Třicetiletá válka, nejkrvavější konflikt odehrávající se v 17. století, ovlivnila osud mnoha lidí žijících v této neklidné době. Jedním z jejích důsledků byl hromadný exodus těch, kteří byli nuceni z náboženských či ekonomických důvodů opustit svoji vlast. Jednou z obzvláště těžce zkoušených oblastí byly i země Koruny české. Údělem emigrantů bylo postiženo mnoho příslušníků vyšších společenských vrstev, šlechty i měšťanstva. Jejich místa v hierarchii pobělohorských Čech zaujímali lidé, které válečná fortuna vyznamenala svoji přízní. Proces obměny obyvatel nekončil uzavřením vestfálského míru. I v poválečných letech, kdy se pomalu začínala zlepšovat ekonomická situace, docházelo, nyní již bez přímého ovlivňování ‚shora‘, k přílivu lidí z cizích zemí. Značnou část z nich tvořili příslušníci jazykově německy mluvícího etnika – jedním z nich byl i Jan Kryštof Haan.

Plzeň – kolébka rodu v Čechách

Původ rodu Haanů byl do nedávného objevu dosud neznámé erbovní listiny částečně zahalen rouškou tajemství. Otec Jana Kryštofa Haana, Baltazar Haan sloužil jako mušketýr v řadách císařské armády a účastnil se mnoha válečných střetnutí. Jeho vojenská kariéra se odvíjela takříkajíc od piky. Nejprve konal mnoho let službu s mušketou jako řadový voják, poté byl povýšen na kaprála. V roce 1645 utrpěl při obléhání Řezna několik válečných zranění. V armádě sloužil mnoho let a jeho zásluhy byly nakonec odměněny povýšením do hodnosti poručíka s možností usadit se v kurfiřtském městě Mohuči, kde byl posléze přijat do řad tamních erbovních měšťanů. Uzavřel sňatek s Kateřinou Bergerovou, dcerou měšťana Petra Bergera z Frankfurtu nad Mohanem. V tomto městě se narodil jejich později nobilitovaný syn a zakladatel rodové slávy Jan Kryštof Haan. V mládí se mu dostalo důkladného vzdělání. Nejprve absolvoval na univerzitě v Mohuči přípravné studium filozofie, poté studoval filozofii na pražské univerzitě a dosáhl zde bakalářského a magisterského stupně. Posléze se vydal do světa na zkušenou – získal hodnost magistra ve Welschlandtu, tedy v tzv. francouzském Švýcarsku. Svoji pouť za vzděláním zakončil v Bologni, kde vystudoval medicínu a anatomii. V roce 1672 mu byl udělen doktorský gradus.

Donedávna nebyl přesně znám rok jeho příchodu do Plzně. Dříve byl brán v potaz letopočet 1674, neboť v městských knihách lze v údajích vztahujících se k tomuto roku nalézt zápis o úmrtí jeho malé dcerky Anny Kateřiny. Tuto datovou hranici však lze na základě údajů v nově objevené erbovní listině posunout do roku 1672. Plnoprávným plzeňským měšťanem se lékař a fyzikus Jan Kryštof Hon, také tak někdy zněla podoba jeho jména, stal až dne 17. ledna 1681. Toho roku zakoupil v Plzni dům č. p. 10 na rohu Saské a Veleslavínovy ulice. Měšťanství bylo uděleno i jeho třem synům – Karlu Josefovi, Petru Jindřichovi a Rudolfu Františkovi. Další potomci Jana Kryštofa Haana – dcery Eleonora, Anna Barbora a nejmladší syn Kryštof Václav již spatřili světlo světa jako osoby měšťanského stavu. Jan Kryštof Haan dosáhl značné prestiže spojené s výkonem svého povolání. Vyznamenal se zejména příkladnou obětavostí, s níž pomáhal v plzeňském lazaretu eliminovat následky morové epidemie, která zachvátila České království v roce 1680. Jeho věhlas přesáhl hradby Plzně i jejího okolí. Za své zásluhy byl císařem a králem Leopoldem I. povýšen do šlechtického stavu Království českého, což platilo i pro jeho manželské potomky v mužské i ženské linii. Nobilitace byla udělena ve Vídni dne 19. června 1694 a Jan Kryštof Haan obdržel predikát von Löwenberg. Byl mu udělen erb, který byl navržen tak, aby jeho celková podoba obsahovala figury užívané v erbech, jejichž nositeli byli již dříve jeho rodiče. Život Jana Kryštofa Haana se uzavřel již následujícího roku, zemřel dne 18. září 1695 v kruhu své početné rodiny. Jeho manželka Ludmila roz. Štorková jej přežila o devatenáct let a zesnula v roce 1714. Pozůstalost obou manželů byla oceněna na 9000 zlatých. Sestávala se z nemovitostí – obytného domu č. p. 10, dvou chalup, pozemků – čtyř zahrad, chmelnice, louky u Lochotína a také z hotových peněz a klenotů. Manželský svazek Haanových byl požehnán sedmi potomky – čtyřmi syny a třemi dcerami.

