„Bylo to úžasné. Pan Bednář by na nás byl určitě hrdý. Byl to sen mnoha generací, který jsme dokázali proměnit ve skutečnost,“ vzpomíná s úsměvem.

Jakube, od historicky první účasti ve finále uběhlo 5 let. Jak na to s odstupem času vzpomínáte?
V momentální situaci to mám opět všechno před očima, jelikož jsme vymysleli akci Válečník pomáhá Nemocnici Děčín, kde právě na tyto události vzpomínáme. Vzpomínky jsou to úžasné, několikrát se mi stalo, že jsem se přistihl, jak mi tečou slzy. Asi největší okamžiky v mé sportovní kariéře, za které jsem moc vděčný, protože vím, kolik za tím bylo práce. Naučilo mě to, že nic nepřijde samo, ale musíte si za tím tvrdě jít a ten život vám to potom vrátí!

Vy jste měl před play-off nepříjemné zranění, vypadalo to, že do něj možná ani nenaskočíte.
Je to pravda. Pro mě osobně play-off opravdu málem skončilo, protože jsem si těsně před ním zlomil malíček. Pan doktor Kebrle mi ho ale sešrouboval a já si během play-off mohl hrát na Jardu Jágra. Vždycky, když se na malíček podívám, tak mi to tyto boje připomene. Měli jsme obrovskou vůli, obrovské srdce a obrovskou chuť dokázat, že na to máme. Sešla se skvělá parta, která bojovala jak na hřišti, tak i mimo něj. To bylo pro mě strašně důležité. Věděli jsme, že všichni bojujeme za Děčín, za jeho sny. Ty sny jsme si přivlastnili a šli si za tím.

Finále na zimáku bylo parádní. Byla to s odstupem času dobrá volba?
Jednoznačně ano! Nikdy bych neřekl, že ne. Nemyslím si, že bychom v Maroldovce odehráli nějaké významně jiné utkání. I když se to mohlo stát. My jsme tenkrát sahali po výhře v prvním zápase v Nymburce a všichni si mysleli, jak to doma trochu posuneme. Ale Nymburk měl velice dobrý tým a potvrdil to. Ta atmosféra na zimáku, ty emoce, ten rachot, je to nezapomenutelné a já jsem rád, že jsem to mohl zažít na vlastní kůži. Prohrajete zápas a cítíte se jako vítězové, my vlastně vnitřně ten rok tu ligu vyhráli (smích).

Vy jste hodně emotivní. Pocity po postupu přes semifinále musely být skvělé. Radost jste si navíc užili v domácím prostředí.
Bylo to úžasné. Pan Bednář by na nás byl hrdý. Byl to sen mnoha generací, který jsme dokázali proměnit ve skutečnost. Doma to bylo neskutečné. Vyprodáno, schody nebyly vidět, ta atmosféra od začátku elektrizující a na konci jsme málem kolabovali. Když jsem se loučil s kariérou v Děčíně, dal jsem Lubošovi Striovi fotku na tričku, kde právě my dva stojíme na stolku časoměřičů a s celou halou skandujeme – Děčín, Děčín! Krásný zážitek a ta euforie nás držela až do rána.

Finálových účastí nakonec bylo více, ale hádám, že tahle první byla prostě nejlepší.
Je to tak. Jak se říká, poprvé to bývá nejlepší, ale na druhou stranu, já si vážím každého finále. Dokázali jsme i překvapit! Třeba dva roky potom v semifinále s Pardubicemi, které měly výbornou sezónu a my začínali u nich. Můj rozhovor s tamním komentátorem zněl v duchu, že vlastně tak trochu nemáme šanci. Tak jsem to pak jen tak řekl v šatně a my hned první zápas vyhráli. Nakonec série 4:1 pro nás a další nečekaný postup do finále. Parádní.

Nějaká perlička z finále vám v paměti neutkvěla?
Perlička nevím. Víte, ono to bylo celé trochu jiné. My jsme na tom zimáku normálně makali, připravovali. Bylo zajímavé, jak jsme se semkli, jak se město semklo, jak tím všichni žili. Byla to naprosto skvělá věc, která na děčínské poměry nemá obdoby. Připomíná mi to trochu nynější situace, kdy se všichni lidé semkli a pomáhají si. Je to skvělé a jsem za to moc rád. Těch okamžiků ze zimáku je spousta a proto si myslím, že celkově to bylo skvělé!

Myslíte, že se Děčín může v blízké budoucnosti dostat opět do finále?
Uvidíme. Nechci být velkým kritikem českých hráčů, ale nyní je často musíte k něčemu přemlouvat, o něco prosit. Potom to mají trenéři složité. My jsme věděli, že chceme něco dokázat, že to na nás stojí, že to za nás nikdo jiný nevyhraje. Proto jsme makali navíc. Potřebovali jsme mít čisté svědomí, abychom v zápase nepřemýšleli, jestli dáme či nedáme, abychom to dělali pořád stejně. Kluci mají v současné době možná i více šancí trénovat, ale my jsme ten čas vždy využili na sto procent. Přidávali jsme si, nechtěli jsme se jen zúčastnit. Na druhou stranu budeme mít nyní mladý tým, který má vše před sebou. Ondra Šiška byl v roce 2016 vyjukaný kluk a teď je to hráč, kterého by chtěl každý. Podmínky, které v Děčíně jsou, nejsou nastavené na to, že budeme hrát pravidelně finále. Je to o dlouhodobé koncepci a pracovitosti. Věřím, že se nám také během tří let podaří vychovat někoho dalšího z našich řad, protože nám bude dozrávat náš silný ročník. No uvidíme, je to všechno ve hvězdách. (smích).