Děčínský kouč si z toho velkou hlavu nedělá. „Jsou prostě věci, které nemůžeme ovlivnit. Určitě to je ale pro mě zajímavá zkušenost,“ pokýval Tomáš Grepl hlavou. V rozhovoru zavzpomínal na své německé sny, prozradil svůj nejhorší a nejlepší basketbalový zážitek, nebo se zamyslel nad tím, proč nemají čeští trenéři moc šancí na zahraniční angažmá.
Akorát vám skončil venkovní trénink. Jak tedy aktuálně fungujete?
Má to dvě polohy. Nejsme v karanténě, jako profesionálové můžeme trénovat alespoň venku. Běháme, za Děčínem jsme si našli sportovní hřiště. Takže nějakým způsobem fungujeme. Je to lepší, než když jsme byli v karanténě.
A ten druhý pohled?
Je jasné, že liga se rozběhne později, než se předpokládalo. Kluci teď hodně makají, nějakým způsobem si plní individuální plány. Klíčové slovo v těchto plánech je intenzita. Je jasné, že při individuálním tréninku ta intenzita nebude taková, jak bych si přál. A jakou hráči potřebují pro svůj výkon. Je třeba říci, že teď je to vlastně taková objemová srpnová příprava. Jsou tam výběhy, sprinty, skáčeme schody, borci jsou zakyselení. Samozřejmě budu rád, až se dostaneme do haly. Pokusíme se o nějaký restart, věřím, že bychom mohli v prosinci hrát.
Zažili jste netradiční start do sezóny. Těsně před ní jste sehráli dva finálové zápasy Alpe Adria Cupu. Pak dva ligové zápasy, karanténa, zápas s USK a vzápětí přišlo zastavení soutěže.
Pokud to vezmu od začátku, tak celou přípravu jsme zaměřili na finále Alpe Adria Cupu. Chtěli jsme to zvládnout, bohužel se to nepodařilo. Pak tam byly dva ligové zápasy a vzápětí karanténa. Když nám to skončilo, mohli jsme hrát s Pardubicemi, ale byla by to z naší strany velká katastrofa. Připravovali jsme se na Ostravu, ale v den zápasu nám soupeř oznámil, že jde také do karantény. Takže zbýval USK Praha, který byl složitým soupeřem a měli vítěznou šňůru.
A tu jste nezastavili, když jste týmu z hlavního města podlehli.
Je škoda, že jsme nemohli hrát proti Ostravě. A nebo jsme možná měli odehrát i zápas s Pardubicemi, kde bychom dostali naloženo. Ale možná by nás to lépe připravilo na USK. V prvním poločase jsme hráli špatně, kluci se rozdýchávali, dostávali to do nohou. V tom druhém to bylo lepší, ale nebyli jsme schopni skóre překlopit na naší stranu. Ten týden po karanténě bylo ale peklo.
Celému Děčínu chybí basketbalové zápasy. Hádám že vy to máte stejně.
Pro mě to zase takový problém není. Jsem vlastně pořád v zápřahu, akorát je to trochu jiný režim. Připravujeme se na to, až to zase vypukne. Pro hráče je to velmi těžké. Máme tady dobré kluky, kteří chtějí pracovat, makají, udělají, co mají. Dobré je, že můžeme také trénovat pohromadě. Kluci se mezi sebou vybičují a ta intenzita je prak v pořádku.
Zmínil jste, že by se možná začalo hrát v prosinci. Kolik času byste potřebovali na přípravu v hale?
Z mého pohledu je to jedno. Hlavní bude, aby se začalo hrát. Každý se s tím nějak srovná. Všichni budou chtít hrát, nikoho nebaví trénovat, když nemáte cíl v podobě zápasů a nějakého vývoji v sezóně. Pro nás bude důležité, abychom byli dobře připraveni po fyzické stránce.
Liga je hodně rozháraná. Svitavy odehrály sedm zápasů, vy tři, Kolín jen dva. Může to sezónu nějak ovlivnit?
Může, ale i nemusí. Situace je taková, jaká je. My se na to nebudeme vymlouvat. Je potřeba se co nejlépe připravit na každý zápas a v něm pak odevzdat maximum.
Vaše angažmá v Děčíně je hodně zajímavé. Nástup v rozehrané sezóně, která skončila druhým místem. Finále Alpe Adria Cupu, jedna nedohraná sezóna.
Věci, které nemůžu ovlivnit, neřeším. Aktuální situace je těžká, hlavně pro kluky. Já si nejvíce lámu hlavu s tím, abych připravil tým co nejlépe, až to vypukne. Není to žádná rutina, je to zajímavější. Za mě každá zkušenost dobrá.
Odbočíme, zaměříme se na vaší osobu. Jak jste se vůbec dostal k basketbalu?
