Měli jsme docela dobrou partu, a proto když mi volal Sigi (Horst Siegl – pozn. red.), tak jsem nad tím vůbec nepřemýšlel,“ přiznává.

Ve sportovní hale TEZA, kterou loni v červnu poškodilo tornádo, potkal několik známých, se kterými zavzpomínal na dávné časy.

„Je škoda, že se nepřišlo podívat víc lidí,“ posteskl si. „Ale chápu, že je volno a každý se chce v této době nějak odreagovat a trošku vypnout, protože média to do nás hustí, ze všech stran,“ říká s úsměvem.

Osmačtyřicetiletý Otepka pomohl Sigi Teamu na turnaji v Hodoníně k prvenství.

Zkušený fotbalista Vukadin Vukadinovič.
Vukadinovič o Velikonocích: My holky nemlátíme! Zažil válku, přeje si mír

Bývalý záložník Příbrami, Drnovic nebo Ostravy partu hvězd táhl společně s Matušovičem, Voříškem, Maierem či Švancarou, Panenka se Siglem či Vízkem mladší parťáky podporovali spíše morálně. „Tady je člověk v laktátu dvacet minut kuse,“ vtipkoval.

Právě tak dlouho trval jeden zápas.

Autor sedmdesáti ligových branek hrát fotbal nezapomněl, byť se v kondici nijak zvlášť neudržuje.

„V Želechovicích, kde jsem vyrůstal, jsme hrávali fotbal, tenis či hokej. Teď máme s kamarády takovou partu, chodíme si zahrát hokejbal, který mě velice baví. Ale že bych si šel sám od sebe třeba zaběhat, to ne. Měl jsem to v plánu, ale nejhorší je začít, přinutit se,“ líčí.

Otepku už nenaplňuje ani trénování, rok je mimo fotbalové dění.

Po konci profesionální kariéry vedl v Českých Budějovicích, kam s rodinou zamířil z Příbrami, mládež.

Naposledy působil v týmu účastníka jihočeské I. A třídy Malše Roudné.

„Trénoval jsem tam i divizi, aktivně hrálva, ale v poslední době už mě to nebavilo. Byl jsem toho plný,“ přiznává.

„Fotbal není koníček, ale kůň, což platí i pro amatérskou úroveň. Času mi moc nezbývalo. Teď mám více volných víkendů, ale chuť k fotbalu se zase dostaví,“ tuší.

Záložník Zlína Robert Hrubý při domácím zápase s Pardubicemi.
Fotbalista Zlína Hrubý sleduje NHL. V New Yorku naživo viděl i Ovečkina

Otepka nyní pracuje ve firmě jednoho kamaráda, živí se jako elektrikář. „Jsem spokojený, mám čistou hlavu,“ pochvaluje si.

„Je to úplně něco jiného. A taky nemusím přemýšlet nad tím, jestli na trénink přijde osm nebo dvanáct lidí. Od toho jsem se už oprostil,“ tvrdí.

Ani na ligu nechodí, zápasy nejvyšší soutěže sleduje jenom v televizi. „ Ale vybírám si, protože fotbalu je někdy i na manželku hodně,“ vtipkuje. Když má chuť, zajde se podívat na nižší soutěže. „Je mi to bližší,“ přiznává.

Na bohatou kariéru ale jenom tak nezapomíná. Vždyť ve FORTUNA:LIZE strávil dlouhých sedmnáct sezon, prošel hned šesti kluby.

Nejvíce času prožil v Příbrami, slušnou stopu zanechal i v Ostravě nebo v Českých Budějovicích.

Premiéru si odbyl jako začínající mladík ve Zlíně, nosil dres Drnovic či Olomouce. „Každý klub měl něco do sebe. Poznal jsem spoustu lidí, obohatil si život,“ zakončuje povídání.