Kdo je Michal Hrubý
Narodil se v roce 1975. Vystudoval divadelní produkci na DAMU. Již v rámci studia získal zkušenosti jako manažer Pražského komorního divadla a poté jako vedoucí zahraničního odboru Národního divadla. Dva roky před ukončením DAMU, v roce 2002, založil vlastní divadelní a uměleckou společnost – Studio DVA, jehož je i producentem.

V dubnu bylo nejisté, jestli budete moct hrát v létě byť jen venku. Od června funguje vaše divadlo jak venku, tak vevnitř. Je ten vývoj pro vás překvapivě příznivý?
Hrajeme od prvního června. Od první chvíle, kdy jsme byli schopni dát dohromady tým lidí. Pro nás bylo strašně důležité, aby se lidé potkávali. Nejen aby chodili diváci, ale aby měli práci herci, technici… Fixní náklady běžely a ve chvíli, kdy se na konci května začala v naší branži rozvolňovat opatření, tak jsme po několika málo dnech příprav spustili prvního června úplně nově sestavený program. Nasadili jsme tam osmnáct zejména komorních představení. Původní program jsme pak přesunuli na podzim. V červnu museli diváci sedět ob místo a ob řadu, což v našem případě znamenalo maximální kapacitu 239 diváků v sále pro šest stovek. My jsme přitom měli některá představení na červen vyprodaná. Jak bychom ty lidi vybrali? Proto jsme an bloc přeložili na podzim téměř tři stovky představení z celého období zákazů a omezení. Přijde mi to jako něco neuvěřitelného, ale složité to bylo pro každého. Snažili jsme se otevřít, jakmile to šlo. A to se nám podařilo..

Jak to bylo s letní scénou?
Na Vyšehradě jsme zahájili desátého června a i tam byl otazník, jestli se to povede. Tam je kapacita 360 míst, což zase při tehdejším omezení znamenalo 120 míst. To bychom už opravdu neufinancovali. Dva dny před otevřením této scény došlo k dalšímu rozvolnění. Byla to sice svým způsobem spása, ale vše přicházelo na poslední chvíli. A v divadle to nejde tak, že prostě desátého začnete hrát. Musíte vše připravit. Naštěstí jsme to stihli. Pršelo, bylo nevlídně, zima, ale všichni byli šťastní, že se mohou potkat a diváci byli fantastičtí. Momentální hodnocení tedy nemůže být jiné než kladné. V dubnu to vypadalo, že začneme nejdříve na podzim. Nikdo nemohl vědět, jak se bude situace vyvíjet… Ale jednoduché to není a nebude.

Hudební retrokomedie Zločin v Posázavském Pacifiku.
Divadlo pod vysílačem. Hvězdné léto se vrací na Žižkov

Diváci vás tedy „drží nad vodou“?
Od našich „sociálních“ diváků se nám dostalo obrovské podpory. Po celou dobu uzavření divadla jsme měli online vysílání. A zcela upřímně říkám, že bez této podpory bychom to nejspíš nepřežili. To, že nechtěli vrátit vstupné, že akceptovali přeložené termíny, bylo opravdu zásadní. Na jedné straně to bylo šílené, na druhé straně solidarita těch lidí byla obrovská a dojemná. Divadlo je velmi křehký organismus. Proto jsem chtěl, aby se lidé z hereckého i technického týmu co nejdříve vrátili do práce. Všichni potřebují vydělávat peníze. Všichni ale nejsou zaměstnanci. Za tu dobu se ze mě stal tak trochu smutný muž, ale mám pořád víru a optimismus. Chci se tomu věnovat a snažíme se to rozběhnout.

