Kliknutím zvětšíteTeď se ale Šimon Ježek loučí s Děčínem, v 31 letech se rozhodl ukonči profesionální kariéru. Zanedlouho ho čekají čekají státní zkoušky zakončující vysokoškolské studium. Ježkova cesta povede mimo prvoligový basketbal. „Pár vytyčených cest mám, uvidíme, kde mě to vysadí,“ řekl tajemně litoměřický rodák.
Šimone, kde se vůbec vzala myšlenka, že praštíte s profesionálním basketbalem?
Kde byl ten prvopočátek a spouštěč si už vážně nepamatuju. Bylo to takové celkové zamyšlení s výhledem do budoucna. V Děčíně to bylo šest neskutečných let. Vzpomínám na to jenom v dobrém Tohle jsem probíral ze všech stran, ze dne na den, sám se sebou, ale i s lidmi, kteří jsou mi blízcí a já jim důvěřuju. Konečné rozhodnutí bylo na mě. Nebylo to vůbec lehké, loučím se s něčím, co mi dalo hodně do života. Šest let byla krásná, ale dlouhá doba. Cítil jsem, že se musím seberealizovat mimo profi basket.
Vaše poslední sezona ale nebyla zrovna úspěšná. Vypadli jste v předkole play-off, vy jste se navíc na konci sezony zranil. Vše bylo navíc ovlivněno pandemií koronaviru…
Je pravda, že jsem musel pár zápasů vynechat, ke konci to bylo viditelnější. Měl jsem roztržené obočí, naražené žebro, na konci tam byl problém s prstem. Poslední dvě sezony navíc byly bez diváků, pro Děčín navíc bez výsledků, na které tady byli zvyklí. Díky tomu poznáš, jak se budou chovat lidi v kritických situacích. Vyhrávat je strašně hezké, musíte umět taky prohrávat. Na druhou stranu se díky okolnostem dostali na palubovku mladí kluci, kteří by si možná ani nezahráli. Nemohli se rozehrát v nižších soutěžích a byli hozeny do prvoligových vod. Myslím si, že se naučili plavat docela slušně, za to jsem moc rád.
Četl jsem, že vás čekají závěrečné zkoušky na vysoké škole.
Já jsem takový věčný student (smích). Mám zkušenosti s několika školami. Vždy jsem ale před koncem nějak ztroskotal. Je na čase, abych to v 31 letech konečně dovedl slavnostně do konce. Věřím, že se mi to konečně podaří. Šest let jsem byl na jednom místě. Baví mě představa budovat na jiném písečku něco dlouhodobého. Chtěl bych poznat novou kulturu lidí. Myslím si, že bych s mým zdravotním statusem ještě pár let u profi basketu vydržel. Logicky bych to už musel hrát více na zkušenou. Přesto si myslím, že jsem došel do fáze, kdy bylo ideální tu změnu udělat.
Vědělo o vašich myšlenkách vedení BK ARMEX Děčín?
Tušili to. Jak se blížil konec sezony, začalo se jednat o prodloužení smluv. Čím víc se to blížilo, tím více všichni tušili, jakým směrem se chci vydat. Klub byl vstřícný, dal mi čas na rozmyšlenou. Dopadlo to tak, jak to dopadlo.
Jak to vzali kluci v kabině?
Měli pochopení, vzali to v pořádku. Někoho to bude mrzet více, někoho méně. Pořád to je rozhodnutí jednotlivce. Dokud budu v Děčíně, budu je navštěvovat. Nakonec mě možná budou mít plné zuby (smích). Postavili jsme určitý kolektivy, žádné slzy nepřišly, spíše úsměvy. Nenastane pálení mostů. Bud to znít jako klišé, ale Děčín a lidi kolem basketbalu mi zůstanou v srdci. Přitom to se mnou nebylo vždycky lehké.
Kam tedy povede vaše další cesta? Ta basketbalová skončila…
Uvidíme. Mám pár vytyčených cest, některé mají větší, některé zase nižší prioritu. Uvidíme, kde mě to vysadí. Takže nevím, kde skončím. Necháme se překvapit.
Budete mít chuť hrát basketbal na nižší úrovni?
Basketbal je ve mně navždy vrytý. Díky němu mám krásné emoce, ale i ty horší. Potřebuješ všechny. Ty hezké převažovali. Chuť zahrát si basketbal bude vždy, otázkou je, zda na to bude prostor.
