Ještě před nějakými čtyřmi desítkami let chátrala uprostřed obce bývalá níťárna. V regionu nic mimořádného – Šluknovský výběžek je plný opuštěných industriálních staveb. Tahle továrnička byla jednou z prvních, které měly štěstí. Martin Schulz a Dominika Slonimová se sirotka ujali a postupem času tu vybudovali hudební hospodu s příznačným názvem Fabrika. Místní tenhle podnik přijali za svůj, což jinak nebývá zase tak běžné a nadto sem za kulturou začali jezdit lidé i zdaleka. Zdejší koncerty bývaly, a dosud jsou, obdařené naprosto výjimečnou, uvolněnou a vstřícnou atmosférou. Muzikanti to dobře vědí, často se sem vracejí a milují i zdejší letní rezidenční pobyty.

Když Martin Schulz před pár lety odešel do novinářského a muzikantského nebe, ujali se Fabriky dva mladí lidé, Jára a Rozálie Prokopcovi. Mraky, které se nad Fabrikou chvíli stahovaly, odfoukl vítr nadšení a zabejčilosti – a hospodský klub se zase rozjel a dostal nové impulsy. Stávající komunitu pozvolna doplňovali Rozárčini i Járovi vrstevníci, a protože oba noví hybatelé Fabriky jsou výtvarníci, byli mnozí z nich právě z výtvarnických vod. Nápad vytvořit tady, uprostřed lesů, na dohled od národního parku, v místě, které je z pražského pohledu na konci světa, centrum výtvarného kumštu, na sebe nedal dlouho čekat. K Járovi a Rozárce se přidali ještě Nikol Kopp Lourková, Lukáš Kopp a Michal Hančovský a vedle Fabriky stojící bývalá stáj pro koně začala se měnit v galerii.

Když dnes k CIFRA GALLERY přijdete, je to zvenčí pořád stáj. Uvnitř se ale skrývá klasická galerijní „bílá kostka“. Pětice kurátorů začala hned po dobudování kontaktovat pozoruhodné kumštýře a výtavní činnost se rychle rozjela. Ještě nedávno tu například byla k vidění báječná společná expozice Eriky Bornové a Tomáše Císařovského, která by byla velkou událostí třeba i v takovém pražském Karlíně. Prestiž Cifry roste. Zdejší vernisáže se staly hitem a není nic divného potkat na nich společnost velmi různorodou. Kouzlem tohoto místa se tu ale dokáže každý bavit s každým, třeba i místní usedlík s pražským hipsterem. Fabrika a Cifra jsou totiž malým komunitním zázrakem.

Hardwicke Circus.
Hardwicke Circus: Na shledanou v O2 aréně!

O uplynulém víkendu se tu odehrály dvě zcela zásadní akce, které svým významem dalece překonávají hranice oblasti, a přece ji v mnohém definují. Všechno to začalo se soumrakem, kdy v lukách pár desítek metrů nad Fabrikou směrem k lesu sochař David Tureček odhalil svou sochu „Doubický kluk“. Nahý klučina v obrovských botách. Nezasvěcený by si řekl – aha, obul si dědovy holiny a vyrazil ven. Ten, kdo cítí tíhu sudetských osudů, ovšem ví, že dědovy boty to jsou, ale kdoví, kterého dědy vlastně. Jedině obujeme-li si boty druhých – i těch, kteří nás v tomhle prostoru předešli – můžeme pochopit nepochopitelné. Doubice zbohatla o neokázalý pomník, který se nevymezuje jen minulostí. Protíná současnost, a především předznamenává budoucnost. Budoucnost bez nenávisti, plnou pochopení a empatie. Naivita? Pro lidi, kteří se sešli kolem sochy rozhodně ne.

Na odhalení sochy navázala vernisáž výstavy STILL PRIMITIV. Kromě už řečeného Davida Turečka se o ni přičinila ještě i jeho generační souputnice SÁRA SKOCZKOVÁ. A je to výstava skvělá, jedna z nejlepších, které zatím byly v Cifře k vidění. Až se sem zajedete podívat – galerie Cifra je otevřena na požádání kdykoli je otevřena i Fabrika – zažijete svou vlastní iniciaci podivuhodným světem objektů, které jako kdyby sem připluly z jiného času. Ve vnímání umění neexistuje objektivita, každý z nás je (anebo není) kumštem osloven jinak. Jedním z mnoha úhlů pohledu na tuhle výstavu může být třeba pocit vody. Ocitnete se hluboko pod hladinou, kdesi na mořském dně. Míjí vás nadité břicho

Noemovy archy, embryo běluhy schoulené do polohy Myslitele vás dovede kolem podmořských květů a gigantických zév a mušlí až někam k hradbám bájné Atlantidy. Přitom všechny objekty jsou i svědectvím o doteku člověka. Krunýře karet a jiných živočichů mohou docela dobře být pletenými opánkami nebo jinými člověkem vytvořenými řemeslnými nádobami. Pradávný svět pozorují dva lidé. Jeden vzpřímený a sebevědomý, druhý hledící do nekonečné hlubiny času… Tak třeba takhle je možné výstavu soch a objektů mladé dvojice vnímat. Je ale velmi pravděpodobné, že vás tu čeká jiný příběh. Právě tak se totiž pozná dobrá výstava – každému vnímavému člověku nabídne příběh jiný, jeho vlastní.