Nebe Petra Harazina: Za to dobré i zlé jsem rád

Co pro vás bylo důležité a teď už není?
Z mnoha věcí jsem si dělal hlavu a často se naštval, třeba v kapele kvůli nové písničce. Když teď přijde nějaký rozkol, dokážu ho vzít s úsměvem a udělat věci znovu a jinak.

Namixujte si svůj elixír štěstí

Vaše dcera Mia se narodila o dva měsíce dříve…
Období před porodem bylo strašně těžké. Moje žena upadla na ledu a skončila v nemocnici. Po týdnu se zjistilo, že chce miminko už ven. Od té chvíle to pro nás všechny bylo psychicky i fyzicky náročné. Musel jsem zastat manželčinu práci, je cukrářka. De facto z fleku jsem se naučil péct dorty, brownies, skořicové šneky, cheesecaky… Agáta ležela v nemocnici se zapnutým videohovorem, já měl telefon položený na kuchyňské lince a pekl jsem. Hodiny a hodiny. Během tří týdnů jsem zhubl pět kilo…

Co vám při pečení létalo hlavou?
Byl jsem hlavně na sebe pyšný, že jsem se to naučil. Kdybych se někdy už nemohl živit hudbou, mohl bych pracovat v gastru. Miluju chození do restaurací, rád vařím, ale pečení jsem fakt nesnášel. Nemám rád, jak se těsto lepí na prsty, nerad hlídám troubu… A taky jsem si uvědomil, jak málo volného času moje žena má. Dřív jsem jí říkával: „Na co si stěžuješ? Vždyť máš svůj byznys, jsi pánem svého času!“ Ale od naší svatební cesty, což je rok a dva měsíce, si teprve teď vzala čtyřdenní volno. Jinak je stále v zápřahu, protože lidé chtějí jíst sladké pořád.

Takže se teď zaskakujete v pečení i v péči o dceru?
No jasně! Moc rád se o ni starám a užívám si to, dokud můžu. Učil jsem se to hned, jak se narodila. Přebaluju, koupu, oblékám ji…

Když jsme u těch dcer – jak vznikl hit Stella, který jste složil pro šéfkuchaře Přemka Forejta a jeho dceru?
V havířovském Jazz Clubu, který vedou kluci z kapely, jsem ještě loni dělal talkshow s hosty. Nejsem moc komediant, proto jsem chtěl do dramaturgie vložit nějaký bonus pro diváky. Po hostech jsem tedy chtěl, aby udělali něco neočekávaného. Zpěvák Petr Fiala z Mňágy a Žďorp a Přemek si tehdy prohodili role. Věděl jsem o něm do té doby jen to, že je šéfkuchař, rád zpívá a má dceru. Během půlhodiny jsem pro něj vymyslel de facto odrhovačku, která se mu ale moc líbila. Nahráli jsme ji, udělali klip a je skvělé, že jsme v něm probudili lásku k hudbě. Stali se z nás kamarádi a připravujeme pro něj další písně.

Jaký jste jako moderátor?
Už nejsem. Pořad jsem zrušil, byť byl vždy vyprodaný. V roli moderátora jsem se totiž cítil strašně. Na vlastní talkshow jsem se moc těšil, ale zjistil jsem, že to ve mně vyvolává neskutečnou trému a nervozitu. Necítil jsem se vůbec komfortně, proto jsem toho zavčasu nechal.

Nestává se z vašeho seberozvoje sebemrskačství?

Čekala bych, že jste na trému zvyklý, když hrajete před publikem.
Jenže s kapelou nemám trému vůbec a hodně lidí pod pódiem mě naopak nabíjí. Když ale vystupuju sám – třeba na svatbě, kde mám zahrát na kytaru pár písniček, jsem šíleně nervózní.

Jste také spoluautorem písně Srdce nehasnou, kterou nazpíval Karel Gott se svou dcerou Charlotte Ellou. Jak jste přistoupil k poslední písni pro hudební legendu? Byl jste taky nervózní?
Karla Gotta jsem vždy velmi respektoval, ale upřímně – nikdy pro mě nebyl vzorem, což je dáno i generačně. Proto jsem byl v pohodě. Ale spolupracovat na textu i hudbě pro něho považuju za vrchol své kariéry textaře i skladatele. Kdo ví, jestli bude někdy překonaný. Je to vlastně nejúspěšnější český videoklip, který měl za první den milion zhlédnutí. Dodnes je to asi pětašedesát milionů za dva roky, což je na české poměry neuvěřitelné.

Přiznám se, že když jsem tehdy četla u autorství písně „Krajčo, Harazin“, úplně jsem vás vypustila. Neznala jsem vás.
Moje jméno je tisíckrát méně známé než Richardovo. A všichni jdou po tom, co znají, takže rozhovory k té písni se dělaly s Richardem. A málokdo se ho zeptal, kdo je to ten Harazin? To byl jeden z důvodů, proč jsem se tehdy cítil ublíženě a užíral se tím. Přesně takové věci mi dnes přijdou nepodstatné, byť jsem u té písně v jistém stínu pořád. Ale už nepláču nad rozlitým mlékem. Za dva a půl roku bez alkoholu jsem se naučil, že si můžu dělat život hezký, aniž bych si tím zasíral – promiňte mi to slovo – čistou hlavu.