Plzeňská větev rodu

Nositelem rodové tradice se stal prvorozený syn Karel Josef. Kráčel ve šlépějích svého otce Jana Kryštofa, stal se též lékařem a navíc úspěšně absolvoval studia filosofie. Oženil se s Kateřinou Vodičkovou, dcerou plzeňského primátora Jana Petra Vodičky. Jejich soužití bylo obdařeno pěti potomky – první dítě zemřelo nepokřtěné po porodu a v pramenech doložený syn Jan Josef zemřel v necelém roce svého věku. O dalších třech jejich dětech narozených v rozmezí let 1709 – 1718, dceři Ludmile Kateřině a synech Ignáci Janovi a Vojtěchu Vítovi lze zjistit jen velmi málo hodnověrných informací. Nejvíce zpráv je známo o Vojtěchu Vítovi, který v letech 1749 – 1760 vlastnil spolu se svou manželkou Markytou v Plzni několik nemovitostí. Nejprve dům č. p. 174 na rohu Andělské a Sedláčkovy ulice, který posléze se ztrátou prodal, aby mohl zakoupit dům č. p. 235 přímo na hlavním náměstí. Jaké bylo jeho povolání či společenské postavení, dosud nevíme. Otec výše zmíněných dětí Karel Josef zemřel dne 25. listopadu 1724 v Plzni jako bohatý měšťan. Jeho majetek byl ohodnocen na 6500 zlatých. Jeho choť, Kateřina Vodičková jej přežila o devět let a zesnula dne 26. července 1733.

Osudy dalších potomků Jana Kryštofa Haana byly různé. Dcery Anna Barbora a Eleonora Konstancia se provdaly za příslušníky městského patriciátu v Plzni. Manželem Anny Barbory se stal sladovník Antonín Sturnecius ze Sturmfeldu a Eleonora Konstancia vstoupila do svazku manželského dokonce dvakrát. Nejprve se stal jejím vyvoleným pláteník a městský radní Dominik Bernard Fleisner a posléze uzavřela sňatek s lékařem Petrem Pavlem Hellferem z Helfentreu. Zemřela dne 3. února 1770 ve věku osmdesáti čtyř let. Syn Rudolf František odešel z tohoto světa poměrně záhy a lze se domnívat, že svobodný a bezdětný.

Pražská větev rodu

Jejím zakladatelem se stal Jindřich Petr, druhorozený syn Jana Kryštofa Haana. Spatřil světlo světa dne 20. května 1677 v Plzni. I o tomto příslušníkovi rodu Haanů se dochovalo poměrně málo zpráv. Za blíže nejasných okolností se přistěhoval do Prahy, kde dne 3. května 1704 pojal za manželku Annu Loučinskou. Z jejich manželského svazku vzešly tři děti. Jako první se dne 17. června 1707 narodila dcera Zuzana Terezie, následoval syn Václav, který přišel na svět dne 30. června 1708. Poslední ze sourozenců Ludmila Terezie je v matrice zapsána ke dni 5. listopadu 1711. Jejich bližší osudy nejsou bohužel známy a bylo by třeba dalšího bádání, které by prokázalo eventuální pokračování této rodové linie.

