„Pár měsíců zpátky jsem přemýšlel. Už je mi hodně a takový úspěch bych si zasloužil. Bylo cítit, že by to letos mohl vyjít. A taky to vyšlo," culil se pivot BK Děčín.

Jakube, jaké jsou vaše bezprostřední pocity po pátém semifinále?
Ani nevím (smích). Je to krásné, úžasné. Tohle jsem si přál, splnil se nám velký sen, za kterým všichni šli. Nádhera. Možná nám to dojde až den po zápase (smích). Více si ani nemůžeme splnit. Jen porazit Nymburk.

Závěr zápasu za rozhodnutého stavu jste si pěkně užívali, ne?
Vyo (Tomáš Vyoral) si to vzal do ruky a střelou z půlky hřiště to možná rozhodl. Nás to uklidnilo, Prostějov naopak znervózněl. Bylo důležité si udržet koncentraci, ale pár minut před koncem bylo cítit, že to můžeme dokázat. A dokázali jsme to s přehledem.

Napadlo by vás, že minutu před závěrečným klaksonem, už budete na hřišti slavit?
Napadlo (smích). Takhle jsme do toho šli a navodili si atmosféru. Může to znít velkohubě, ale chtěli jsme vyhrát o dvacet bodů. V kabině bylo cítit, že na ně máme.

První finále Děčína v historii klubu a v cestě favorizovaný Nymburk…
To je hodně daleko, hraje se za devět dní. Je to historický úspěch, takže bude historická oslava. Trenér asi nebude mít námitky, abychom to zapili pivem (smích).

Narazíte však na takřka neporazitelný basketbalový kolos…
Nikdo není neporazitelný, ani Nymburk. My můžeme hrát v klidu. Tím nechci říct, že stříbrnou medailí pro nás všechno končí. Věřím, že minimálně tři zápasy si všichni užijeme. Naši fanoušci by mohli alespoň konečně zaplnit nymburskou halu.

Jak vnímáte postup do finále v roli kapitána? Před vámi se to nikomu jinému nepodařilo.
Před zápasem jsem dostal SMS od dlouholetého fanouška. Právě psal, že takový kapitán tady nebyl, který by Děčín dotáhl do finále. A že bych si to zasloužil. I za to, co jsem tady za 11 let prožil. Tak jsem odepsal, že pro to uděláme všechno. A my to udělali. Je jedno, kdo je kapitán. Ale já jsem na celý tým nesmírně hrdý. Tenhle kolektiv šlape a neuvěřitelné maká. Je to paráda.

Stopy krve na vašem dresu připomínají, že hlavně bojovnost vás dotáhla tam, kde jste. Souhlasíte?
Určitě. Bojovalo se a dřelo. Dostal jsem tam loktem, ale byl to součástí hry. To k tomu patří. Stálo nás to hodně sil.

Trenér Pavel Budínský si s vámi užil na palubovce oslavy. To nebývá zvykem. Bylo to z jeho strany opravdu tak spontánní?
To jsme vymysleli my. Bylo to takové poděkování pro trenéra, že jsme to společně na jedné lodi dotáhli až do finále. Má na tom obrovskou zásluhu. Byl v euforii, mohl a chtěl slavit.

Před patnácti lety jste ještě mastil hokejbal. Napadlo by vás tehdy, že to v roce 2015 dotáhnete do finále NBL?
Tehdy určitě ne. Ale před několika měsíci jsem přemýšlel. Už je mi hodně a takový úspěch bych si zasloužil. Bylo cítit, že by to letos mohl vyjít. Hrozně moc jsem věřil. A taky to nakonec vyšlo.