Rozálie, jak moc už jste alergická na konstatování toho, že jste dcerou Tomáše Císařovského a Eriky Bornové a vnučkou Adolfa Borna?
Přiznám se, že mi už dávno není příjemné poslouchat pořád dokola, čí jsem dcera, čí jsem vnučka… Naše rodina je plná velmi úspěšných lidí a když jsem se i já rozhodla vydat cestou kumštu, začal neustálý a nekončící boj se srovnáváním, s podezřením, že jsem protekční dítě, ale samozřejmě i boj vnitřní – jestli na to vůbec mám a jestli najdu dost sebevědomí. Našla jsem, mám svou cestu a jdu po ní. Sama za sebe. To neznamená, že bych si práce rodičů i dědy nevážila, právě naopak, vyrůstala jsem v adoraci dědova díla a dodnes ho obdivuju.

Vaše dílo se ale od prací rodičů i dědečka dost odlišuje…
Dost možná právě proto, abych se od celé své rodiny odlišila, rozhodla jsem se jít cestou abstrakce, abych nikdy nemusela poslouchat to, co celý život slyšela moje máma, že jsou její věci podobné tomu, co dělal její táta. To rozhodnutí tedy bylo do značné míry racionální. Mimochodem, když si jen tak, pro sebe, zkusím figurální malbu, tak tam sama vidím prvky dědovy nebo tátovy, což mě vždycky utvrdí v tom, že jsem se vydala správným směrem, když jsem zvolila abstrakci a redukci reality.

Bylo o vašem směřování rozhodnuto odjakživa?
Právě, že vůbec ne. Byla jsem naopak rodinou usilovně odrazována a směřována kamkoli jinam, jen abych taky nespadla do toho nesmírně složitého světa výtvarného kumštu, kde je těžké se prosadit a ještě těžší odolávat kritice. A tak jsem nejdřív na Karlově univerzitě chvíli studovala psychologii, pak historii, pak francouzštinu… Následně jsem odjela na dva roky pracovat do Paříže, a to mě zásadně ovlivnilo. Jela jsem tam jako au-pair hlídat dvě děti, ale jak zbyla chvíle času, prolézala jsem všechny galerie a hrozně si to užívala a úplně nasákla výtvarným uměním. A to byl zlom v mém uvažování, tam jsem se rozhodla, že na to mám a že to chci dělat.

Na Doubici nedá Jaroslav Prokopec dopustit.
Dětí se příliš nerodí, přesto obyvatel přibývá. Trvalý pobyt si hlásí chalupáři

Takže výtvarná škola?
Ano. Když jsem se vrátila, přihlásila jsem na UMPRUM, vlastně jako čtyřiadvacetiletá v už dost vysokém věku. A věřte, že nebylo vůbec jednoduché se tam dostat, protože tu zase bylo to srovnávání s rodinou. Nakonec mi dal šanci Jirka David, který na to prostě měl odvahu, on sám je takový provokatér, jeho ateliér se jmenoval Konfrontace, a mě viděl jako výzvu. Chtěl vyzkoušet co vydržím, co dám.

O svém budoucím směřování jste měla jasno hned?
Kdepak… V období studia jsem prošla lecčíms – třeba zpočátku jsem zkoušela dělat sochy. K tomu mě hodně inspirovala břidlice, kterou jsem v okolí Doubice neustále nacházela, tak jsem do ní začala stříhat a vytvářet jakési symboly. A potom, najednou a vlastně velmi plynule, jsem vplula do malby. Přišlo to zrovna v době covidové, kdy jsem ze sebe potřebovala nějak dostat emoce a vjemy a právě malba se ukázala být ideální formou, jak to udělat. A zejména malba abstraktní, protože to je naprostá svoboda, to je vytváření nových příběhů bez hranic a omezení, to je navazování dialogu s tím, kdo obraz vidí a nachází v něm možná zase úplně jiný příběh.

Pozvánka na akci.Zdroj: Rozálie ProkopcováCo vám dala škola? Zvýšila vám třeba sebevědomí?
No, tak to tedy právě naopak! Pochopitelně je to otázka jednotlivých kantorů, byli tam lidi, kteří mě příjemně ovlivnili, ale byli tam i zamindrákované typy, které těžko snášejí svou třeba ne zcela úspěšnou uměleckou kariéru a když se jim do rukou dostane mladý talent, mají tendenci ho spíš dusit a rozmělňovat, aby jim snad nedej bože nevylezl po zádech k úspěchu. Viděla jsem tam hodně lidí, kteří to neunesli a vzdali to. Na druhé straně mi škola dala báječné kamarády.

