Motýl má podobný vývoj, samci na rozdíl od samců bekyně mnišky nepoletují v podvečer a v noci, ale v hlavní době jejich aktivity v odpoledních hodinách, kdy létají prudkým, klikatým letem přičemž vyhledávají málo pohyblivé samice sedící nízko na kmenech listnatých stromů, zejména dubů.

Samice klade vajíčka v noci, a to ve snůškách na kmeny stromů od jejich paty do výšky asi 1,5 m a překrývá je hustými sametovými chlupy z prstence na konci zadečku. Vzhled snůšky má charakter pórovité houby (tzv. hubka) a z dálky vypadá na kmenech jako zlaté zrcátko. Samice je oproti samci velmi málo pohyblivá a létá jen výjimečně na krátké vzdálenosti v noci při kladení vajíček, jichž může být ve snůšce v průměru 400–600 kusů. Tento původně palearktický druh rozšířený od Evropy do východní Asie, severní Afriky, Turecka a Íránu byl zavlečen i do Severní Ameriky, kde se stal kalamitním škůdcem.

V červnu a červenci loňského roku bylo možno pozorovat v nížinných polohách údolí řeky Labe stovky až tisíce patrolujících samců vyhledávajících samičky. Tento masový výskyt byl pozorován i při veřejné muzejní akci s entomologem na lokalitu přírodní rezervace Sluneční stráň koncem července. Letos byly kalamitně napadeny obě lípy nacházející se v atriu Muzea města Ústí nad Labem. Na jižní Moravě a jižním Slovensku se bekyně velkohlavá masově přemnožuje periodicky vždy po několika létech, nicméně příroda je zde na takovouto kalamitní situaci zařízena tím, že současně se škůdcem se i masově rozmnoží jeho přirození predátoři, jimiž jsou kromě mnoha druhů blanokřídlých zejména dva brouci – krajníci rodu Calosoma. Kalamita se v listnatém lese projevuje nejen vizuálně ale i zvukově.

Z listnaté klenby se ozývá šumot pocházející od chroupání tisíců housenek likvidujících listí nebohých stromů a z listové padanky pak zvuk jejich padajícího trusu připomínající hustý drobný déšť. Housenky se dokáží přemisťovat větrem nebo se při vyrušení spouštějí po vlákně až k zemi. Celá ponurá scenérie je doplněna šustotem listí, kde pobíhají krajníci vyhledávající spadlé housenky. Je podivuhodné, jak to matka příroda dokáže zařídit, že brouci pozorovaní v normálních létech jen ojediněle, se náhle projeví v takovém množství, že lesní cesty vypadají jako-by byly posety tisíci pohybujícími se nádhernými smaragdy. Oba druhy krajníků na rozdíl od příbuzných střevlíků výborně létají a dokáží se tak rychle přemisťovat ze stromu na strom.

Bohužel, podobné scény se u nás dočkáme asi těžko. Krajník hnědý (Calosoma inquisitor) se stal v ústeckém okrese řídce a lokálně se vyskytujícím druhem, naproti tomu krajník pižmový (Calosoma sycophanta) nebyl v okrese Ústí nad Labem pozorován již 80 let a je zde s největší pravděpodobností vyhynulý. Naštěstí stromy jsou schopny ještě koncem léta z holožíru regenerovat a stejně tak na jaře příštího roku bez větších následků obrazit novým listím.

Jiří Spružina, kurátor entomologické sbírky Muzea města Ústí nad Labem