Na začátku osmdesátých let patřil k velkým fotbalovým talentům. V sedmnácti debutoval v dresu Škody Plzeň v první lize, spolu s oddílovým spoluhráčem a velkým kamarádem Vítězslavem Lavičkou byl stabilním členem dorostenecké reprezentace, kterou čekal rozhodující dvojzápas se Sovětským svazem o postup na mistrovství Evropy.

Vladimír Vašák nastoupil do prvního utkání v Jerevanu, kde Čechoslováci podlehli těsně 0:1, před domácí odvetou jeho slibně rozjetou kariéru zastavilo těžké zranění. Při utkání druhé ligy v Chomutově utrpěl po zákroku domácího Svobody zlomeninu lýtkové i holenní kosti. Odvetu se Sověty sledoval už jen jako divák s berlemi a nohou obalenou sádrou.

„Kluci vyhráli 1:0 a na šampionát v Německu postoupili na penalty. Těžko říct, ale kdybych hrál na mistrovství Evropy, vyvíjela by se moje kariéra jinak. Jste na očích, můžete se předvést, udělat si jméno. Do zahraničí se přestoupit nedalo, ale doma bych byl ve středu zájmu předních klubů. Trvalo mi skoro rok, než jsem se vrátil, pravá mnoha byla ještě dlouho slabší než levá,“ vzpomíná 58letý Vladimír Vašák na těžké zranění, které zásadně ovlivnilo jeho kariéru.

close Vladimír Vašák. info Zdroj: Deník/Václav Vacek zoom_in Vladimír Vašák. Vojnu strávil odchovanec Baníku Tlučná v Dukle Tábor a v Jindřichově Hradci. „První rok jsem hrál českou a druhý moravskou skupinu třetí ligy, pokaždé jsme ji vyhráli. Na vojně byli mými spoluhráči například olomoucký Olda Machala, ostravský Lojza Grussmann nebo jablonecký Míra Pelta,“ dává k dobru.

Do prvoligového áčka Škody Plzeň ho spolu s Vítězslavem Lavičkou a Jaroslavem Šilhavým z dorostu vytáhl v zimě 1980 Josef Žaloudek, který převzal tým po odvolaném trenéru a vicemistru světa z roku 1962 Svatopluku Pluskalovi. „Premiéru jsem si odbyl na Letné proti Spartě, hrál jsem jen dvě minuty, ale pro mě, vyjukaného sedmnáctiletého kluka z Tlučné, to byl nezapomenutelný zážitek. Uhráli jsme tenkrát senzační remízu 2:2,“ považuje si.

V dresu s okřídlený šípem na odehrál rychlonohý ofenzivní fotbalista v lize 149 zápasů a zaznamenal v nich 20 gólů, z toho 56 utkání a devět branek v nejvyšší soutěži. Z Plzně odešel v létě 1991 do německého třetiligového Regensburgu, kde byl rok a půl. „V Německu jsem mohl zůstat déle, ale snažil jsem se zachránit rodinu, a vrátil jsem se. I tak jsme se ale s manželkou rozvedli,“ říká Vašák, jehož fotbalový osud zavál na dlouho na sever Čech. „V zimě 1993 se mi ozval spoluhráč z vojny Míra Pelta, jestli bych nepomohl Jablonci k postupu do první české ligy, která v létě vznikla po rozdělení republiky. Pamatuji si, že jsme tenkrát prohráli právě v Plzni a Jablonec na rozdíl od Viktorky nepostoupil. V Jablonci po neúspěchu začali budovat nový tým, a několik nás odešlo do třetiligového Pelikánu Děčín,“ konstatuje Vašák.

ODCHOD DO DĚČÍNA A INDONÉSIE

Stěhování do Děčína bylo pro něj osudové, zůstal tu osmadvacet let. Zahrál si tu mimo jiné se svým o deset let mladším bratrem Michalem, v roli kouče ho vedl jeden z nejlepších fotbalistů planety a držitel Zlatého míče za rok 1962 Josef Masopust. „Jako trenér byl spíše mírný, jako člověk vynikající, velký charakter. Z doby svého trénování v Indonésii měl spoustu kontaktů a domluvil mi angažmá v Jakartě. Spousta agentů by si za to řekla velké peníze, on nechtěl ani korunu. Rok v Indonésii, to byla pohádka. Skvělé podmínky i lidé, nádherná příroda. Spolu s jedním Brazilcem a Jugoslávcem jsme měli k dispozici dům. Když v Jakartě vypukly nepokoje, vedení klubu nám doporučilo raději odjet s tím, že se ozvou. Já poslechl, oni dva zůstali. Udělal jsem chybu, zatímco oba spoluhráči v Indonésii pokračovali, mně už se nikdo neozval,“ vypráví Vladimír, který se s přítelkyní vrátil do Děčína. Později hrál krajský přebor v Pokraticích, kde se opět potkal s trenérem Masopustem, a jako hrající kouč v dalších klubech v Ústeckém kraji, naposledy ještě vloni v sedmapadesáti letech v I. B třídě za TJ Heřmanov. Živil se jako řidič dodávky.

Z prvního manželstvím má dceru Nikolu a syna Daniela, z druhého vztahu dceru Elišku. Jeho cesty s matkou Elišky se ovšem rozešly a Vladimír Vašák se loni na jaře vrátil domů do Tlučné. „Je to zajímavé, odešel jsem v devětadvaceti letech a přesně po tolika letech jsem se vrátil. Je to takový návrat ztraceného syna,“ usmívá se muž, který se okamžitě zapojil do dění v mateřském klubu.