Tento příběh rozhodně nekončí. Kolik kapitol ještě napíše? Jak hráči vnímají obrovskou bublinu, která na ně v Japonsku čeká? Co znamená zahrát si proti americkému Dream Teamu? Nejen o tom se bývalý hráč BK Olomoucko či Děčína rozpovídal v rozhovoru pro Deník.

Lukáši, jaké byly oslavy postupu na olympiádu po vítězném utkání s Řeckem?

Samozřejmě velké (úsměv). Český basket na olympiádě nikdy nebyl, takže jsme to oslavili náležitě. Tomáš Satoranský už v devět hodin odlétal do Chicaga, Honza Veselý dokonce v šest ráno po své ose do Istanbulu. Takže se dá říct, že rovnou z oslav. My ostatní jsme v 11 hodin jeli na letiště a vraceli se do Česka.

Jaký byl váš další program?

Dostali jsme asi týden volno, ať se vidíme s rodinami, protože na to moc času nebylo. Nesmíme ale zapomenout udržovat se trošku v kondici, abychom nevypadli z herního rytmu. Na jednu stranu panuje velká spokojenost, na druhou nechceme být na olympiádě jen do počtu. Chceme potvrdit formu z posledních let, kdy postupujeme ze skupin, které jsou papírově nejtěžší možné. Chceme s tímto něco udělat i v Tokiu.

Přitom na začátku kvalifikačního turnaje v Kanadě to ve skupině moc na postup nevypadalo. Bylo to pomalejší aklimatizací?

Máte pravdu. Každým zápasem jsme se zlepšovali. Samozřejmě to taky bylo dáno tím, že na přípravu nebylo moc času. Odehráli jsme ji v nějakých rolích a sestavě, která byla úplně jiná než v Kanadě. Vše se dělo za běhu a promlouvala do toho spousta faktorů včetně covidové pandemie. Je spousta nevyzpytatelných výsledků a tohle je jeden z nich. Určitě se s námi nepočítalo jako s adeptem na postup. Když se ale podíváte, jak nám to herně sedlo, tak musíte uznat, že postup je to zasloužený. Herní euforie a energie, které jsme do toho dali, byly obrovské. Proto jsme ostatní týmy převýšili.

Český basketbal uvidíme pod pěti kruhy po 41 letech. Už jste si uvědomili, co jste vlastně dokázali?

Jelikož tam člověk nikdy nebyl, je těžké si představit, co to vlastně znamená. Z basketbalového prostředí to nezažil nikdo, byla to jen taková pohádka, téměř nereálná. Přáli jsme si to, ale každý věděl, že budeme muset podat neskutečný výkon. Takže je fakt těžké popsat, jestli víme, co jsme dokázali nebo jestli si to dokážeme představit. Nikdo teď neví, co nás čeká. Když si ale člověk představí, že bude součástí olympijské výpravy s dalšími extrémně úspěšnými sportovci z Česka, zahraje si proti americkému Dream Teamu s Kevinem Durantem, tak mu dojde, že ho čeká něco speciálního.

Do týmu jste přišel, když současný trenér Ronen Ginzburg celou cestu vzhůru započal. Jak se díváte na výkonnostní skok směrem nahoru?

Trenér vždycky vyhlašoval, že chce Českou republiku dostat mezi evropskou špičku, na mistrovství světa nebo dokonce na olympiádu. Nebál se to říct. Dnes vidíme, že to nebyly plané řeči, ale že se to opravdu podařilo. Už od toho roku 2014 to mělo vzrůstající tendenci. Když se na to s klukama díváme zpětně, tak si všichni říkáme, že o celém tom úspěchu rozhodl jeden nepovedený a zároveň povedený zápas v Maďarsku v roce 2014, když jsme bojovali o mistrovství Evropy. Nesměli jsme v Maďarsku v posledním zápase prohrát o sedmnáct a více bodů. Prohráli jsme o šestnáct, takže to těsně vyšlo. Tady člověk vidí, jak tenká hranice je mezi úspěchem a neúspěchem. I teď v Kanadě s Uruguayí a pak proti domácím rozhodovaly detaily.

V čem je kouzlo českého týmu?

Za ty roky vidím, že není čas na nějaké velké sehrávání. Máme málo času na taktiku. Strašně rozhoduje parta a týmová chemie. Tu máme skvělou, ta generace spolu hraje dlouhodobě, což nám pomáhá.

A když budete konkrétní? Je něco speciálního, co týmu trenér Ginzburg za ty roky vštípil?

Myslím, že trenér Ginzburg nám nesvazuje ruce, ba naopak. Nebazíruje na velkých detailech. Všichni máme velkou volnost. On zdůrazňuje hlavně tempo hry. Ta má být nátlaková jak v útoku, tak i v obraně. Je to strašně náročné na běhání, proto se i v přípravě vždy snažíme makat. Když se na náš tým podíváte, vidíte, že nemáme fyzické parametry na šílené úrovni. Musíme to nahradit jinde. Spoléháme na rychlost a týmovou chemii. Hodně hraje roli to, že všichni hráči jsou dlouho spolu a mají zkušenosti s vyspělým evropským basketbalem.

Má kouč Ginzburg jakousi prodlouženou ruku v Tomáši Satoranském? A jak byste okomentoval jeho vynikající výkony v českém dresu?

