Lucie Hloupá kopala za Spartu, Slavii, vstřelila branku v dresu reprezentace, zahrála si Ligu mistrů. Teď je mámou na plný úvazek. „Role matky v životě je asi to nejkrásnější, co může být,“ usmívala se sympatická třiadvacetiletá blondýnka.

Pojďme vzpomenout na to, jak jste se vůbec dostala k fotbalu?
V pěti letech jsem šla s kamarádem v Jablonci na nábor dětí. Pan trenér si mě hned vybral a zeptal, jestli bych nechtěla trénovat. Já jsem na to kývla a tím to všechno začalo.

Máte starty ze reprezentaci, hrála jste i Ligu mistrů. Stihla jste toho poměrně hodně.
Reprezentovala jsem už v mládežnických kategorií. Hrála jsem za U 17, U 19, ale také za seniorskou repre. Asi každý, kdo hraje fotbal, by si přál alespoň jednou zahrát za národní tým. Beru to jako ocenění za to, co odvádíte v klubu. Když jsem se Spartou dostala do Ligy mistrů, byl to neskutečný zážitek. Strašně si to užíváte. Repre a Liga mistrů je asi to nejvíc, čeho můžete dokázat. Vlastně existuje ještě něco.

Co to bylo?
Přestup do zahraničí, ke kterému jsem měla opravdu blízko. Měla jsem jít do Francie, do klubu Paris FC. Ale v klubu jsme měli výbornou sezónu a oni mě nakonec neuvolnili.

LUCIE HLOUPÁ v dresu pražské Slavie.Když jste hrála za Spartu, přešla jste společně s dalšími hráčky do Slavie. Hodně se o tom tehdy psalo, Sparta to brala jako křivdu.
Za Spartu jsem hrála od 14 let. Od starších žákyň jsem se dostala až do A týmu. Na tu kauzu si vzpomínám, o některých hráčkách se psalo, že zradily Spartu a že se chovaly křivě. Já v tu dobu byla zrovna po operaci menisku. Dostala jsem nabídku od Slavie. Byla tam lepší finanční nabídka. Neváhala jsem a vzala to. Ve Spartě se nedalo uživit jen fotbalem, nestačilo to ani na nájem. Férově jsem dala vědět manažerovi Dušanu Žovincovi. Pochopil to a respektoval moje rozhodnutí, poděkoval za férové jednání.

Fandíte tedy Spartě nebo Slavii?
Momentálně to nemám nějak nastavené. Pokud za určitý klub hraji, tak mu fandím a dělám pro něj maximum. Takže nemůžu říct, že fandím více Spartě, nebo Slavii. Oba kluby se ke mě bezvadně chovaly. Za to jim děkuji.

Místo fotbalu máte doma na starosti dvě malé děti. To jste přestala s fotbalem právě kvůli dětem?
Určitě to nebylo kvůli dětem. Všechno šlo tak nějak samo. V derby jsem se zranila, následovala dlouhá rekonvalescence, mohla jsem jenom posilovat. Bylo to dlouhé. Když se vše dalo do pořádku, tak jsem sice chtěla, ale chyběla motivace. Přerušila jsem kariéru a začala se věnovat běhání a posilování. Pak přišla rodina a kolotoč kolem dětí a partnera. Určitě bych se na trávník chtěla vrátit. Nebude to hned. Ale když budu chtít, tak to přijde samo.

Jak se podle vás vyvíjí ženský fotbal a jaká je jeho budoucnost?
Když jsem začala hrát fotbal, tak určitě nebyl podporovaný tak, jako teď. Ženský fotbal je hodně v médiích, dost se o něm píše. I finančně se to posunuje. Oproti chlapům je to ale pořád někde jinde. Přesto je to pro ženy motivace. Podmínky, co jsem měla ve Spartě, nebo ve Slavii, jsou úplně jiné. Pro ženský fotbal je taková podpora dobrá. Funguje to i v zahraničí, i když tam je potřeba se bavit úplně o jiných podmínkách.

Doma máte fotbalového trenéra druholigového Varnsdorfu. Debatujete spolu o fotbale?
Na hodně zápasů jezdím, skoro na všechny. Tedy kromě dálek, jako jsou Vítkovice, nebo Třinec. Po zápase se vždy bavíme. Někdy se i pohádáme a máme doma Itálii (smích). Jsme oba tvrdohlaví. Ale David vždy vyslechne můj názor. Ale že bych mu do toho nějak kecala? To fakt ne. Pořád je to trenér, který ví, co má dělat. Mají to teď těžké, v létě odešla řada kvalitních hráčů. Věřím, že to zvládnou a budou bojovat do posledního kola.

Jak jste si zvykla na roli matky? Přeci jen jste poměrně mladá a doma už máte dva malé caparty.
Role matky je v životě asi to nejkrásnější, co může být. Neplánovala jsem dobu, kdy budu mít děti. Prostě to přišlo. Máme vlastně tři děti, David má dceru z prvního manželství. Je jí 6 let, v září půjde do školy, už se dokáže postarat sama o sebe. Už mi i pomáhá a to je znát. Pak máme holčičku, té je dvacet měsíců. Je to kolotoč, nezastaví se a je hodně tvrdohlavá. Jak není po jejím, tak je peklo. Mladšímu synovi jsou čtyři měsíce. Začíná se pohybovat, je to veselejší, ale zároveň je to někdy náročná šichta. Někdy mě to bere dost sil a nervů, přesto jsou děti to nejkrásnější, co může být. Proto si to užívám.

Vy s dětmi ve Varnsdorfu nebydlíte. Kolik času tedy trávíte s Davidem?
První rok jsem bydlela v Jablonci a do Varnsdorfu dojížděla. Nyní jsem se přestěhovala do Jihlavy, kde jsme s dětmi zakotvily a střídavě jezdíme týden Varnsdorf a týden Jihlava. Náročné to je, jelikož jsem na děti sama. Ale s tím jsme do toho šli, trenéřina je holt trenéřina. Ale když se chce, tak se zvládne všechno. Hlavně, ať se Davidovi daří a má dobré výsledky.