Sál hučel, pivo teklo proudem. O bar se opíral nepřehlédnutelný mladík v antracitovém sáčku, samo sebou s očima upřenýma na display mobilu, a popíjel zdejší podzimní pivní stálici Tropickou bouři. Jonny Foster, frontman, zpěvák, kytarista, spoluzakladatel Hardwicke Circus (jméno si kapela vypůjčila z mapy města Carlise, odkud všichni pocházejí – jde o zdejší nejznámější kruhový objezd). Zbytek kapely se trousil mezi lidmi, aniž koho napadlo, že za chvíli se zrovna tihle kluci chopí nástrojů a Krásná Lípa se kouzlem muziky přenese někam do severní Anglie.

Stačilo pár tónů a bylo jasné, že se odehraje něco mimořádného. Tahle kapela je totiž jiná. Bylo jasné, že neustále řetězená fúze, která hudební branži vládne už dobře třicet let, hrnec, ve kterém se vaří cokoli od padesátých po osmdesátá léta, tedy doby, kdy hudba ještě měla tendenci vznikat v žánrových šuplících, musí vyústit v něco nového. A ejhle – objevili se Hardwicke Circus. Energie téhle party, přímočarost, výrazné melodie, ironické, ale i příběhové texty, nástrojová samozřejmost, názvuky všeho, co rocková muzika kdy přinesla, osobitý vokál uhrančivého frontmana, pěvecké dispozice úplně všech členů kapely a především jejich naprostá autentičnost, neboť na jejich hudbě není nic umělého, nic vykonstruovaného, ona z nich proudí naprosto přirozeně a skoro samovolně… to všechno jsou cihly, ze kterých se podařilo postavit něco nového. Ne, nedá se to definovat – ostatně, to je přece definice nového, že se dá definovat až když už to nové nebude. Jde o pocit jedinečnosti, odlišnosti, jinakosti.

Hardwicke Circus.
Mandava Jazz přiváží oblíbenou kapelu Paula McCartneyho

Pivovar Falkenštejn může mluvit o několikerém štěstí. Jednak, že hospoda a s ní celý dvojdům, nespadla. Tak spontánní reakce, řev, hukot, nadšený pískot, mimoděčné zmítání se všech přítomných, to se věru nezažije často. Druhé štěstí pak bylo, že se koncert odehrál právě tady. Martin Musílek, jeden ze dvou otců a dramaturgů festivalu Mandava Jazz, měl šťastnou ruku a nedal na to, že ho mnozí od záměru zrazovali a radili, aby koncert přesunul někam do větších prostor. Až totiž Hardwicke Circus přijedou znovu, budou už nejspíš vystupovat v O2 aréně, protože jejich sláva bude celosvětová. A půjde to nejspíš velmi rychle.

Dívat se na přirozenost kapely, ze které invence doslova tryská, bylo strhující. Charismatický Jonny Foster komunikuje s publikem prostřednictvím překladače v mobilním telefonu, který už sám o sobě dokáže vytvořit paradoxní a vtipné situace a jeho zpěv je elektrizující. Basák Joe Hurst sice chvílemi vypadá na patnáct a nejen díky nástroji velmi připomíná právě mladého Paula McCartneyho, Jonnyho bratr Tom Foster kraluje bicím a vedle vokálů se občas ujme i hlavního pěveckého partu, saxofonista Jack Pearce je dokonalým protikladem mickjaggerovského Jonnyho Fostera, typický lamač dívčích srdcí – romantickým zjevem i brilantním ovládáním pro dívky už od nepaměti nejerotičtějšího nástroje. Pětici uzavírá klávesový čaroděj Lewis Bewley-Taylor s vizáží kafkovského intelektuála vířící mezi klaviaturami nástrojů, které chvíli znějí jako The Doors a chvíli jako Arcade Fire, především ale jako Hardwicke Circus.

Clark, Maršíček.
Mandava Jazz: Mezi tkalcovskými stavy, spilkami i zámeckými zdmi

Rozpoznat něco nového a ještě tomu prorokovat zářnou budoucnost, to je samozřejmě velmi ošidné. Dobrá, možná se proroctví vyslovené v tomhle článku nenaplní. Kdo ví. Není to ale důležité. Koncert HARWICKE CIRCUS byl úžasný, zážitek masivní a chuť vidět a slyšet tyhle kluky znovu obrovská. Showbusiness nemá logiku. Bylo by ale proti přirozenosti, kdyby tenhle potenciál nebyl využit. Jinak řečeno, až někde – kdekoli – uvidíte na plakátě tuhle skupinu, jděte na koncert. Zažijete cosi velmi neobvyklého. A tohle, to už se dá předvídat s naprostou jistotou.