U mě to bylo jasné. Moje o sedm let starší sestra je vysoká, začala hrát v basketbalové škole pana Chalupy (bývalý skvělý brněnský trenér, zaměřoval se na mládež a dívky – pozn. autora). Ségra mě brávala do tělocvičny, pravidelně jsem se tam pohyboval. Chytlo mě to a už jsem u toho zůstal.
Vaše hráčská kariéra nebyla vůbec špatná. Kde jste všude hrál?
Jako profík jsem hrál basketbal 14 let. Prošel jsem Brnem, Ždárem nad Sázavou, Pardubicemi, Ústím, Nymburkem, nebo německým MBC Weissenfels. Rád vzpomínám na dřívější dobu, prošel jsem brněnskou mládeží. Trenér, na kterého nejvíce vzpomínám, je Zdeněk Janík.
Byl přechod z hráče na trenéra těžký?
Přechod byl velmi plynulý. Jako hráč jsem vizáží a chováním nepůsobil moc inteligentně. Už v Německu jsem se připravoval na kariéru po kariéře. Vystudoval jsem tam trenérskou licenci, díky tomu jsem v mé poslední sezóně v Pardubicích dohrával v podvědomí, že mám dvě pracovní nabídky.
Které to byly?
Mohl jsem zůstat v Pardubicích a dělat asistenta trenéra. Nebo se přidat k mládežnickému programu v USK Praha, který patří mezi nejlepší v Evropě. A spolupracovat s Petrem Jachanem.
Končil jste ve 32 letech, trápilo vás zdraví?
Měl jsem drobné zdravotní neduhy. Nemohl jsem trénovat tak, jak bych potřeboval. Trpěly mé výkony. Vždy jsem se snažil být hráč základní pětky. Pokud jsem byl v jiné roli, nebylo to ono. Rozhodnout se pro dlouhodobou smlouvu na USK nebylo složité. S Petrem jsme na Folimance strávili sedm let.
Působil jste také ve Weissenfelsu. Jaké je basketbalová mentalita u nás a v Německu?
Je to podobné, jako bychom srovnávali německý a český fotbal. V Německu je jiný trh, jiná mentalita, jiný přístup hráčů. Vyděláte si také jiné peníze. Němci jsou mnohem pokornější a pracovitější. Česká basketbalová federace svou práci dělá velmi dobře, ale ta německá je prostě ještě lepší. Není to ale ve zlém. Má větší rozpočet, větší aparát lidí a větší portfolio talentovaných hráčů, ze kterých můžete vychovat skvělé basketbalisty.
Ne vždy na tom byl německý basketbal tak dobře, je to tak?
Od roku 2000 bylo prvních deset let velmi špatných. Řízení nebylo dobré, nevychovávali se hráči, plno klubů v Bundeslize mělo na soupisce třeba deset Američanů. V tu dobu se to celé otočili. Zavedly se limity, začaly se podporovat mládežnické programy – Alba Berlín, Bayern Mnichov, nebo Bamberg. Pokud klub mládežnický program nepodporoval, musel zaplatit pokutu federaci. Tohle začalo fungovat před 11 lety. Nyní se podívejte, jaký nároďák má Německo, kolik hráčů má v NBA. Je to velmi dobrá cesta, ke které se pomalu přibližujeme.
Můžete čtenářům prozradit, jak trávíte v Děčíně svůj volný čas?
Řeším opravdu hodně basketbalových věcí. Děčín mám trochu prošlý. Bydlím ve Faustu, kolem je rybník, procházky okolo něj jsou suprovým relaxem. Já toho moc nepotřebuji. Pokud si splním své povinnosti, snažím se sebevzdělávat.
Všiml jsem si, že máte v kanceláři pár zajímavých knížek.
Začal jsem hodně číst, objevil jsem plno webových stánek s dobrou literaturou. To jsem dříve nedělal, je to velká změna. Na USK jsem seděl vedle Kena Scalabroniho, ten měl famózní knihovnu. Mě se to pomalu také začíná plnit. A je tu ještě něco.
Povídejte, co to je?
Je to trochu mor, ale musíte s tím rozumně pracovat. Jde o Netflix. Už jsme si ho taky pořídili. Nekoukám ani tak na filmy a seriály, jako spíše na dokumenty. A ty tam mají famózní.
Rodinu tedy máte na Moravě?
Pocházím z Brna, jsem takový cestovatel. Máma, brácha a ségra jsou stále tvrdí Brňáci. Rodiče pochází z malé vesnice Konice na Prostějovsku. Máme tam takový letní dům, jezdím tam více, než do Brna. S mojí ženou Lenkou a dvěma torpédy bydlíme u Poděbrad. Lence musím moc poděkovat za to, co všechno pro nás dělá.
