Později se ukázalo, že to byl dobrý tah. „Po postupu ze semifinále mi pípla SMS od hokejového manažera Honzy Havlíčka. Ptal se, zda nechceme hrát finále na zimáku. Tak jsem se toho hned chytil a ostatní přesvědčil,“ usmívá se generální manažer BK ARMEX Děčín Lukáš Houser.

Od prvního finále, do kterého se váš klub probojoval, uběhlo 5 let. Jak na to s odstupem času vzpomínáte? Byl to tehdy obrovský úspěch.
Bylo to první finále v historii našeho klubu. A i když jsme od té doby postoupili ještě třikrát do finále, poprvé je to vždycky nejlepší. Měli jsme k tomu našlápnuto už párkrát předtím, ale nikdy to nedopadlo, takže ta euforie byla neskutečná a hlavně vydřená. Cítili jsme podporu celého města a šli si za naším snem.

Cesta do finále byla zajímavá. Nejprve ve čtvrtfinále jasná série (3:0) proti Ostravě, v semifinále lítý boj (3:2) s Prostějovem. Tady rozhodovalo domácí prostředí. Co vás ještě posunulo do finále?
My měli výbornou celou sezonu a skvěle poskládaný tým. Jenže už v prvním utkání čtvrtfinále proti Ostravě mohlo být všechno jinak. Jakub Houška, kapitán týmu a klíčový pivot, si docela ošklivě zlomil prst. Troufnu si říct, že nebýt péče pana doktora Keberleho, žádné finále by se nehrálo. Ostravu jsme ještě dokázali porazit bez Kouby, ale v semifinále proti Prostějovu už by to asi nestačilo. Naštěstí jsme mohli semifinále odehrát kompletní a měli jsme k dispozici všechny naše zbraně. Talentovaný tým s jedním cizincem, hlad po úspěchu, skvělou partu, táhnoucí za jeden provaz a nejlepší fanoušky v zádech!

Finále jste odehráli na zimním stadionu v Děčíně. Kdo s tím vůbec přišel jako první?
Hned po pátém utkání semifinále mi mezi gratulacemi pípla na telefonu i zpráva od Honzy Havlíčka, manažera děčínských hokejistů, jestli nechceme na zimák. Já se toho chytil, přesvědčil ostatní v klubu a týdenní jízda příprav mohla začít.

Přípravy zápasu na zimáku musely být obtížné.
To se těžko popisuje. Měli jsme na to přesně týden a v podstatě ve třech lidech jsme ten týden žili v pohybu a s telefonem v ruce. Těch věcí, které se musely zařídit bylo tolik a my to dělali poprvé, bez zkušeností s takovou akcí. Ale kdybych to měl popsat, určitě bych nezvolil slovo těžké. Bylo to skvělé! Vůbec ze všeho nejlepší byla pomoc neskutečného množství lidí. Ať už z okolí basketu nebo i úplně mimo něj. A většinou nám všichni pomáhali buď zadarmo nebo jen za režii. To na tom bylo snad úplně nejlepší.

Finále jste prohráli 0:3. V prvním zápase jste přitom v Nymburce nebyli daleko překvapení. Přesto asi nešlo porazit českého hegemona třikrát v řadě.
My měli ten rok opravdu dobrý a skvěle šlapající tým. Bohužel se nám v posledním semifinále zranil náš nejlepší střelec Anthony Tucker a do finále už nezasáhl. Ale i s ním by ale šance byly malé. Na druhou stranu jsme všechna tři utkání odmakali na sto procent a nedali Nymburku nic zadarmo. Vždyť i po prohraném domácím utkání zimák dlouho po jeho skončení oslavoval spolu s hráči, jako kdybychom vyhráli.

Bylo pro vás druhé finálové utkání na zimním stadionu největším sportovním zážitkem?
Pokud to beru z pohledu „bafuňáře“, tak jednoznačně. Už jenom ten pocit, kdy už hodinu před úvodním rozskokem začali do hlediště proudit ty davy fanoušků. A ten rámus, když se začalo hrát. Na to nezapomenu!