Ve čtvrtek se varnsdorfský vinný bar Pijánofka rozzářil nejen díky barevně nasvícené fasádě, ale především zásluhou zpěvačky Josefíny Čermákové a kytaristy i zpěváka Jiřího Maršíčka. Josefína začala klasickou Whitersovkou Ain´t No Sunshine a okamžitě bylo jasné, že diváky čeká výlet do krajiny duše, prostě „deep into the soul“. Bill Whithers, Etta James, Ray Charles a další hvězdy světového soulu tiše vstupovaly do Pijánofky a spokojeně poklepávaly nohou, když Josefína plula jejich písněmi. Josefínin vemlouvavý alt, Jiřího kytarová virtuozita a úžasné bluesové cítění i vstřícné a doslova privátní prostředí, kdy posluchači mohli mít docela dobře pocit, že koncert se odehrává u nich v obýváku, to všechno dohromady vytvořilo kouzelný večer plný oduševnělé hudby.

V pátek bylo všechno jinak. Ukrajinská skupina Radz rozpumpovala doubickou Fabriku svým velmi rozverným funkrockovým kabaretem. Šou byla strhující a energie kapely nakažlivá. Vedle vlastních progressive rockových kompozic bratří Radzetských byl večer naplněn hudbou Franka Zappy. Radz jeho skladby hráli s patřičnou dávkou odvázanosti, ba třeštění, a když jedno z medley končilo Zappovou vyřvávačkou Dancing Fool, křepčily už v sále i půllitry. Neodolatelné byly ulítlé kabaretní výstupy zpěváka, který jako kdyby vypadl z oka Karlu Marxovi a v ženských šatech pištivým falsetem porcoval vzduch na kousky Zappovými provokačními texty. Závěrečná skladba Our Path To Freedom, ke které se ve videu přidali i excelentní hosté – Steve Hackett (ex Genesis), Adam Holzman (ex Miles Davis Band) a Phil Manzanera (ex Roxy Music) byla až hymnickým vyústěním mimořádně působivého koncertu.

Fanfare Ciocarlia
Mandava Jazz: Od nezastavitelné balkánské dechny po Zappu

Sobota večer, k prasknutí narvané Kronenkino v saské Žitavě a dost možná nejočekávanější hvězda festivalu, rumunská dechová jednotka rychlého nasazení – legendární Fanfare Ciocarlia (Dechovka Skřivánek). Předcházela je pověst nejrychlejší balkánské dechovky na planetě a také sedmadvacet let celosvětových úspěchů. Skutečnost ovšem překonala jakákoli očekávání. Na energii téhle kapely by středně velké město mohlo svítit půl roku. Aby si mladší čtenáři dokázali představit, oč jde, dal by se výkon „fanfárů“ přirovnat k zběsilému akustickému drum´n´bass pro dva heligóny, dvě tuby, dvě trubky, saxofon, bicí a samostatně dunícího velkého Vaška. Tempo pekelné, občas i rychlejší. Astmatici v publiku lapali po dechu už jen ze sledování nezastavitelného přívalu vzduchu řítícího se z plic muzikantů. K tomu přičtěte nástrojovou virtuozitu, průlet všemi myslitelnými žánry včetně neodolatelné verze James Bond Theme, uhrančivý zpěv a totální vlnu pozitivity, a máte výsledek, který kohokoli pod osmdesát nenechal sedět, až celé kino pogovalo jako zběsilé.

Nedělní koncert v rumburském kostele Na Kopečku byl zase úplně jiný. Klidný, mámivý, plný emocí. Jako když se na hladině jezera prohání vítr. Právě dialog vody a větru připomínala souhra vibrafonisty Volkera Heukena a trombonistky Antonie Hausmann. Žánrově večer osciloval někde mezi jazzem a minimalismem, ke slyšení byly neobvyklé zvuky, třeba když Volker pokryl část kamenů staniolem nebo na ně hrál smyčcem, případně když Julia hrála na samotný nátrubek či prostě jen vypouštěla vzduch v rytmických kaskádách. Zaplněný kostel, ve kterém se přesně v duchu idey festivalu sešli Češi i Němci, citlivě vnímal snové skladby i rytmické „hádky“ obou nástrojů. Nabitý a velmi pestrý týden byl dokonalou pozvánkou na příští koncerty.