Na cestě do Soluně jsme byli pět dnů. Jeli jsme hlavně po okreskách. Výhodou byla skoro nulová doprava, záporem naopak prakticky absence obchodů. Jeden den jsme ujeli 70 kilometrů na croissant, banán a kávu.

Jakub Dvorský a Štefan Vašaš vyrážejí na olympiádu.
Na kolech do Tokia. Dva cyklisté vyrážejí na olympiádu

Řecké vesnice jsou řídce obydlené. Ve většině je víc psů než lidí a tyto polodivoké šelmy nemají cyklisty zrovna v lásce. Několikrát jsme museli odolávat psímu ataku, což vedlo i k menšímu karambolu. Naštěstí to odnesl pouze zadní blatník.

Jeden večer pod přístřeškem, druhý v hotelu

Před Soluní nás zastihla bouřka. Noc jsme strávili schovaní v přístřešku u prázdného hotelového resortu a druhý den jsme s nadšením přivítali zprávu od české konzulky, která nám v Soluni zařídila přenocování v hotelu. Večer jsme využili k praní a odpočinku, ráno jsme měli domluvený rozhovor s místními médii.

Koronavirus versus sport

Pak jsme zamířili k tureckým hranicím. V Istanbulu jsme měli dohodnuté noclehy na konzulátu. Dva slunečné dny uběhly rychle a už jsme zase vyráželi. Na cestě k Černému moři nás přivítal déšť a naše umytá kola byla během hodiny zase obalená blátem. Stanovali jsme na pláži a pokračovali po pobřeží.

Tuto trasu jsme vybrali proto, že ve vnitrozemí leží v kopcích sníh a tomu jsme se chtěli vyhnout. To klaplo, ale zase jezdíme hodně v dešti. I přes to se nám daří držet předem stanovené denní vzdálenosti. Pokračujeme směrem na Trabzon a pak dál na východ do Gruzie.

Jakub Dvorský, Štefan Vašaš