Máte pocit, že jsou teď lidé hladoví po kultuře?
Myslím si, že ano. Je určitá skupina, která má samozřejmě ostych. Já jsem ho ale měl také. Ve chvíli, kdy jsme mohli znovu vyjít ven, tak jsem koukal, co se kde děje. Mám ale pocit, že se lidé chovají tak nějak přirozeně obezřetně. My jsme se snažili udělat maximum pro to, aby se cítili bezpečně. Splňujeme veškeré předpisy… To, co bych sám očekával, se snažím dělat i pro diváky. Snažíme se třeba i rozmělňovat diváky při vstupech, aby se nám netvořily "davy". Píšeme lidem, ať si naplánují příchod k nám do divadla s předstihem. Snažíme se je informovat a pracovat s nimi. Každý divák, který k nám jde, dostává den před představením informační mail. Diváci navíc dodnes mají roušky. Lidé jsou různí, ale já cítím, že do divadla chtějí. Že se chtějí smát, bavit se, odpočinout si. Jsou totiž unavení.

Jak se vměstná tři sta přeložených představení do roku, který má 365 dnů?
Je to šílené. Někdy hrajeme i třikrát denně - v 11, 15 a 19. Navíc ještě hrajeme na zájezdech mimo Prahu. Ta přeložená vyprodaná představení jsou jinak naplánovaná až do ledna 2021… Musím zdůraznit i to, že tato představení už vlastně znovu neprodáme. Zaplatili jsme veškeré fixní náklady za období, kdy se měla původně odehrát. Za ta podzimní představení už ale prakticky žádné peníze nedostaneme. A zase bych tady zmínil tu obrovskou podporu diváků, kteří nechtěli vrátit vstupné a my jsme tak mohli platit nájmy a služby. Jenomže na podzim to vše zaplatíme znovu. Proto je pro nás klíčová letní sezóna, kterou jsme začali prodávat až s otevřením divadel…

Drive-in kino u Toronta. Ilustrační foto.
Jako v Americe. Filmy, koncerty i divadlo můžete v Praze sledovat z auta

Odrazila se celá situace na výši mezd či honorářů?
Celou dobu jsme se snažili udržet stoprocentní výši odměn. Zatím jsme v tomto ohledu nereagovali. Když by se to nějakým způsobem prodlužovalo, tak by se zareagovat muselo. Spousta herců nás ovšem podpořila tím, že vystupovali v online vysíláních bez nároku na honorář. A za to jim patří obrovský dík. Bez této jejich podpory bychom to těžko zvládli. Tři měsíce to překlenete, ale když by to mělo trvat déle, tak by to bylo o mnoho náročnější. Proto jsme se snažili neustále komunikovat a žádat o pomoc - spíš ale ve smyslu informací. Včasné informace pro nás byly zásadní - abychom věděli, co se plánuje, a jak se můžeme zařídit. Kino můžete možná pustit ze dne na den, ale divadlo funguje jinak. Divadlo jsou lidé. My jsme neustále drželi množství lidí v šachu a to, že jsme dokázali zareagovat okamžitě, bylo neskutečné. Provázely to také silné emoce. Zvykli jsme si na to, že lidé k nám do divadla chodili a my jsme hráli. Tahle samozřejmost padla. A když se pak herci po té nečekané pauze znovu objevili na jevišti, byl to nejen pro ně mimořádně silný zážitek.