Ono to tak působí, ale zase si nemyslím, že trenér dává nějaké extra důležité, tajné příkazy Tomášovi, aby to pak praktikoval na hřišti. Spíš je to z pozice rozehrávače jeho herní práce. Dávat hře myšlenku. Při jeho vyspělosti to zvládá velmi dobře. Taky je to přirozený lídr, velmi optimisticky naladěný člověk, který tu hru miluje. Hraje s obrovskou vášní a energií a strhává hráče kolem sebe. Je to hráč na správném místě.

Jak se těšíte do Tokia? Neštve vás trošku, že tradiční olympijskou atmosféru hodně naruší covidová bublina?

Člověk má tyhle tendence. Nejdřív si myslí, že se do Tokia nepodívá vůbec, protože není favoritem kvalifikační skupiny. Pak se tam dostane a chce plivat na to, že to nebude úplně ono. Já myslím, že je třeba si vážit té situace tak, jak přišla. Samozřejmě, že bych rád navštívil ostatní sporty, podíval se třeba na tenis, golf nebo jiné basketbalové zápasy a fandil sportovcům, kterým fandím třeba celý rok. Ta pravidla ale mají být opravdu přísná. Je to nepříjemné, na druhou stranu pro nás basketbalisty je to takový zážitek, že my si se vzpomínkami a zážitky z turnaje vystačíme.

Basketbalový turnaj navíc bude celosvětově hodně sledovaná záležitost…

V Česku není basketbal vnímán až tak, co se popularity týče. Na letní olympiádě je to ale jeden z hlavních sportů díky tomu, že tam od roku 1992 jezdí americký Dream Team, tehdy s Michaelem Jordanem. Pro nás tam bude spousta věcí, ze kterých můžeme dennodenně žít. Spíš jsem sám zvědavý, jak na tom bude Tokio, co se týče diváků. Jestli bude aréna vyprodaná alespoň japonskými diváky, protože cizinci tam cestovat nemohou.

Soupiska USA vypadá velmi silně. Na koho se vy osobně nejvíce těšíte?

My jsme byli strašně zklamaní, když jsme se dozvěděli, že na mistrovství světa v Číně pojede takový béčkový nebo až céčkový tým Ameriky (úsměv). Ti hráči samozřejmě byli hvězdami až superhvězdami svých týmů v NBA, ale přesto nás zklamalo, že nejeli třeba LeBron James nebo Steph Curry. Když se dnes člověk podívá na olympijskou soupisku, tak to můžeme považovat za takový tým A mínus až B plus vedený Kevinem Durantem. Na toho se samozřejmě i proto, že hraji křídlo, těším nejvíc. Ta konfrontace může být velmi zajímavá. Myslím, že nám to spoustě otevře oči. Saty (Tomáš Satoranský, pozn. red.) samozřejmě tu konfrontaci zná, Honza Veselý tam byl taky, ale pro nás ostatní? Tohle jsme ještě nezažili a bude to hodně náročné. Nespokojíme se ale s tím, že jsme se tam jenom dostali.

Cesta ze skupiny by mohla vést přes Francii?

Víme, že pokud se nám nepodaří dostat před USA a Francii, tak se s tím ještě dá pracovat, protože do čtvrtfinále postupují ze tří skupin ještě dva v pořadí třetí mančafty. Írán bude asi outsider skupiny, hraje jiný styl basketu, ale věřím, že se na to připravíme. Že si přivezeme vítěznou pohodu z Kanady a porazíme je. Pokud budeme v dobré formě, mohli bychom vysokou výhrou s Íránem vykompenzovat třeba horší výsledek s USA. Pak to bude o tom, abychom s Francií uhráli dobré skóre. Já myslím, že s formou, kterou jsme ukázali v Kanadě, můžeme pomýšlet i na vítězství, přestože na papíře je samozřejmě Francie mnohem silnější. Určitě bych předem nic nevzdával.

Hodně se mluvilo o „bandě ču..ků na výletě“. Je tahle skupina na WhatsApp jakýmsi hnacím motorem dobré nálady uvnitř týmu, když jste díky ní v neustálém kontaktu i během sezony?

Jo, je to tak. Funguje to už nějaké roky. Datuje se to někdy do let 2010 nebo 2011, kdy se generace kolem Satyho a Honzy Veselého začala v reprezentaci objevovat. Bylo jasné, že tito dva hráči jsou rozdíloví a budou světoví. Že kolem nich to bude fungovat. Tehdy ještě nebyly nějaké skvělé výsledky a hráči si opravdu v některých momentech připadali jako na výletě, než aby byli konkurenceschopní. Od té doby se to traduje, tak to vzniklo. Je dobré, že si teď z toho můžeme dělat srandu a už nejezdíme na výlety (úsměv).

Na závěr se zeptám, jak to u vás vypadá pro další sezonu? Zůstanete v Nymburku?

Právě řešíme, jaké budou plány klubu i mě samotného. Uvidíme, jak to dopadne. V Nymburku bych samozřejmě velmi rád zůstal, dominuje v domácí lize a hraje v posledních letech velmi dobrý basket na evropské úrovni. Posledních šest měsíců mě to bavilo, dařilo se klubu i mně osobně. Myslím, že radost ze hry na mně byla vidět. Na druhou stranu bych se vůbec nebránil ani odchodu do zahraničí. Zahrál jsem si v Německu a v Polsku a bylo to fajn – skvělý servis a soutěže jsou to také velmi kvalitní.