Horažďovická větev rodu

Zakladatelem této rodové linie, jejíž příslušníci prokazatelně žijí i na počátku 21. století, se stal Kryštof Václav, nejmladší syn Jana Kryštofa Haana. Narodil se v Plzni dne 5. února 1689. Stal se dědicem rodinného domu č. p. 10 a v roce 1714 je uváděn v pramenech jako apatykář. Nelze však doložit, kde se nacházela apatyka, kterou mohl provozovat. Oženil se dne 14. května 1715 a jeho manželkou se stala Anežka Jana Hopfnerová. Není přesně znám rok jeho úmrtí, ale jeho život se uzavřel po roce 1734, kdy zastával postavení obecního staršího. Z této doby je znám jeho spor s měšťanem Janem Jiřím Kechem ohledně údajně protiprávně postavené nemovitosti na Kechově pozemku. Jeho syn Jan narozený v roce 1716 v Plzni přesídlil do Horažďovic. V tomto městě vykonával jako správce zámku službu u tehdejšího majitele panství knížete Mansfelda. Byl dvakrát ženat. Jeho první manželkou se stala Anna Terezia Vendová, komorná působící taktéž na horažďovickém zámku. Jejich manželství nebylo požehnáno potomky. V roce 1752 ovdověl a za dva roky se oženil podruhé. Magdalena, jeho druhá manželka byla dcerou horažďovického měšťana a radního pana Küsswettera. Tentokráte se Jan stal otcem, neboť se jeho mladé manželce narodila dne 30. dubna 1756 dcera Františka Alžběta. O její životní cestě však bohužel nejsou známy žádné bližší údaje. Jako druhé dítě vzešlé z tohoto svazku spatřil světlo světa dne 2. července 1757 syn Petr Jan, který pokračoval v rodinné tradici a své schopnosti uplatnil ve službách města, neboť vykonával povolání magistrátního kancelisty. Ženil se v poměrně zralém věku dne 20. února 1800. Jeho manželkou se stala Anna Steglová, dcera řeznického mistra Martina Stegla. Necelý rok po svatbě se jim dne 7. ledna 1801 narodilo první dítě, syn František Petr. O dalších dvou dětech vzešlých ze svazku mezi Janem a Magdalenou Küsswetterovou – dceři Josefě Alžbětě narozené dne 2. března 1761 a synovi Františkovi narozenému dne 22. září 1765 – je známo velmi málo.

Horažďovická linie rodu Haanů z Löwenbergu se rozvětvila zásluhou Petra Jana, jemuž povila jeho choť Anna dalších pět potomků narozených v letech 1802 – 1812. Dcery Mariana Kateřina, Josefa Kateřina, Magdalena Kateřina, Kateřina Bernardina a syn Konstantin Josef však opět zanechávají v pramenech nezřetelné stopy. Znám je pouze osud Kateřiny Bernardiny, která zemřela v dětském věku dne 29. října 1808. Nejasně jsou v pramenech nastíněny kontury života Konstantina Josefa, řeznického mistra, jenž se odstěhoval z rodných Horažďovic neznámo kam. Jejich rodiče opustili tento svět v rozmezí dvaceti let. Nejprve zemřel Petr Jan – dne 8. dubna 1821 a jeho manželka Anna dne 2. února 1841. Mnoho informací lze vypátrat o Františku Petrovi prvorozeném synovi Petra Jana. František Petr také pokračoval v rodové tradici, byť vykonával povolání barvíře, též se věnoval posléze úřednické kariéře a stal se policejním komisařem v Horažďovicích. Oženil se v roce 1823 s Františkou Baudišovou z Náchoda, dcerou sklenářského mistra Jana Baudiše. Jejich manželství bylo požehnáno sedmi dětmi. Nejprve se narodily v letech 1825 – 1832 dcery – Walburga Františka, Františka Anna, Marie Anna, Walburga Josefa, Dorota Josefa. Poté spatřili světlo světa oba synové – dne 4. července 1834 Jan Křtitel Prokop (o dva roky dříve udávané datum narození v opisech matričních listů je zřejmě chybné) a dne 23 (28.?) září 1836 František Antonín. Jan Křtitel Prokop se dožil požehnaného věku a zemřel dne 7. srpna 1906 v Horažďovicích, jako poslední mužský příslušník horažďovické linie rodu, jehož celý život byl spjat s rodným městem. Ve své závěti mj. odkázal peněžitou částku na financování oprav a údržby poutní kaple s ambity zasvěcené sv. Anně, která se nalézá v blízkém okolí Horažďovic. Nejstarší z dcer Walburga Františka narozená dne 9. listopadu 1825 zemřela již v dětském věku. O životě Františky Anny narozené dne 3. února 1827 se nepodařilo dohledat větší množství konkrétních údajů. Marie Anna narozená počátkem roku 1829 prožila celý život v Horažďovicích a zemřela dne 18. března 1904. Nejmladší z dcer Františka Petra a Františky Baudišové, Dorota Josefa se narodila v Horažďovicích dne 6. února 1832. Zesnula v předvečer vypuknutí Velké války v roce 1914 jako poslední příslušnice ženské linie horažďovické větve rodu, která byla celým životem spjatá s rodným městem. Jejich rodiče zemřeli v Horažďovicích – František Petr dne 1. září 1880 a jeho manželka Františka dne 22. července 1860.

