Kliknutím zvětšíteAsi se při škrábání zamrzlých oken na autě mračím víc než obvykle. Místo do obchodu pro paříž a rohlíky totiž za chvíli vyrážíme na brněnské výstaviště. Na antigenní testy kvůli koronaviru. Já, manželka i dvě dcery. „Ahoj. Zase mi ujel vlak. Nechceš se projet? Židenice – Kaufland,“ pípne mi smska od kamaráda Speedyho.
Za chvíli druhá, že je to silvestrovský vtip. Směju se, dostal mě. Ještě chybí, aby mi zavolal děda Franta. Ten si také umí vždy vybrat správnou chvilku. Vyrážíme.
Na zadním sedadle se okamžitě rozproudí debata, jestli nám bude pan doktor strkat při testech špejli do krku, do nosu nebo ještě někam jinam. Naprosto klíčová informace však pro děti je, že nepřiletí žádná včelička. „Já bych doktorka být nechtěla. Mám slabinu, dělá se mi zle při otevřených ránách. Ale se zkumavkami by mě to v laboratoři bavilo,“ hlásí starší dcera, devítiletá Jolana.
Mladší Žanetu zase zajímá, jestli nedostaneme na zmrzlé silnici smyk. K výstavišti přijíždíme včas. Před vstupní branou podupává před půl desátou několik lidí s rouškami. Časy vstupů na antigenní testy jsou po deseti minutách v omezených skupinách. „Před Vánocemi se tu testovalo bezmála dva a půl tisíce lidí denně. Dnes je to volnější. Otestujeme asi tři sta lidí,“ říká koordinátor testování Adam Ledina.
V určený čas pak příchozí krátce informuje o klíčových věcech a samotném testování. Poté je pouští je do areálu výstaviště. „V koridoru prosím o desinfekci rukou. Je bezkontaktní a obsluhuje se nožním pedálem,“ usměrňuje Ledina.
Vše jde jako na drátkách. Objednaná skupina se dělí na poloviny a v koridorech jde k budkám. Tam od recepčních po ověření přidělených kódů získávají pořadová čísla. Slečny za skly jsou milé a vše trpělivě vysvětlují i když už musely odbavit velké množství lidí.
Pak si příchozí postupně po jednom volají testeři v ochranných oblecích. Jsou to studenti medicíny. Testuje se venku na mrazu v otevřených kójích. „Tati, nic se neboj. Vůbec to nebolí a zvládla jsem to v pohodě,“ povzbuzuje mě mladší dcerka.
Uvidíme, co se mnou špejle v nose udělá. Při očkování ve škole se mi pravidelně udělalo špatně a při strkání doktorské špachtle do krku ještě víc. K té jsem si během let vypěstoval naprostý blok. Stačí se o ní jen zmínit. Je mi pak opravdu zle a nic se mnou nehne. Těsně před testem típám zvonící telefon. Vsadil bych si, kdo volá, ale není čas. Jsem na řadě. „Možná to bude trošku nepříjemné, ale ničeho se nebojte. Klid,“ konejší mě dobrácky student s měkkým přízvukem cizince.
První dvě vteřiny se držím. Pak nekontrolovatelně vyprsknu a je mi zle. Špachtle, víří mi hlavou. Druhý ani třetí pokus se nezdaří. Zhluboka dýchám. Trapas! Až čtvrtý pokus je úspěšný. Uf. Omlouvám se. „Nic si z toho nedělejte, to se stane. Ať vše dobře dopadne a šťastnou cestu domů,“ loučí se se mnou student.
V autě zjišťuji, že volal děda. Chtěl se ujistit, zda platí domluvená kachna se zelím na novoroční oběd u nás doma. Uvidíme, podle toho jaká dorazí z testovacího centra smska. Na cestě mezi Lelekovicemi a Vranovem přicházejí o půl hodiny později čtyři zprávy v krátkém sledu. Všechny ve stejném znění. „Dobry den, vysledek Vaseho orientacniho testu na antigen COVID-19 je NEGATIVNI. Spolecnost Podane ruce.“ „Jupí, nemáme kovida,“ radují se děti. Páteční kachna s dědou bude!
9
Čtenář reportér
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