Když se tedy ještě jednou ohlédneme za děčínským angažmá, na co nejraději vzpomínáte?
V první fázi to bylo uvědomění, když jsem do Děčína přicházel. Přechod s poloprofi do profi basketbalu provázelo velké nadšení. Přátelé mě na této cestě podporovali a fandili. K těm nejlepším zážitkům neodmyslitelně patří tří stříbra. Nebylo jednoduché získat všechny medaile. Minimálně u té poslední se s tím moc nepočítalo. Ten pocit, že jsme se vykopali ze dna, moc lidí nám tehdy nevěřilo. Tam se ukázala vnitřní týmová integrita, trpělivost, pracovitost. Tehdy to přineslo své ovoce.
Co nějaké negativní děčínské milníky?
Vždy mě mrzelo, když jsem nemohl hrát. To nechce zažít žádný sportovec. Hodně špatné to bylo ke konci poslední sezony, nabírali jsme formu a já se zranil. Rád fandím, ale mnohem radši jsem součástí týmu přímo v akci.
Vy se loučíte jako kapitán. Kdo po vás převezme pomyslné céčko?
Těžko říct, v Děčíně jsou vůdčí osobnosti. Je pravda, že jsem nad tím nepřemýšlel tak hluboce. Pár jmen tam určitě je. Nezáleží to na mě, od toho tam je generální manažer, sportovní manažer a trenér. Pokud by chtěli, rád to s nimi proberu. Jsou ale dost schopní na to, aby mojí pomoc nepotřebovali (úsměv).
Co vás tedy čeká v nejbližších dnech a týdnech?
Prioritou je určitě škola. Zkoušky mě čekají za měsíc, už se na to připravuji. Poštěstilo se mi přičichnout si k reprezentaci 3x3 v týmu Humpolec.
Jaký potenciál má podle vás děčínský basketbalový klub do dalších let?
Já tam vidím velký potenciál. Záleží na tom, jestli se povolí amatérské soutěže, mladí kluci budou mít ještě větší prostor růst. Já si myslím, že pokud v tom kluci budou pokračovat a přijdou ještě nějaké posily, bude to dobré. Tým bude mít na čem stavět. Hlavním cílem by mělo být play-off. Bez ohledu na všechny okolnosti a problémy. My jsme si to v poslední sezóně hodně vyžrali. Třikrát jsme spadli do karantény, ty opakované rozjezdy byly těžké. Navíc se změnil systém nadstavby, který nám také nepomohl. Já vždy věřím v to nejlepší a počítám s nejhorším. V Děčíně se můžou spolehnout na perfektní vedení. Zdejší management dělá pro klub první a poslední.
Napadla mě ještě jedna věc. Byl už čas na rozlučku?
Zatím na to čas nebyl, myslím si, že to je nevyhnutelné (smích). Nejdřív jsou na řadě povinnosti, potom zábava.
Co vám vůbec dal basketbal do osobního života?
Dal mi řád, mnoho přátel. Naučil mě pracovat pod tlakem a popasovat se s neúspěchem. Dal mi radost ze života, naplňoval mě láskou.
Vzkázal byste něco skvělým děčínským fanouškům, kteří vám tak dlouho chybí…
My jsme rád za jakoukoliv podporu. Nemusí se vždy dařit, přesto za námi drtivá většina lidí stála. Naši fanoušci jsou nejlepší. A nebo jsou určitě na bedně. Ta atmosféra, kterou jsme tady zažívali, byla fenomenální. Bylo to něco neskutečného. Nevím, zda se dá tohle ještě zažít. Za to jim patří velký dík. Jak už jsem zmínil, byla to čest, že jsem tady dostal šanci. Věřím, že jsem se jí slušně chopil. Měl jsem možnost být součástí skvělé kultury děčínského basketbalu i města samotného. Na to se dá vzpomínat jenom v dobrém.
Vypadá to, že chcete říct něco na závěr. Tak do toho.
Nesmírný díky patří děčínskému managementu, který to nikdy neměl lehké. Vlastně stále nemá a lehké mít ani nebude. Jsou neustále pod tlakem, v tom jsou ale mistři. Za mě to jsou lidi na správné místě. Jsem hrozně rád za to, že jsem mohl potkat v kritických chvílích tak dobré lidi.
41
Volný čas
Čtenář reportér
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