V době, kdy píseň slavila obří úspěch, jste byl paradoxně zavřený v psychiatrické léčebně kvůli závislosti na alkoholu. Jak jste žil předtím?
Soustavně jsem se opíjel asi deset let. Ke konci už byl jen den, maximálně dva v měsíci, kdy jsem alkohol nepil. Stával jsem se závislým a neuvědomoval si to nebezpečenství. Začal jsem těsně před osmnáctinami a strašně mi to zachutnalo, hlavně ten pocit – být opilý, odvázaný… Připadal jsem si jako velký frajer, když můžu denně vysedávat po hospodách. Říkal jsem si, že si budu užívat, dokud můžu. A přitom jsem žil jako troska.

Na své přednášce jste vyprávěl, že jste se pravidelně probouzel někde na záchodcích a nic si nepamatoval.
Alkohol jsem vyhledával a obhajoval všude a pít jsem neuměl. Že nemám záklopku, jsem věděl už v osmnácti. V poslední fázi před léčebnou jsem si dokonce psal harmonogram, jak bude vypadat můj večer – maximálně čtyři piva, pak kolu, pak vodu a ve dvanáct doma, abych mohl jít ráno třeba k zubaři. Ale jakmile jsem se napil piva, celý harmonogram padl. Byl jsem závislý natolik, že veškeré racionální myšlení bylo najednou pryč. Jenže v opilosti byli pryč i všichni moji démoni… Měl jsem obrovský problém se svým životem a odmítal si to přiznat natolik, abych šel do léčebny iniciativně sám. Takže to za mě udělali moji přátelé.

Mějte svůj stres pod kontrolou

Kluci z kapely?
Společně s mojí rodinou. Stále mi říkali, že problémy řeším jen tím, že víc a víc piju. Pokaždé jsem na ně byl naštvaný, až zlý – jak to, že si dovolují říkat mi, co mám dělat?! V té době jsem byl smutný a ukňouraný. Sžíralo mě, že se moje písně pro jiné interprety stávaly hity, ale naši kapelu nikdo nebral vážně. A taky se mě pořád někdo ptal na moje pití a já věděl, že to budu muset řešit. Nikdy v životě by mě ale nenapadlo, že skončím v léčebně na tři měsíce… A jsem nesmírně rád, že se to stalo.

Kdy jste si uvědomil, že závislost na alkoholu drtí nejen toho, kdo pije, ale i jeho nejbližší okolí?
V opavské léčebně, díky psychologovi Danielu Trubkovi. Pomohl mi najít odpovědi na všechny moje otázky. Dovedl mě k sebepoznání, že jsem opravdu těžký případ alkoholika, který byl už větší část života opilý než střízlivý. Který alkohol večer miloval a ráno nesnášel. Proč jsi to zase udělal? Vyčítal jsem si, když se mi ráno třepalo celé tělo. Jakmile jsem ale vystřízlivěl, šel jsem do hospody znovu a zmasakroval se chlastem.

Byl pro vás pobyt v léčebně i zdrojem inspirace?
Neuvěřitelný! Slyšel jsem příběhy, které ve mně navždy zůstanou. Viděl jsem hororové scény, když jsem byl svědkem deliria tremens. Vidět naživo člověka v úplné pasti na nejhlubším dně, ze kterého není úniku bez cizí pomoci, bylo pro mě velké procitnutí a uvědomění si, jak může být alkohol nebezpečný. Došlo mi, že znám hned několik lidí, kteří jsou na té nejhorší cestě, která může skončit i smrtí. Protože je u nás alkohol všudypřítomný, dostupný a tolerovaný.

I proto před ním varujete, když přednášíte na základních a středních školách? Moc se mi líbí název vašeho projektu Suchej Petr z Nebe.
Když jsem se vrátil z léčebny, měl jsem potřebu odvděčit se své rodině, přátelům i organizaci Suchej únor (pořádá stejnojmennou osvětovou kampaň – měsíc bez alkoholu, pozn. aut.). Můj příběh je silný tím, že má happy end, proto bych o tom mohl besedovat na školách nebo v dětských domovech, říkal jsem si. To už jsem abstinoval deset měsíců. A zjistil jsem, že se můj příběh netýká jenom mě.

Jak to myslíte?
Děti jsou na mě většinou přilepené pohledem, na několika besedách se i rozbrečely, protože mají tátu nebo mámu závislé na alkoholu… Jako opilý jsem nikdy nebyl agresivní, ale moc dobře vím, jak alkohol postupně mění člověka. Proto chci besedy dělat dál – kdybych pomohl jedinému člověku, má to smysl.

Emoční přejídání je nutné řešit. Zbavte se závislosti na jídle

Na novém albu Než v tom zůstaneme sami zpíváte v jedné písni – Proč se pořád otáčíš? Je důležité dívat se zpět?
Stoprocentně. Za to dobré i zlé jsem rád. Kdybych si těmi extrémy neprošel, bez ústavní léčby bych pít nepřestal. Jsem strašně rád, že jsem to i s pomocí přátel a rodiny dotáhl tam, kde jsem. Za to jim doteď děkuju.

Vaše žena musí mít svatozář. V září jste měli roční výročí od svatby. Jak to dokázala vydržet?
Mnohokrát mi říkala, že jestli to takto půjde s mým pitím dál, odejde. Přesto jsem pil dál. Nejít do léčebny už by v našem vztahu byla poslední kapka. Říkala mi, že kdybych léčbu nepodstoupil, určitě spolu nejsme a nemáme ani dítě. Obdivuju ji, že je tak silná a dokázala to vydržet. Zároveň vím, že bylo těžké mě opustit, protože jsem v jádru dobrý člověk. A to si myslím o mnoha lidech ve svém okolí, kteří by se rozdali pro druhé, ale bohužel pijí.