Osobnost Deníku
Přečíst článek >

Do mužstva zarputilý chlapík s indiánským vzezřením přišel v době, kdy spadlo do nejnižší krajské soutěže. „A málem jsme se zřítili do okresu. Zachránili jsme B třídu jen tak tak. Problémy byly obrovské, měli jsme málo hráčů a vypadalo to, že to neustojíme,” vzpomíná dnes 53letý kouč. Především díky jeho zarputilosti ale Oldřichovští těžké okamžiky zvládli.

„Pro mě je teď hotovým balzámem, že jsme v krajském přeboru, že hrajeme solidní fotbal. Přišly silné roky a pro Oldřichov je skvělé, že tu nejvyšší krajská soutěž může být. Ty dávné doby, kdy nám bylo ouvej, pamatuju už jen já, předseda Franta Schrenk, pak Ctirad Vaník a náš dlouholetý kapitán Pavel Smrkovský.”

Jedna velká rodina

Sám Matouš si občas ještě jde zahrát, hlavně za béčko. Nemá ale problém naskočit i za áčko. „To už musí být… Třeba když je hodně zraněných, jinak ale už do áčka nepatřím, ale za to béčko se jdu proběhnout rád,” usmívá se oblíbený trenér.

Oldřichov je pro něho jednou velkou rodinou. Sází především na partu, která drží při sobě. A pokud se nedaří, tak s ním není pořízení. „To jsem špatnej. Ale že bych někam utekl, to rozhodně ne. Občas si děláme srandu, že je potřeba odvolat trenéra, když to nejde, ale jsou to jen vtipný narážky. Jinak se mi tady pracuje výborně, necítím žádný tlak. Ale to je tím, že jsme opravdu rodinný klub.”

Bora Matouš a jeho indiánský dvojníkBora Matouš a jeho indiánský dvojníkZdroj: archiv Pavla SedláčkaBora nerad prohrává. Všichni ho obdivujeme!
 „Nerad prohrává. Fotbalem doslova žije. Máme tréninky pondělí, středa a pátek, nikdy nechybí. Ve čtvrtek chodí ještě s dědkama na umělku ke škole, do toho trénuje v Litvínově žáky. V sobotu je zápas áčka, na který je vždy dobře připravenej. O soupeři má pokaždé dost informací. A v neděli si jde kopnout za béčko. Klobouk dolů! Obdivujeme, co všechno stihne. A ještě jedna zajímavost: na WhatsApp máme jako Oldřichov skupinu, která se jmenuje Kmen Apačů. Bora je náš náčelník, my jsme jeho mladé pušky. Přišel s tim Skrča (Skrčený - pozn. autora), protože někde vyhledal fotku indiána, který byl hrozně podobný Bórovi."
Pavel Sedláček, útočník TJ Oldřichov

V zimě Matouš, kterému každý neřekne jinak než Bora, dostal nabídku z Ostrova nad Ohří, odkud pochází. „Oni hrajou divizi. Asi si na mě při shánění nového trenéra vzpomněli, když jsem tam začínal. Zkušenosti s trénováním divize mám, před Oldřichovem jsem ji zažil v Brozanech. Ale řekl jsem, že nic nechci měnit, že jsem tu spokojený. Bydlím v Háji, to je blízko, na trénink doběhnu, po tréninku zase odběhnu, paráda.”

Díky možnosti pracovat koncepčně vedení v čele s Matoušem přemýšlí nad budoucností. O postupu do divize pracovitý trenér mluvit nechce, ale o své vizi se rozpovídá rád. „Divize? Teď určitě ne. Teď jsme stabilizovaný, máme pevnou osu, do který patří Kočí, Vosátka, Dědič, Hoffman. Na ni se nabalují další. Chtěli bysme na to nabalovat mladý kluky, třeba ty, co odpadnou v Teplicích. Třeba teď přišel brankář Kosinský. S jeho tátou jsem hrál v Teplicích, byl jsem s ním i na Mělníku. Je to nostalgie.”

Smůla v Teplicích

Ano, je to tak, fotbaloví pamětníci si Dalibora Matouše pamatují v dresu Teplic. Z Ostrova nad Ohří zamířil na vojnu do Žatce, který se tehdy spojil s Teplicemi, byl jejich béčkem. „Šel jsem na vojnu pozdě, protože jsem studoval. V Žatci jsem se potkal s Pavlem Verbířem. Oba jsme pak hráli za áčko Teplic, ale Verba má úplně jiný příběh; on byl hned v Teplicích pan fotbalista, osobnost, hned to na něm stálo,” vzpomíná Bora, jenž v lázeňském městě začínal pod trenérem Bokšou. „Pak nás vedl chvíli pan Bičovský, pak pan Cerman. Pod ním to bylo největší peklo.”

Nejlepší trenér!
Bóra je skvělý trenér. Řekl bych, že je to nejlepší trenér, jakého jsem ve své fotbalové kariéře měl. Chce po nás hlavně nedostat gól, protože ví, že dopředu nějaký ten gól vždy dáme. Vždy žije s týmem, a to jak na trénincích, tak hlavně v zápasech. Je to takový ten kamarádský trenér, kterého každý respektuje.
Oldřich Zícha, ofenzivní eso TJ Oldřichov

Fotbalový rozlet talentovaného hráče přibrzdila na Stínadlech těžká zranění. „Měl jsem dvakrát zlomenou nohu. Stalo se mi to na tréninku i při zápase. Byla to fakt smůla. Ale musím říct, že i tak jsem mohl dokázat víc, kdybych měl větší píli a vůli. Tu jsem měl až po třicítce, čtyřicítce. Vinou toho moc startů za Teplice nemám,” přiznává.

Už se usadil

Statistika dává Matoušovi za pravdu, dva zápasy ve třetí lize a šest duelů v lize druhé opravdu tvoří skromnou bilanci. O to bohatší pak je ta, která vypovídá o dalším působení hrdiny našeho příběhu: Chomutov, Mělník, Louny, Litvínov, Štětí, Domoušice, Soběchleby, Brozany, Travčice a také několikaleté angažmá za kopečky v Německu.

Článek o Daliborovi Matoušovi z roku 1993Článek o Daliborovi Matoušovi z roku 1993Zdroj: soukromý archiv Františka Bílka

„S věkem jsem se usadil,” komentuje oldřichovský lodivod výčet svých štací. Kromě trénování dospělých v Oldřichově má na starosti mládež v Litvínově, v civilním životě je učitelem na teplické ZŠ Bílá cesta. „Mám vystudovanou občanskou nauku a tělocvik. Teď po covidu jsem se ale zhrozil, když jsem viděl děti sportovat. Po delší době přišly tlustší, dělá jim problém běh a další věci. Tak se s nima musí dělat všechno od znovu.”  K sportu se snaží vést i svou jedenáctiletou dceru. „Hraje volejbal, ale s vůlí je to horší. Já chci víc, než chce ona,” přiznává Matouš. „ Ale především je důležitý, aby se naučila nějakýmu sportovnímu režimu, povinnostem, to je hlavní důvod toho jejího sportování.”