Praotcem nyní žijících příslušníků rodu Haanů z Löwenbergu byl nejmladší syn Františka Petra a Františky Baudišové, František Antonín. Pocházel z Horažďovic, záhy se však přestěhoval do Českých Budějovic, kde se dvakrát oženil. Jeho první manželkou se stala Kristýna Krejčová, která Františku Antonínovi povila dvě děti. Jako první se narodil dne 8. dubna 1863 syn Bohuslav. O dva roky později jej následovala dne 8. října 1865 dcera Hermína Milada. Osudy těchto členů rodu se taktéž zatím nepodařilo blíže objasnit. František Antonín byl hodinářským mistrem a požíval ve městě značné prestiže. Po úmrtí své manželky Kristýny uzavřel dne 21. října 1890 druhý sňatek. Jeho chotí se stala Kateřina Chalupová, dcera sedláka Jakuba Chalupy z Dasné u Českých Budějovic. Ve zralém věku se stal potřetí otcem, neboť se dne 5. srp- na 1891 novomanželům narodil syn František. František Antonín zemřel dne 15. prosince 1912 a jeho o dvacet dva let mladší manželka jej na onen svět následovala dne 26. června 1928.

František Haan

Jedná se o prvního příslušníka rodu, jehož životní osudy lze poznat poměrně detailně zásluhou nedávného objevu pozůstatků rodového archivu. Dětství prožil v Českých Budějovicích, kde absolvoval pět tříd (1910) německé reálky. Dále se vzdělával, nejprve v oboru lesnictví na dvouleté lesnické škole v Českých Budějovicích. Vydal se do světa na zkušenou a dne 27. září 1913 složil ve Vídni státní zkoušku z ochrany lesa a pomocné technické služby. Již v době svých studií pracoval jako praktikant na Slovensku ve službách knížecího rodu Windischgraetzů. Nedlouho před vypuknutím první světové války se stal jeho prvním řádným zaměstnavatelem hraběcí rod Sizzo-Norrisů a František Haan pracoval několik měsíců jako lesník v Krummussbaumu v Dolních Rakousích. Posléze se vrátil se do Českých Budějovic, kde byl krátce zaměstnán u dřevařské firmy. Poté, co vypukla první světová válka, vykonával v několika časových etapách lesnické povolání na c. a k. privátním a rodinném statku v Rorregu s výjimkou delšího období, kdy narukoval ke střeleckému pluku č. 29. Ještě před skončením bojů byl z důvodů válečného zranění demobilizován a vrátil se ke svému civilnímu zaměstnání. Jeho novým působištěm se stalo město Laak bei Süssenheim ve Štýrsku. Zde jej zastihl konec války. Dle platné mírové smlouvy připadla část tohoto území nově vzniklému státu – Královstí Srbů, Chorvatů a Slovinců, tedy Jugoslávii. Jako cizí státní příslušník byl v roce 1919 vypovězen, bylo mu však vystaveno kladné hodnocení jeho pracovní činnosti.

Po návratu domů do Českých Budějovic si František Haan zvolil československé občanství a působil do dne 17. dubna 1920 v místě svého bydliště jako kancelářský pomocník v řadách armády nově vzniklého státu. Přes veškerou snahu se mu nepodařilo nalézt uplatnění v oblasti lesního hospodářství a nadále pracoval jako kancelářský pomocník v Zemském úřadu péče o válečné poškozence se sídlem v Bratislavě. Změna nastala i v jeho soukromém životě. Oženil se a jeho manželkou se stala Miloslava Reitmayerová narozená dne 28. září 1895, dcera významného českobudějovického kulturního mecenáše Václava Reitmayera. Mladí manželé nejprve bydleli v Bratislavě, kde se jim dne 15. ledna 1924 narodil první potomek, syn Vladimír. Poté byl František Haan přeložen do Košic. V tomto městě, ležícím na východě Slovenska, spatřily světlo světa i jeho další dvě děti. Nejprve se dne 24. prosince 1928 narodila dcera Eva a o čtyři roky později, dne 24. září 1932 syn Boris. Ekonomická situace rodiny nebyla zřejmě nejlepší, neboť František opakovaně nabízel své služby jako lesník a ucházel se, bohužel bezvýsledně, o přijetí do služeb jiných úřadů, kde by mohla být jeho práce lépe finančně ohodnocena. Nepřízeň osudu jej provázela i nadále, neboť jeho manželka Miloslava onemocněla nevyléčitelnou chorobou. Zemřela a dne 3. prosince 1936 proběhl za účasti rodinných příslušníků a přátel pietní obřad na hřbitově v Košicích.