Jak často se dostanete do rodných končin?
Není to takový průšvih, jako když jsem působil v Německu. Teď je to v pohodě, je to zhruba jednou za měsíc. Mohlo by to být častější, ale to cestování mě v poslední době docela unavuje.
Při zápasech z vás emoce úplně tryskají. Máte něco pro uklidnění?
Je takové pravidlo – pokud se vyhraje, můžou za to hráči. Pokud se prohraje, může za to trenér. Během zápase dokážu být poměrně napumpovaný, po zápase jsem relativně v klidu. Má to ale jednu podmínku.
Kterou?
Když vím, že kluci na hřišti nechali všechno. Pokud se stane cokoliv jiného, jsem v klidu. Pokud to hráči odchodí, tak fakt pěním. Ovšem ne na sebe, rozhodčí, nebo diváky. Ale právě na hráče. V Děčíně se mi to stalo asi dvakrát, nebo třikrát. Živě si pamatuji na minulou sezónu a zápas ve Svitavách. První poločas tam hráči odchodili, nedali do toho srdce, nic. To ve mně bublá dlouhou a hráči si to vyslechnou. Když jsme ale naposledy hráli proti USK, tak jsem bublal díky aktuální situaci. Odnesl to Jakub Důra (sportovní manažer Děčína – pozn.autora) Řval jsem na něj, on to kousnul a odkýval. Doufám, že to bylo naposledy. Horší je, že to někdy odnese rodina. Jsem protivný, nemám trpělivost s vlastními dětmi. To je pak problém.
Zažil jste v Děčíně situaci, že byste musel některého hráče exemplárně potrestat?
Za mou trenérskou kariéru mi skončilo v šatně hodně hráčů (smích). To není velký trest. Musíme to rozdělit na trest za špatný trénink, nebo výkon v zápase. Pak tady máme trest za to, že někdo na trénink nepřijde, nebo přijde v neadekvátním stavu. V Děčíně musíme být navíc trpělivější, jelikož tu máme mladší hráče. Ale třeba na dnešním tréninku se stala taková nemilá záležitost.
Jaká?
Na výběhu byl nejlepší Tomáš Pomikálek. Na jednu stranu dobře, chová se jako lídr. Na druhou stranu jsem vynadal těm mladším. Jak je možné, že Rozsypal, Bobek, nebo Mach přiběhli minutu, minutu a půl po něm? Mladí mají celkově problém s koncentrací a proto se vrátíme k té trpělivosti. Pokud někdo nedokáže ani na potřetí na tréninku pochopit, co po něm chci, vyhodím ho. Třeba Ondra Šiška. Jasně se zlepšil v pozici lídra, to je jasné. Ale i on má problémy s koncetrací. Ne tak velké, jako po mém příchodu. Pracujeme na tom. Musím zaklepat, že v Děčíně se mi nestalo, že by přišel na trénink někdo nepřipravený.
Takže hráčům povolíte po zápase jedno pivo?
Doktor Petráň, který už není mezi námi, říkal – Tome, nech ty hráče, ať si dají jedno, dvě piva. To není problém. Samozřejmě to nesmí být víc. Mimochodem to je ten pan doktor Petráň, který zachránil Kubovi Houškovi život, když mu v Pardubicích vytahoval zapadlý jazyk. Pamatuji, jak mi ukazoval pokousané prsty.
Máte toho už hodně za sebou. Jaký je váš nejlepší basketbalový zážitek?
O nejlepším se nemá cenu bavit. Je to jednoznačně druhé místo v lize s Děčínem. S hráči jsme se během dvou měsíce dokázali vzájemně podpořit a vzešel z toho neuvěřitelný úspěch. Pak bych ještě vzpomněl postup v Německu do třetí ligy.
A jaký je ten nejhorší?
Nejhorší byla situace z finálové série v sezóně 2002/2003. Za stavu 2:2 jsme s Nymburkem hráli pátý zápas proti Opavě. Byl jsem společně s Whitfieldem, Johnsonem, Formánek a Panáčkem na hřišti v samotné koncovce. Rozehrával jsem, ale dopadlo to špatně. Míč získal Rajevac a dal dva body. To byl zoufalý pivot, který neuměl ani chodit a nakonec byl asi nejslavnějším hráčem celé finálové série. Šestý zápas jsme sice vyhráli, ale ten sedmý pak o pár bodů ztratili.
Když už se bavíme o Nymburku, je dobře, že je tak silným českým hegemonem?
