„Byla to pro mě obrovská škola. Vidět, jak se hráči připravují na tréninky a na zápasy. Jak se chovají na hřišti. Dalo mi to hodně,“ vzpomíná Kroutil na pět let starou sezónu.

Filipe, vy jste v roce 2014 poprvé naskočil do A týmu basketbalové Děčína. A v roce 2015, když vám bylo 19 let, jste si na krk pověsil stříbrnou medaili.
Vzpomínám na to samozřejmě velice rád. Komu se poštěstí hned ve své první sezóně postoupit s celým týmem poprvé v historii klubu do finále NBL. Samozřejmě jsem na tom tehdy jako zelenáč neměl moc velký podíl. Ale přesto jsem určitou roli v týmu měl.

Byl to podle vás nejlepší děčínský tým od doby, co hrajete za Válečníky?
Těžko porovnávat. Nedá se říct, že nejsilnější. Podle mě to byl ale nejzkušenější tým. Hráči jako Kuba Houška, Luboš Stria, Bobo Landa…Všechno velezkušení borci.

Ta první sezóna musela být pro vás, jako velmi mladého hráče, opravdu hlavně o sbírání zkušeností.
Byla to obrovská škola. Vidět, jak se hráči připravují na tréninky a na zápasy. Jak se chovají na hřišti, jak si dokážou poradit s určitými problémy ve hře. Dalo mi to opravdu hodně.

Vám bylo 19 let 27. dubna 2015. O pár dní později přišel historický postup do finále a v květnu i zápas na děčínském zimním stadionu. To byl pěkný dárek k narozeninám.
Zápas na zimáku bylo něco naprosto neskutečného. V životě bych neřekl, že se dá něco takového v Děčíně zorganizovat. Jsem rád, že to rozhodnutí padlo na zimák. Vždyť tam byla desetina Děčína. Šílěný!

Vy jste v tu dobu byl nejmladším členem celého kádru. S tím byly jistě spojené „zajímavé“ povinnosti a úkoly.
Samozřejmě. Sbírání míčů, plnění flašek před tréninkem a čištění v případě nepřítomnosti maséra. Prostě všechny drobné práce okolo týmu. To všechno je úděl nejmladších hráčů. Každý by si tím měl projít.

Děčín pak ještě třikrát prošel do finále, dohromady máte doma čtyři stříbrné finále. Bylo to první nejlepší?
Je pravda, že do paměti se vám vždy zaryje to „poprvé“. To platí i v případě finále na zimáku v roce 2015. Ale nejlepší? To asi nejde říct…Každé finále mělo své kouzlo.

Jak jste ve svém věku vnímal, že ve finále proti vám stojí prakticky neporazitelný Nymburk?
Všichni jsme věděli, proti komu jdeme. Nikdo z nás to nechtěl vzdát bez boje. A myslím si, že to bylo i vidět. Já osobně jsem to nijak extra neřešil. Chtěl jsem hrát a snažil se vyhrát.

Oslavy musely být ten rok zajímavé.
Dlouhé a divoké (smích). Víc k tomu asi nemám co říct (smích).

V sezóně 2014/2015 vám trenér Budínský dával na hřišti poměrně dost prostoru. Třeba v derby proti Ústí jste na palubovce byl přes 20 minut a dal 10 bodů.
Vždy je co zlepšovat. Před svou první sezónou jsem si řekl, že bych chtěl hrát tak 10 minut na zápas. To se splnilo. Je těžké se v 18 letech nějak výrazně prosadit. Rozhodně jde ale plnit černá práce, kterou málokdo vidí. Proto jsem rád, že jsem si splnil svůj cíl. V tomhle pohledu to beru jaku úspěšnou sezónu.

Šanci v A týmu vám dal právě Pavel Budínský. Jak na něj vzpomínáte?
Já na něj vzpomínám jenom v dobrém. Dal mi šanci se ukázat a nechal mě na hřišti v průměru 10 minut. Myslím si, že když do týmu zkušených a hotových hráčů přijde mladík, tak neexistuje trenér, který se k němu bude chovat stejně. To prostě nejde.