Konec třicátých let znamenal v životě Františka Haana několik zásadních změn. Podruhé se oženil, jeho manželka Helena roz. Szabadošová se narodila dne 12. prosince 1902 v obci Mokrance na Slovensku. V pohnutém roce 1938 narukoval dobrovolně, byť jeho zdravotní stav nebyl nejlepší, do řad Národní střelecké gardy a jako jeden z jejich prvních příslušníků byl odeslán střežit československo-maďarskou hranici. V důsledku neblahého politického vývoje došlo k odstoupení pohraničních území a František Haan byl dne 31. prosince 1938 vypovězen jako nežádoucí osoba ze Slovenska ještě dříve, než byl z okleštěného zbytku území prohlášen Slovenský štát. Odjížděl z Levoče, města kam byl v době mobilizace evakuován dětský domov, v němž v té době pracoval. Vrátil se do Českých Budějovic, zvolil si občanství Protektorátu Čechy a Morava a pracoval jako kancelářský pomocník a posléze revident na živnostenském inspektorátu a na úřadu práce. Poté byl přeložen do Prahy. Nejprve působil opět na živnostenském inspektorátu a v roce 1942 se stal zaměstnancem ministerstva práce. Zde setrval do osvobození v roce 1945. Poválečné události znamenaly pro mnoho lidí značné těžkosti spojené s denunciací a osočováním. Nejinak tomu bylo i v případě Františka Haana. Bylo proti němu vzneseno obvinění z blíže neznámých provinění, ale v roce 1946 byl očistěn, dostalo se mu uznání za příkladné chování v době mobilizace a rtm. Františku Haanovi byl udělen pamětní odznak 1938. I v poválečných letech se pokoušel, opět bezvýsledně, získat místo lesníka. V pohnutém roce 1948 jej v osobním životě zasáhla další rána, neboť dne 26. června zemřela jeho druhá manželka Helena. Počátek nových společenských a politických poměrů jej zastihl jako zaměstnance ministerstva sociální péče. Přestože byl novými nadřízenými uznán loajálním, požádal ke dni 31. března 1950 o odchod do trvalé výslužby. Této žádosti bylo vyhověno a František Haan mohl žít klidným životem penzisty. Těšil se z prvních uměleckých úspěchů syna Vladimíra i z jeho dětí Evy a Richarda, svých vnoučat. Potřetí se oženil a jeho chotí se stala Anna Strnadová roz. Aggermannová, narozená dne 7. července 1896. I v této době nemělo být Františku Haanovi dopřáno klidu. Zřejmě z ekonomických důvodů nastoupil dne 1. dubna 1950 jako archivář do podniku Kovo-Finiš v Českých Budějovicích a posléze nalezl další zaměstnání v českobudějovické pobočce národního podniku Obal. Zemřel v roce 1963.

Potomci Františka Haana

Prvorozenému synovi Vladimíru Haanovi určil osud uměleckou dráhu. Dětství prožil s rodiči na Slovensku v Bratislavě a Košicích, kde absolvoval i základní školní vzdělání. Ve věku dvanácti let mu zemřela matka a spolu se svým otcem Františkem, sourozenci a nevlastní matkou Helenou musel opustit koncem roku 1938 místa spojená se svým dětstvím. Žil nejprve v Českých Budějovicích a poté v Praze, kde navštěvoval hudební školu. Studoval nejprve obor dirigování a posléze úspěšně absolvoval studium hry na lesní roh. Do jeho mládí zasáhly události druhé světové války. Neunikl totálnímu nasazení a v roce 1944 musel odjet do Nordhausenu. Šťastně přečkal poslední válečné měsíce a vrátil se domů.