Během nouzového stavu po internetu vysílanou show Jsme s vámi hodnotíte jako veleúspěch. Byl hodně nečekaný?
První online s Monikou Absolonovou a Bobem Kleplem jsme vysílali zdarma a pak se nám ozvali lidé s otázkou, kam mají posílat peníze, jak můžou pomoct. Byla to jejich iniciativa. Nám by to přišlo žinantní, protože jsme soukromé divadlo. Dlouho jsem pak proto zvažoval způsob a zda vůbec. Nakonec jsme zavedli možnost zakoupení dobrovolné vstupenky ve výši 50, 100 nebo 500 korun. Nicméně i tak vysílání probíhalo stále zdarma. Za tři měsíce poslali ale podporovatelé stovky tisíc, což přispělo částečně na fixní náklady, ale zejména pokrylo odměny technického a provozního personálu, po kterém jsme nemohli chtít, aby pracoval zadarmo. Chtěli jsme zaplatit aspoň někoho. Divadlo fungovalo, i když bylo zavřené. Třeba marketing jel na sto dvacet procent, protože odbavoval právě online vysílání, které bylo zpočátku téměř denně. Později třikrát týdně a nakonec, když se situace uklidňovala, jsme vysílali jednou týdně, než jsme se rozloučili. Ovšem rozloučili jsme se s tím, že se zase někdy takto shledáme. Online byl totiž nesmírně zajímavý. Přes noc se z nás stala tak trochu televize, na což jsme nebyli vůbec stavění. První online jsme odbavili na telefon, za čtrnáct dnů už tam byly tři kamery a počítače. Sledovat to celé bylo fascinující.

Divadelní hlediště. ilustrační foto.
Divadla nabízejí živé streamování, poté se mohou diváci dívat na archiv

Uvažujete tedy o něčem podobném i do budoucna?

Rádi bychom v tom pokračovali. Teď je ale samozřejmě prioritou stabilizace divadla. Jsme nicméně na online připravení. A cítím, že nás to i bavilo. Živý kontakt s divákem pochopitelně nic nenahradí, ale myslím si, že je dobré mít připravené i další komunikační kanály. V době krize to začalo fungovat. Z různých komentářů jsem si najednou uvědomil, že to nebylo jen vysílání pro lidi, kteří by k nám chtěli jít do divadla. Dívali se i ti, kteří k nám nikdy nedorazí. Protože jsou třeba hendikepovaní nebo velmi daleko. Bylo jich opravdu hodně. A ještě teď volají s tím, že by byli šťastní, kdybychom vysílání nějakým způsobem udrželi. Online vysílání sledovaly živě tisíce lidí a pokud jde o zpětná shlédnutí, všech 29 vysílání z „doby korony“ má celkem přes tři milióny shlédnutí. Ve spolupráci s ČT jsme také vysílali „oprášené“ představení Hvězda s Evou Holubovou a byl z toho nejsledovanější živý pořad na ČT Art za celou dobu existence tohoto kanálu. Online má obrovské možnosti rozvoje, ale pořád platí, že divadlo je divadlo.

V dubnu byla soukromá divadla zklamaná z toho, že Ministerstvo kultury podmínilo tehdy připravovanou podporu žádáním o granty v minulosti. Snažíte se ještě teď o nějakou státní podporu?
Jak jsem už zmínil, pro nás jsou od začátku velmi podstatné zejména včasné informace. Ty od ministerstev kultury a zdravotnictví byly občas rozdílné, ale situace byla opravdu složitá. Vnímal jsem velkou podporu od pražského magistrátu. Radní Hana Třeštíková nám hned po zavření divadel zavolala a ujistila nás, že ví, jak je to pro nás těžké a že nám pomůže, pokud bude moct. Už to, že s námi v této komplikované chvíli komunikovala, bylo pro nás nesmírně důležité. Magistrát se nám opravdu snažil nějak pomoci a prosadil dotaci. Vše je ale ještě v běhu, v procesu jednání. Ve hře je teď ještě záchranný balíček Ministerstva průmyslu ČR pro podnikatele v kultuře.

Spolupracujete v tomto ohledu třeba s dalšími soukromými divadly?
Ano, prakticky od začátku jsme ve spojení a jednáme společně. Otevření se týkalo i letních scén a tak vznikla iniciativa, abychom spolu komunikovali a sjednotili informace. Je to myslím dobře pro nás i pro ministerstvo. Víceméně nám všem šlo o jednu věc. Potřebovali jsme vědět, kdy můžeme otevřít, za jakých podmínek apod. A to samé se týká i té podpory. Časem došlo k nějakému propojení a komunikaci, ale ještě stále čekáme.

