Ve Webschule neboli Tkalcovské škole v Großschönau, půvabné obci přímo navazující na Varnsdorf, je nabito. Sedí se už nejen na židlích, ale i na lavicích u stavů a dalších textilních strojů. Prostor rozdělený litinovými sloupy, stěny pojednané v duchu sprejerského graffiti. Je slyšet češtinu, němčinu i polštinu. Martin Musílek a Steffen Tempel, otcové myšlenky festivalu a jeho každoroční organizátoři i dramaturgové, kteří zahajují každý z festivalových koncertů, tentokrát přicházejí v doprovodu Steffi Friebolin z místního Muzea froté a damašku. Úzkou uličkou mezi diváky se do prostoru mezi stavy proplétají dva muži – Jihoafričan Gerald Clark a Čech Jiří Maršíček. Gerald bere do ruky španělku, aby po celý večer držel perfektně šlapající beglajt, Jiří zase elektrickou kytaru, aby zvuk dua doplňoval o nápaditá sóla. Skladba za skladbou prohřívá poněkud zkřehlé publikum a netrvá dlouho a sál podupává, tleská, vlní se. Gerald využívá prastarý trik černošských bluesmanů – pod nohama má dřevěnou bedýnku přiraženou k mikrofonovému stojanu. Každé klepnutí nohou zní jako skvěle nazvučené percusse. Geraldův zpěv je vemlouvavý, rockově posazený, tu a tam se k němu přidává i Jiří, jehož bluesový feeling dotváří vokály do autentické podoby. Písně vycházející z jihoafrických reálií střídají nádherná syrová blues a v nich jako kdyby souhra obou muzikantů dostávala ten nejblyštivější lesk.

Pascal von Wroblewsky.
Další pestrý týden festivalu Mandava Jazz: Clark, Wroblewsky, Krahl nebo Ibex

Sál varnsdorfského pivovaru Kocour, lidé se scházejí, sedají ke stolům, odbíhají k výčepu pro pivo, které se vaří hned za zdí. Očekávání je velké, sál zaplněný. Dnes se o publikum podělí hned dva soubory. Ostatně, americký multiinstrumentalista s velkou láskou ke kytaře, Scott Ibex, muž, který se rozhodl přesídlit do Rumburku a naučit se česky, už se svými dvěma varnsdorfskými kolegy, baskytaristou Ivanem Pajsrtem a saxofonistou Petrem Smetanou, přicházejí. Scott usedá ke klávesám a hudba, která žánrově bloudí někde mezi plošným rockem, jazzem, ale i world music pozvolna vtéká mezi stoly. Vzápětí se Scott chápe kytary a atmosféra se dramaticky mění. Velmi osobitý styl Scottovy hry na kytaru, kdy obě ruce jako by se drásavě zmocňovaly strun v často až ďábelském rytmu, Ivanova pregnantní a perfektně odtikávající basa a Petrova ryze jazzová sóla, to všechno píseň po písni vtahuje diváky, kteří roztávají a přestupují na palubu lodě, s níž Scott Ibex Trio přirazilo k pivovarskému molu. To už se k publiku přidává i čtveřice nenápadných mladíků, kteří působí tak trochu jako parta ajťáků na koncertě. Po pauze se ale ukazuje – a německá část publika to už dávno dobře ví – že jde o momentálně nejuznávanějšího německého jazzového trumpetistu a jeho tři hudební souputníky.

Fanfare Ciocarlia.
FOTO: Festival Mandava Jazz jede ve velkém stylu

Maik Krahl Quartett zahajuje podobně zvolna jako kapela před nimi. Sálem se měňavě přelévá vlna klidného, přemýšlivého jazzu a diváci se brzy začnou cítit jako někde v exkluzivním jazzovém baru zhruba kolem druhé hodiny ranní, kdy opilci už dávno odvrávorali a zbyli jen ti, kterým v žilách koluje jazz. Maik je skvělý. Jeho trubka je konkrétní, měkká, proměnlivá, jeho invence bez hranic. Úplně stejně jsou na tom i muži u klavíru, kontrabasu a bicích.

Když k tomu přidáte vynikající koncert zpěvačky Pascal von Wroblewsky ve Film-Theatru v příhraničním Ebersbachu a nesmírně pohodové odpoledne českého dixielandového seskupení J.J.JAZZMENN na půvabném vodním zámku v Hainewalde, takové hornolužické Blatné nebo Červené Lhotě – máte zhruba obraz dalšího týdne festivalu, který baví i spojuje.