Kliknutím zvětšíteVášnivý kutil Jiří Šebesta přišel s nápadem tvořit originální hry už před několika lety. Jeho motivací bylo udělat něco, co tady ještě nebylo. Inspirací mu jsou televizní seriály, počítačové hry, historická období, venkov atd.
„Průběh vývoje od toho, na co si můžu sáhnout, až po to, na co si nemůžu sáhnout čili pravidla, je zdlouhavý a někdy únavný proces. A přiznám se, že tvorba pravidel mě jistou dobu nebavila, protože je to strašné slovíčkaření, a je to náročné na soustředěnost a hlavu, ale díky tomu jsem poznal, jak náročná může být judikatura nebo sepsat nějaký zákon,“ uvedl Jiří Šebesta.
„Nicméně hru tvořím bez problému i šest až osm měsíců. Když není náročná, nebo dělám kopii her, co už mám na zakázku, tak to jde udělat i do pár týdnů. Jednu hru jsem však tvořil i tři roky,“ upozornil.
„Poté, co je vše hotovo, ještě vkládám na FB stránku Tajuplný svět podivuhodných her Jiřího Šebesty vtipně a mysticky zabarvená videa her, jak vypadají a jak se hrají. Při jednom videu si hlavní roli zahrála má 3,5letá dcera. Testováním bez mých přátel by mé hry asi stěží fungovaly,“ pokračoval.
Originalita Šebestových her spočívá mimo jiné v postavičkách, které mnohdy doplňují části zvířecích těl. „Využití zvířecího materiálu je velkým manifestem proti plastu, návratem k opravdovosti, živosti, trošku i umění. Jinak vypadá postavička, která má v hlavě zuby z plastu, a jinak postavička, která je vyřezaná ručně ze dřeva, místy vypálená brusným kotoučem a zuby má kupříkladu od kance,“ vysvětlil Šebesta.
„A když s tímto vědomím hráč přistupuje ke hře a bere to s vážností, možná i jakýmsi respektorituálnem, tak si tu hru užije naprosto jinak, než kdyby hrál obyčejné plasťáky a kartoňáky,“ míní autor her.
To, jak budou jednotlivé figurky vypadat, je především věc intuice.
„Většinou vím, že chci udělat Nagijského vojína, ale přesně nevím, jak bude vypadat. Proto si ho rozkreslím, v této fázi zjistím, že takový vojín bude potřebovat něco po stranách hlavy, a tak se jdu podívat, co mám na skladě. A najdu tam ježčí bodliny. Ty vezmu a zkouším, jak by mohly sedět, jestli je nalepit vertikálně nebo horizontálně, jestli jich dát pár nebo více… a tak nějak to funguje,“ přiblížil. „Někdy můžu takovou postavu, která má 20 až 25 centimetrů, dělat klidně i týden.
No a pochopitelně k tomu potřebuji spoustu věcí, chemické přípravky pro dezinfekce, přípravky, které mění barvu, laky, barvy, lepidlo, šrouby, vruty atd. Všechno tak začíná lehkou preparací, pokračuje malbou a končí klidně i šitím kostýmů.“ Každá postavička je jinak veliká a jinak vypadá.
Lidé oceňují, že hry jsou dělané ručně a mají duši
Hry Jiřího Šebesty si získávají pozornost u široké veřejnosti i u dětí.
„Široká veřejnost je velmi vysazena na vizuální stránku věci. Lidé se chtějí podívat na surovost, rustikální pojetí a dozvědět se co nejvíce proč, co, a jak. Ale nemají velký zájem si hry vyzkoušet. To děti mají enormní zájem si hry zahrát a hrát. Dokonce se někdy i tvoří řady a děti čekají, až se na ně dostane řada, což mi pochopitelně lichotí,“ popsal Šebesta. „Ale abych jim nekřivdil, tak se taky hodně ptají, z čeho je tohle a z čeho tam to, jak dlouho mi trvá to vyrobit apod.“
Všichni napříč spektrem, ať už se jim hra líbí nebo ne, si cení zápalu, který Jiří Šebesta má a hlavně, že hry jsou ručně dělané, a nejsou sériový produkt. Zkrátka že mají duši.
A na které nové hře Jiří Šebesta momentálně pracuje? „Jeden z nejzajímavějších projektů, který dokončuji teď v listopadu, je stolní hra na motivy povídky o Benešovských povidlácích. Jedná se o tři hledače pokladu, kteří se dozvěděli, že v Konopišťském podzámčí, neboli sklepu jsou bečky zlaťáků… Tak šli s krumpáči, loučemi, lany a trakaři hledat, nakonec se jim to podařilo a našli vytouženou bečku, ale když jí otevřeli, tak zjistili že v ní jsou povidla a to je natolik naštvalo, že si zlost vybili na soše Jana Nepomuckého, kterého povidly pomazali,“ nastínil Šebesta s tím, že od té doby se Benešovským říká Povidláci…
Při tvorbě hry si představoval, jak to mohlo probíhat, musel si zjistit, co takový sklep obsahoval. Mučírnu, spižírnu, část, kde jsou sutiny a katakomby, a hlavně Konopiště je známo trofejemi. „To všechno jsem zakomponoval do peripetií, se kterými se musí hledači popasovat. Zkrátka musí projít celým sklepem, aby našli bečku. Jednou spadnou do díry, jindy najdou švestku, kterou vymění za kroky. Pak musí shodit sud do trakaře z výšky asi 12 centimetrů atd.“
Hra by měla být pro školáky, takže se tvůrce snaží, aby byla zábavná a interaktivní, barevná a zvratová.
9
Čtenář reportér
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