Ministr kultury Lubomír Zaorálek
Odstupte, vyzývají pražská soukromá divadla ministra Zaorálka

Vaše scéna má dost známých tváří. I třeba z televize… Myslíte si, že jste díky tomu vůči krizím odolnější?
Myslím si, že je naše dramaturgie pestrá. Nabízíme komedie i vážnější a náročnější tituly. To, že spolupracujeme s výraznými hereckými osobnostmi, je fakt. Když jsme uvedli Bergmanovu Podzimní sonátu, ve které hrály Daniela Kolářová s Bárou Kodetovou, tak o nás napsali, že jsme komerční divadlo. Na to jsem řekl - paní Kolářová, jste slavná, tak asi nemůžete hrát divadlo nebo budete vždy komerční. Přitom to byl Bergman. Já jsem hrdý, že u nás pracují tito lidé. Můžeme být šťastní, že takové osobnosti jako Karel Roden u nás chtějí hrát divadlo a že je to baví. Možná máme v něčem výhodu, ono je to ale zase náročnější z druhé strany. Je to volba. Já miluji takové to broadwayské nebo westendovské divadlo. Divadlo hereckých osobností. Tomu jsme se věnovali od začátku. Samozřejmě, že tam hraje roli divácká atraktivita. Všichni se snažíme uspět. A my jsme opravdu závislí na prodeji vstupenek.

Troufáte si odhadnout, jaká bude nejbližší budoucnost?
Něco jsme přesunuli, něco přeložili. Jinak věřím, že plán dodržíme a budeme moct pokračovat. Vše tomu nasvědčuje, ale uvidíme, co bude. Je pořád brzy na nějaké závěry. Některá divadla ještě ani neotevřela a otevřou až v září. Mám pocit, že my hrajeme už hrozně dlouho. Pro mě je setkání s vámi asi první příležitostí, abych ty věci zhodnotil. Popravdě na to zatím nebyl čas a ani jsem se tím příliš zabývat nechtěl. Spíš jsme všichni řešili, co bude zítra a fungovali ze dne na den. Za ta léta jsme, myslím, vybudovali silný organismus. Divadlo, které funguje, má pevnou diváckou základnu a stabilní tým spolupracovníků. Díky tomu jsme to vydrželi a přežili. Najednou jsme ale ze dne na den museli připravovat to, co jsme dřív dělali na půl roku dopředu - marketing, plánování, prodeje vstupenek. Byla to obrovská zkušenost, kterou nás na škole neučili. I teď se zájemci o vstupenky stále hlásí často až na poslední chvíli, což je pro náš provoz velmi nezvyklé a náročné.

Ředitel Národní divadla Jan Burian poskytl 11. února v Praze rozhovor Deníku.
Ředitel Národního divadla: Praha si zaslouží novou činoherní scénu

Jaké poselství si odnášíte z uplynulých čtyř měsíců?
Uvědomil jsem si, že se to celé může zastavit. To jsem si nikdy předtím nepřipustil. Této práci se věnuji přes dvacet let a za tu dobu jsme vždy hráli. Nikdy by mě nenapadlo, že bychom měli nebo mohli přestat hrát. Najednou přišlo obrovské zjištění, že to jde. Zároveň jsme zjistili, že se to může zastavit a vy přesto můžete jít dál, ale taky nemusíte. Tohle zjištění mě zaskočilo a svým způsobem i osvobodilo. Já tuhle práci miluji a chci ji dělat. Zároveň jsem si ale uvědomil, že má vše své limity.

Covid byl tedy takový zajímavý vykřičník?
Myslím si, že pro všechny. A týká se to i divadla.

Filmová komedie režiséra Václava Vorlíčka Dívka na koštěti míří na divadelní prkna. V inscenaci s názvem Saxana se stejně jako v oblíbeném filmu objeví zpěvačka Petra Černocká a herec Jan Kraus.
Saxana přichází na jeviště. V divadle si zahrají Černocká i Kraus