Krátce po osvobození se seznámil se svojí budoucí manželkou Věrou roz. Frycovou, členkou sboru košické opery, kam také nastoupil do stálého angažmá. Oženil se dne 2. září 1946 v Písku. Mladým manželům se narodily dvě děti. Nejprve dne 25. června 1947 v Písku dcera Blanka a o dva roky později dne 18. března 1949 v Košicích syn Richard. Manželské soužití Vladimíra a Věry Haanových nemělo dlouhého trvání a skončilo rozvodem. Vladimír Haan poté působil až do své předčasné smrti v roce 1973 v orchestru plzeňského divadla. Věra Haanová žila s dětmi v Písku a posléze v Brně. Zemřela dne 1. listopadu 1989 v Praze. O osudech Evy, mladší sestry Vladimíra Haana, je známo velmi málo. Uzavřela sňatek s Karlem Koulou – o něm se také nepodařily zjistit bližší údaje. Manželé žili v Praze, ale jejich život se údajně tragicky uzavřel společnou sebevraždou. Třetí, nejmladší potomek Františka Haana, Boris se usadil v Pardubicích, kde se dne 14. listopadu 1959 oženil s Jiřinou Formánkovou, která spatřila světlo světa v tomto městě dne 24. června 1935. Jejich manželství bylo požehnáno třemi dětmi – jako první se dne 30. prosince 1954 narodil syn Boris, poté jej po šesti letech, dne 22. července 1960 následovala dcera Jiřina a jako třetí a poslední potomek se dne 7. ledna 1965 narodil syn Vladimír. Životní pouť Borise Haana se uzavřela dne 27. července 2003 v Pardubicích.

Potomci Vladimíra Haana

Blanka Haanová, prvorozená dcera Vladimíra Haana, vyrůstala spolu se svým mladším bratrem Richardem v kultivovaném prostředí, obklopena knihami a reáliemi hudebního světa. Toužila kráčet ve šlépějích svých rodičů a stát se zpěvačkou, popř. novinářkou. Počátek 60. let 20. století byl však ještě stále dobou, kdy se při volbě povolání museli mladí lidé vyrovnat se skutečností, že jejich osobnost bude posuzována nejen podle jejich znalostí a schopností. I Blance Haanové nebylo umožněno gymnaziální studium a učební tříletý obor cukrářky, k jehož výuce byla přijata, nenaplňoval její sny a tužby. Po složení učňovské zkoušky se Blance Haanové naskytla možnost hudebního vzdělání. V této době žila již několik let v Brně. Nejprve se její hudební výuky ujala matka Věra, posléze navštěvovala hodiny u významných pedagogů. Osud jí však přesto nedopřál stát se zpěvačkou, ale umožnil jí, byť nepřímou cestou, splnění druhého snu – stát se publicistkou. Potkala muže svého života, Karla Tachovského – básníka a dramaturga, jenž pracoval v brněnském studiu Československé televize. Toto setkání ovlivnilo podstatným způsobem další směřování Blanky Haanové. Ve vztahu se svým manželem nalezla potřebné intelektuální souznění, které vyústilo v její úspěšnou dráhu publicistky spolupracující s mnoha tištěnými periodiky. Další oblastí, v níž dosáhla Blanka Haanová úspěchu je, zásluhou jejích jazykových znalostí, překladatelská činnost a v neposlední řadě čítá mnoho položek její spolupráce scénáristky a textařky s rozhlasem a televizí. Blanka Haanová žije v Brně a je stále literárně činná.

Staré přísloví, které praví, že jablko nepadá daleko od stromu, mnohem více platí v případě Richarda Haana, mladšího bratra Blanky Haanové. I když lze dodat, že i v jeho případě jablko dopadlo na zem poměrně velkým obloukem. Po rozvodu rodičů žil s matkou a sestrou nejprve v Písku. V tomto městě a jeho okolí prožil Richard Haan šťastná klukovská léta a začal se zde formovat jeho vztah k hudbě a k plavání – další oblasti, která jej měla v budoucnosti proslavit. Po několika letech se Richard Haan přestěhoval z Písku do Brna, kde dokončil své základní vzdělání. V roce 1964 byl přijat do odborného učiliště Královopolských strojíren na obor nástrojař. O tři roky později, po úspěšném složení závěrečné zkoušky, začal pracovat v Královopolských strojírnách. Dne 31. července 1968 nastoupil základní vojenskou službu. Po návratu z vojny začal podnikat kroky, které jej měly vést ke splnění snu stát se zpěvákem. Docházel na hodiny výuky k prof. Kočařovi a význam pro jeho ‚ostrý start‘ mělo tříleté účinkování v brněnské kavárně Melodie.

