Jméno Čurgali rozhodně patří k fotbalu. Rozhodně k tomu ve Šluknově. Ladislav Čurgali starší aktuálně trénuje tým, který hraje krajskou I.A třídu. V kádru pak má dva hráče se stejným příjmením – Ladislava mladšího a Jakuba. Syn Ladislav už toho stihl poměrně hodně. Jako žák a dorostenec kopal za Slovan Liberec, ve Varnsdorfu naskočil do zápasu druhé ligy. Pak se taky vydal na druhý kout republiky, když si vyzkoušel angažmá v třetiligovém Hodoníně.

Doma je ale ve Šluknově, který je znám svými skvělými fanoušci, kteří jsou dost možná nejlepší v celé soutěži! „Někdy udělají fanoušci takový hluk, že když křičím na ostatní spoluhráče, tak mě ani kolikrát neslyší,“ zdůraznil 26letý zaměstnanec městského úřadu ve Šluknově.

Láďo, první otázka se jasně nabízí. V říjnu se zastavily nižší fotbalové soutěže, restart je zatím velmi nejistý. Už je to asi dlouhé, viďte?
Fotbal mi obrovsky chybí. Co bych teď dal za obyčejné přátelské utkání. Chybí mi ale sport jako takový. Vím, že situace je vážná, je důležité bezpečí a zdraví. Podle mého názoru je aktuální situace velice špatně vyřešena. Jsem toho názoru, že omezení můžou být. Sport ale musí v určitém režimu stále fungovat. Udržuje to lidi v dobré zdravotní kondici a zlepšuje psychický stav. Pak také vzniká velký problém zejména u dětí, které přestanou sportovat, budou mít jiné zdravotní problémy a hlavně nebudou umět vůbec sportovat.

Takže opatření, která dusí amatérský sport, vám přijdou přehnaná?
Opatření jsou nutné, ale všeho je příliš. Když vidím děti s distanční výukou…Učitelé nejsou schopni si skrze kameru s dětmi zacvičit, nebo je protáhnout nějakou zábavnou formou. Nebo jim dát úkol, ať si jdou ven zaběhat, nebo si vyšlápnou nějaký kopec. Pak je něco špatně. Určitě by se našly sporty nebo aktivita, které nejsou nebezpečné. Nebo je tam minimální riziko. Například tenis, nebo golf. Je potřeba to řešit.

Věříte, že se letošní sezona ještě nějak rozjede?
Věřím, že ano.

Podepsala se na vás současná doba?
Mě osobně se to omezení tolik nedotýká. Tedy kromě dovolené, nebo sportování. Jinak to zvládám poměrně dobře. Pilně se připravuji na to, až se to všechno zase spustí. Chodím běhat, jezdím na rotopedu a občas si zacvičím. Mimo to sleduju zápasy Slavie a aktuálně také anglický Westham. S klukama pak pracujeme ještě ve světě eSportu, kde jsme založili tým EKOVY a hrajeme fotbal alespoň virtuálně.

Pojďme k vašim fotbalovým začátkům, kdy jste se poprvé dostal k míči?
Začal jsme kopat do balonu dřív, než jsem začal chodit. Fotbal jsem hrál skoro každý den. Nejčastěji jsme hráli s dědou a babičkou na zahrádce. Taky jsme hráli s klukama ve Vilémově u paneláku, kde bydlí moje druhá babička Holomková, kterou tu asi každý zná. Je to největší fanynka vilemovského fotbalu. Oficiálně jsem začal s fotbalem v pěti letech u našeho oblíbeného trenéra Aleše Galla, kterému posilám pozdravy tam nahoru do fotbalového nebe.

Jméno Čurgali je ve fotbalovém Šluknově velmi známé. Takže fotbalová rodina každým coulem.
To tedy jsme (smích). Jakub Čurgali, který se mnou hraje, je můj vzdálený bratranec. Naši tátové jsou bratranci. Už několikrát se nám podařilo zahrát si spolu. Musím říct, že když jsme hráli všichni tři, tak to soupeř neměl nikdy jednoduché. Neradi prohráváme. Myslím, že statisticky na tom budeme velmi dobře (smích).

Vy jste ale za svůj fotbalový život prošel několika kluby…
Začínal jsem ve Šluknově. Díky dlouholetému kamarádovi Adamu Ondráčkovi jsem měl šanci zahrát si ve Slovanu Liberec. To bylo v žákovské a dorostenecké kategorii. Po třech letech jsem odešel do Varnsdorfu, kde jsem se přes U 19 a U 21 dostal i do A týmu. Bohužel jsem si připsal jenom jeden druholigový start a jeden zápas v poháru.

Co přišlo potom?
Začal jsem využívat hostování. Díky tomu jsem se podíval do Nového Boru, do Chrastavy, nebo Hodonína.

Počkejte, do Hodonína? To je ze Šluknova lán cesty.
To byla vlastně taková rychloakce. Hodonín tehdy postoupil do třetí ligy a chyběl mu stoper. Díky panu trenéru Frťalovi jsem tam jel na týdenní zkoušku. Bylo to pro mě úplně něco jiného. Nikoho jsem tam ze začátku neznal, domů jsem to měl přes celou republiku. Vzpomínám na to velice rád. Hlavně rád vzpomínám na to, jak si ze mě kluci dělali srandu, když jsem řekl nějaké slovíčko, které se používá tady u nás.

Jak dlouho vám to v Hodoníně vydrželo?
Bylo to roční hostování, ale během podzimu jsem měl bohužel dlouhodobé zdravotní problémy s tříslem. Cely podzim jsem odehrál pod prášky. Nebylo to vůbec ideální, tak jsem v zimě vyhledal odbornou pomoc a musel v na začátku roku na operaci. Jelikož byla rekonvalescence na delší dobu dohodli jsme se, že se vrátím do Chrastavy.

Pochopil jsem, že ve Šluknově jste spokojený.
Určitě, nejlíp se mi hraje tady doma ve Šluknově. Dělat lidem radost, který tě znají od malička je to nejlepší, co může být. Diváci jsou tady fantastičtí. Strašně moc si užívám každý zápas. Výborná atmosféra, která vydrží celý zápas. Někdy to je takový hluk, že když křičím na ostatní spoluhráče, tak mě ani kolikrát neslyší. Myslím, že je stejně důležité spustit fotbal jak kvůli samotným sportovcům, tak právě i divákům. Zejména pro starší lidi jako je třeba moje babička to je smysl života.

Máte ještě nějaké fotbalové cíle?
S Alešem Gallem jsme měli společný sen – dostat se Šluknovem do divize. Jsou tady šikovni kluci a je tu dost mladých a nadějných hráčů. V nejbližší době bychom chtěli zkusit postoupit do krajského přeboru. Podle mě to není nereálné. Mám taky jeden osobní sen. Vyhrát krajský pohár a pak se v MOL Cupu probojovat k zápasu proti prvoligovému týmu. Samozřejmě na šluknovském stadionu.

A kdo se nám představí příště? Tomáš Hadar - FK Rumburk!