Zase záleží, jak se na to díváme. Ligoví trenéři a hráči ho respektuji, veřejnost ale nedocení, co dokázal. Nymburk má rozpočet zhruba 2 miliony euro. A dokáže porážet týmy z Bundesligy, které mají pětinásobný rozpočet. A nebo v Pardubicích před 11 tisíci fanoušky vyzráli na Dynamo Moskva. A Dynamo má tak desetkrát větší rozpočet. My za Nymburkem pokulháváme. Ať rozpočtem, tak hráčským vybavením. Přesto je Děčín, Olomoucko, Opava, nebo Pardubice sehrát s Nymburkem dobré zápasy. Mě třeba mrzí druhý finálový zápas, který jsme doma hráli. Škoda, že jsme ho nevyhráli, měli jsme na to.
Přemýšlel jste někdy nad tím, co byste dělal, kdybyste nebyl trenér basketbalu?
Přemýšlel, protože se to může klidně stát. Mám položené základy, jelikož umím anglicky a německy. Z fleku bych tedy státnice neudělal, musel bych se důkladně připravit. Inspiroval mě Tomáš Eisner (trenér chomutovských basketbalistek – pozn.autora), který letos začal učit na střední škole v Mostě. Pokud bych tedy netrénoval, ubíral bych se podobným směrem. V životě jsem vlastně všechno věnoval basketbalu, láká mě vystudovat vysokou školu. Třeba sportovní management. Vzorem jsou mi brácha a ségra. Bratr byl relativně úspěšný podnikatel, na stará kolena začal učit výpočetní techniku na střední zdravotnické škole. Pro mě by tohle byla další forma životního vývoje.
Máte nějaké vysněné basketbalové angažmá?
Sny by byly. Třeba dostat do Euroligy, to by byl fantastický úspěch. Problém je, že jsem realista. Když jsem snil, šel jsem do Německa. Nemusel jsem odcházet z USK, Petr Jachan byl doslova můj druhý otec.
No vidíte, proč jste tedy odešel z USK?
Chtěl jsem se posunout na vyšší úroveň, ale zároveň nastávaly situace, kdy mě nebavila komunikace s některými rodiči. Někteří se chovali jako blbci. Něco se jim nelíbilo, přišli, všechno jsme si vysvětlili a podali ruce. A druhý den se dozvíte, že začali donášet nesmysly vedení federace. Samozřejmě to byli bohatí rodiče, kteří si mysleli, že budou mít velký vliv.
Jak to tedy bylo v Německu?
Stal jsem se sportovním ředitelem mládeže, hlavní trenér B týmu a asistent u hlavního celku. Dva roky jsem živil svůj sen, pak jsem začal střízlivět. Ve třetí sezóně jsem pochopil, že nemám v konkurenci německých trenérů šanci. Když k tomu přidáme „mafii“ v podobě chorvatských, srbských, nebo černohorských trenérů, tak kluk z Čech byl fakt bez šance. V lednu 2019 jsem definitivně vystřízlivěl, pak jsem byl pár měsíců chodící mrtvolou. A najednou mi zavolal Lukáš Houser (generální manažer BK ARMEX Děčín – pozn.autora). Děčín je pro mě TOP štace, kam jsem se mohl dostat. Jsem na to hrdý. Nepolitikařil jsem, nepochleboval, nikomu nelezl do zadku. Děčínskou nabídku jsem bral, jako ocenění mé dosavadní práce. Vážím si toho, budu dělat maximum, abych tady odvedl dobrý výkon. Co přijde dál necháme osudu.
Není tajemstvím, že český trenér se jen těžko dostane k zahraničnímu angažmá. To platí ale o dalších sportech.
Já si myslím, že čeští trenéři jsou na dobré úrovni. Ale podobě, jako hráči, jsou asi moc pohodlní. Podle mě je potřeba splnit některé podmínky.
Jaké to jsou?
Nemít rodinu. Jít zespoda a postupně si vyšlapat cestu nahoru. Tak jsem to zkusil já. Možná by to vydržel déle, ale to bych nesmělí mít rodinu. Ta pak trpí, nevidíte vyrůstat vlastní děti, potřebuje vás manželka. Musíte mít hroší kůži, obcházet kluby, obesílat, klepat na dveře, nabízet se, mít dobrého agenta. A politikařit. Já na to třeba nemám žaludek.
Na druhou stranu existuje pár trenérských výjimek, ne?
Třeba házená. Pan Bašný, trenér českých házenkářek, dlouho působil ve Francii. Nebo Filip Jícha v Kielu. Ten ve své první sezóně získal titul nejlepšího trenéra Bundesligy. To je hodně prestižní ocenění. Otázkou je, jak by se mu vedlo v české lize. Takže podle mě, je potřeba splnit zmíněné podmínky. Aktuálně hltám zápasy Štrasburku a jsem zvědavý, jak se tam povede Bohačíkovi. Auda je v Japonsku, ale to je zkušený světoběžník. Ale pro Bohačíka je to jiná situace, jiná liga, jiná mentalita. Uvidíme.