Rok 1972 byl pro Richarda Haana přelomový. Bylo jasné, že nejde zároveň vykonávat zaměstnání a souběžně naplno zpívat. Absolvoval konkurz do operního sboru Janáčkovy opery v Brně a stal se jeho druhým basem. V dosavadním zaměstnání podal výpověď a také v této době potkal umělce, který jeho budoucí kariéru ovlivnil zásadním způsobem. Byl jím René Tuček, jehož umělecká dráha vyvrcholila dlouholetým angažováním v Národním divadle v Praze. Při společném setkání posoudil pěvecký projev Richarda Haana a začal jej soukromě vyučovat. Měl velkou zásluhu na jeho pozvolném uměleckém zrání. Pomohl mu získat angažmá ve sboru pražského Národního divadla a také mu zprostředkoval studium na AMU. Zde ovšem Richard Haan studoval velmi krátce, neboť získal v roce 1974 svoje první sólové angažmá v opeře v Ústí nad Labem a dle školních osnov se zároveň neslučovalo studium a veřejné vystupování. Ředitelství divadla očekávalo posilu v barytonovém oboru. Richard Haan měl v té době nastudovaný spíše basbarytonový repertoár. Vše nakonec dopadlo k plné spokojenosti všech a Richard Haan vstoupil poprvé dne 25. listopadu 1974 na jeviště jako sólista v roli toreadora Escamillia v Bizetově opeře Carmen. Poté následovalo mnoho nádherných pěveckých rolí např. Marbuel v Dvořákově Čertu a Káče, Germont ve Verdiho La Traviatě, Figaro v Mozartově Figarově svatbě, Renato ve Verdiho Maškarním plese, Valentin v Gounodově Faustu a Markétce, Holanďan ve Wagnerově Bludném Holanďanovi, Rodrigo v Donu Carlosovi, Scarpia v Pucciniho Tosce aj. Jedním z vrcholů působení Richarda Haana v Ústí nad Labem byla role Porgyho v Gershwinově opeře Porgy a Bess. V období ústeckého angažmá byl Richardu Haanovi dopřán též půlroční studijní pobyt v Sofii, kde se stal žákem prof. Ilji Josifova a posléze též docházel na hodiny k prof. Jitce Švábové, jejíž výuka pro něho znamenala mnoho obzvláště po technické stránce.

Dalším působištěm Richarda Haana bylo divadlo v Olomouci. Nejprve zde hostoval a posléze se stal stálým členem souboru. Poprvé zde vystoupil ve stálém angažmá dne 16. listopadu 1982 jako Cyrano v Tambergově opeře Cyrano z Bergeracu. Souběžně hostoval také v Janáčkově opeře v Brně. V tomto krásném prostředí nastudoval jako hostující umělec několik rolí. Největšího úspěchu v tomto období dosáhl Richard Haan v titulní úloze Dona Giovanniho ve stejnojmenné Mozartově opeře. Zalíbilo se mu zde natolik, že přijal nabídku stálého angažmá a od dne 1. ledna 1985 se stal na plný úvazek členem souboru. Na olomoucké divadlo nezanevřel, nadále a rád na jeho prknech hostoval. Pro Richarda Haana tak započalo období, kdy působil na několika operních scénách současně. Ve druhé polovině 80. let tak vytvořil mnoho významných rolí, některé z nich jej v jeho kariéře provázejí dodnes. Jednou z nich je postava Nabucca z opery Giuseppe Verdiho, kterou zahájil dne 10. února 1985 své působení na brněnské operní scéně. Dále jmenujme např. Hraběte Robinsona v Cimarosově Tajném manželství, Macbetha ve Verdiho Macbethovi, Astolfiho ve Ferrariho Náměstíčku, Mefistofela v Gounodově Faustovi a Markétce, Hraběte Almavivu v Mozartově Figarově svatbě, Jaga ve Verdiho Otellovi či Šujského v Dvořákově Dimitriji.

Stanislav Vaněk

2. díl najdete v rubrice Čtenář reportér v neděli 13. prosince.