Přechod ze školy do reality bývá komplikovaný, měla jste to taky tak?
Ne, u mě to bylo spíš opačně. Když škola skončila, nastala svoboda v nové dimenzi, tentokrát naprostá. Najednou jsem si mohla – a můžu i nadále – dělat, co chci. Vidím sama sebe jako extrémně citlivou bytost, která cokoli prožívá, musí okamžitě dostat ze sebe ven. On se v uměleckých kruzích dost nerad slyší pojem arteterapie. Já si ale myslím, že to tak má de facto každý kumštýř. Že tvorbou léčí svoji duši. U mě se to projevilo třeba v době, kdy zemřel Martin Schulz, člověk, který mě hodně ovlivnil. V rodině to tehdy silně rezonovalo, bylo to těžké období. Vrhla jsem se do malby a vedla jsem při tom s Martinem vlastně dialog. Malba pro mě byla zklidněním, meditací, smířením, ale i cestou, jak porozumět sama sobě.

Koláž s Miroslavem Hanušem.
Představení Hadry, kosti, kůže se ruší. Mirek Hanuš ale slibuje návrat na podzim

Kdybyste měla říci, co je hlavním zdrojem vaší tvorby, jak byste ho charakterizovala?
Pro mě je hodně důležité propojení s přírodou. Vyrůstala jsem ve městě a vlastně dodnes bydlím v Praze v místě, kde není žádná příroda, jen domy. Celé dětství jsem se z oken dívala na odpudivý obrovský betonový hotel. Vždycky jsem si musela přírodu buď vytvořit v hlavě, nebo za ní někam jet. Ve svém pražském ateliéru si suším kytky a vytvářím si přírodu v tomhle privátním ráji – ale ve skutečnosti jsou všechny mé obrazy inspirované přírodou Českého Švýcarska a Českého nizozemí. Doubice je obklopena nejkrásnější přírodou, jakou jsem kdy ve svém životě viděla. Možná je to i tím, že mě osobně hodně oslovuje – cítím tu nějaké pradávné síly, cosi mezi magií a přítomností Boha, sílu pověstí a mýtů, lidské příběhy otištěné do krajiny – a teď se sem navíc vracejí vlci… Jednoduše řečeno – neodolatelná, ale drsná poetika. Opravdovost.

Jak se vlastně příroda promítá do abstraktního obrazu?
Všechno řídí pocity. V létě jsem tu třeba nakreslila úplně modrý obraz, a to byl můj pocit z obrovského sucha. Nazvala jsem ho Modlitba za déšť a vložila do něj skutečnou modlitbu za vodu. Bytostně jsem cítila, jak ji potřebuje země, jako bych se i já stala tou vyprahlou půdou a bez vody hynula. Když se jdu projít se svým malým synem Zachariášem do lesa, tak spolu objevujeme úžasné věci – kusy kamenů a dřev, povídáme si o tom, čím mohly vlastně být a vymýšlíme jim příběhy – a mně se potom do obrazů promítají hlavně ty tvary, ta nádherná neurčitost, to tajemství. Tyhle podoby nepodoby, ta nejasnost původu i osudu kamene nebo dřeva, to je inspirace, které se nedá odolat.

Upřednostňujete nějakou techniku malby?
I tohle řídí pocity. Technika je závislá na mém rozpoložení, na tom, na co mám zrovna chuť. Začnu třeba štětcem a najednou mě začne štvát, jak je to uhlazené, tak do toho sáhnu rukou… Dobrat se výsledku člověk stejně nemůže rozumem, to musí přijít zevnitř, právě z emocí, pocitů a puzení.

O zdrojích tvorby jsme už mluvili, co impulsy? Jak se vlastně stane, že v jednu chvíli nemalujete a o chvíli později už ano? Čím se to startuje?
To je čistě věc vnitřního světa. Pnutí. Hromadění podnětů. Přetlaku. Těžko se o tom mluví, protože to jsou věci často nevědomé. Já jenom vím, že když mi můj muž řekne – prosím tě, seber se, jdi do ateliéru a maluj, už s tebou není k vydržení – tak si uvědomím, že mám v sobě nějakou sumu pocitů, která chce ven. Když odhlédneme od umění, on to tak má úplně každý – cosi se v něm hromadí a v jednu chvíli to musí ven. Já mám štěstí, že to dokážu vypustit na plátno a výsledkem je obraz a ne třeba výbuch vzteku a řev. V tom je asi největší rozdíl mezi umělcem a člověkem, kterému není tvůrčí talent dán.

V německé Žitavě se konala prestižní soutěž Neisse-Elektro, určená studentům technicky zaměřených středních škol a gymnázií se zaměřením na elektrotechniku. Na prvních třech místech byli studenti liberecké SPŠES a VOŠ.
Prestižní soutěže v Německu ze zúčastnili studenti z Děčína a Varnsdorfu

Dá se malováním uživit?
Jak kdy. Upřímně – asi spíš ne. My máme v Doubici hudební klub a restauraci Fabrika, kde se s manželem realizujeme zase úplně jinak, takže já problémy necítím, ale že bych dokázala uživit celou rodinu jen malováním, to ne. Kromě jiného i proto, že bych pak musela být daleko ostřejší, možná i drsnější, víc se prosazovat za každou cenu, mít ostré lokty – a to všechno já vážně nejsem, já bych to neutáhla morálně.

Dalo by se říci, že v našem regionu vytváří dramaturgie Fabriky i Cifra Gallery dost nadstandardní hudební i výtvarnou nabídku. Jak to celé začalo?
Před třemi lety, po Martinově smrti, nastala situace, kdy byly dvě možnosti – buď se Fabrika prodá nebo ji převezme Jára. Jára do toho šel, ale naprosto bez jakýchkoli zkušeností, takže jsme se všechno učili za běhu. Pro mě bylo strašně důležité vybudovat vedle hudebního klubu a hospody ještě galerii. Vpustit do téhle nádherné přírody galerijní svět, současný kumšt, setkávat se tu s lidmi – jak tvůrci, tak návštěvníky galerie. To se podařilo i díky kamarádům Nikol Kopp Lourkové, Lukáši Koppovi a Michalu Hančovskému, kteří do toho šli s námi. Do bývalé stáje pro koně jsme vestavěli bílou galerijní kostku a Cifra Gallery se rozjela. Ze začátku jsme vsázeli na obyčejnou zvědavost, ale ukazuje se, že to nestačí. Máme kolem galerie vytvořenou komunitu, lidi, kteří chodí na vernisáže pravidelně, další ale přibývají jen pomalu. Pochopitelně to nevzdáváme a věříme, že když my sem přivezeme kvalitu, lidé za ní přijdou. Ale bude to zjevně běh na delší trase, než jsme si původně mysleli. Chceme hodně sázet na mladé lidi – tomu koneckonců odpovídá i žánrová pestrost hudebního programu ve Fabrice.

Je někdo, kdo vás ze světové historie výtvarného umění ovlivnil, kdo vám konvenuje?
Určitě Caspar David Friedrich. Já jsem duší romantik a vlastně mě strašně mrzí, že jsem se nenarodila do doby romantismu, protože ta akcentovala všechny hodnoty, které jsou mi blízké. Když jsem stála v Drážďanech před jeho obrazy, tak jsem úplně cítila jejich příběh, příběh umělce, který se toulá krajinou a vlastně s ní chvílemi splyne, zažívá tu až mystické zkušenosti a pocity. Tak to je mi strašně blízké. Další je třeba Vincent van Gogh. Když jsem četla jeho deníky, objevila jsem ho jako nesmírně citlivého člověka, nádhernou bytost, která se ale narodila ve špatné době. Hodně mě ovlivnili Monet a Manet, vůbec impresionismus – právě kvůli té impresi. Na druhé straně ale miluju sílu baroka, třeba Caravaggiovy obrazy, tu nádhernou rozpolcenost duše. Současné umění je velmi individuální, přemýšlím, co mě naposledy zasáhlo a ovlivnilo – asi obrazy Alice Neel na výstavě v Paříži. Ty když jsem viděla, musela jsem se jít na chvíli vydýchat ven, ty se trefily někam hluboko do mě samé.

Kdybyste měla svou vlastní tvorbu nějak zařadit – přilípnout na ni popisek… šlo by to?
Snová lyrická krajina. Odraz mojí duše, mojí senzitivity. Ale kdo ví – možná ti, kteří, jak doufám, přijdou na středeční vernisáž, vymyslí jiný „šuplík“.

Rostislav Křivánek